Nenechávat lidi bez síly umění

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (103)

Ivan Medek
Karla Ančerla, Milana Munclingera a Josefa Vlacha spojovalo to, že byli všichni žáky Václava Talicha. V roce 1967 je Ivan Medek pozval k mikrofonu Československého rozhlasu a v rozhovorech s nimi pojmenovával charakteristiky největšího českého dirigenta, k němuž měl sám nesmírně blízko.

Minule Talichovo charisma popisoval houslista Českého komorního orchestru a primárius Vlachova kvarteta Josef Vlach: „V blízkosti Václava Talicha jsem měl zvláštní pocit bezpečnosti. Bezpečnosti, vyvěrající z jakési umělecké přesvědčivosti jeho talentu, ale též vzdělanosti. A co je na tom ještě pozoruhodnější, měl jsem ten pocit také ve chvíli, kdy se třeba i trochu mýlil. Přiznání nebylo Václavu Talichovi nikdy zatěžko a nezabaloval to nikdy do žádných zastíracích frází.“ Talich byl sám o sobě mimořádný zjev a už na konci šedesátých let dvacátého století se zdálo, že tradice, ze které vyrůstal a kterou zpřítomňoval, po jeho odchodu slábne. „Dnes máme znamenitou a početnou základnu umělců, kteří staví své umění na podobných základech. Někdy se však obávám, že Talichovým odchodem se tato stará tradice trochu narušila a mnohé substance velkého reprodukčního umění vymizely. Většina výborných a talentovaných uměleckých názorů stojí každý tak trochu osamoceně.“

Ale v této osamocenosti žádná budoucnost není a ani nemůže být. Jak říká Josef Vlach: „Chybí nám někdy častější pocit bezpečnosti v blízkosti umělecké autority, která se sice nesnaží stále přesvědčovat, ale je přesvědčivá. K tomu nám nepomohou ani tituly a řády, ani štosy reklamních brožur nebo tvoření skupin, pěstujících chválu tak trochu jako na revanš, ale spíše zahledění do minulosti, abychom talent nepoužívali k vynalézání hodnot, které tady již byly, a to mnohdy v lepší formě, než to můžeme udělat sami. A na nás čeká povinnost, pokud to bude v našich silách, informovat příští generaci o velké české reprodukční tradici, ke které Václav Talich bezesporu také patřil, aby byla zachována jak památka velkých umělců, tak i užitečnost a hlavně souvislost.“

***

(hudba – Leoš Janáček: Taras Bulba – Smrt Andrijova – nahrávka)

Ivan Medek: V sezoně 1924/1925, ve které Talich poprvé řídil v Praze Janáčkova Tarase Bulbu, byl už dirigentem uznávaným i světově. Začal být zván do Anglie, do Švédska, měl celou řadu koncertů v Itálii, v Německu, ve Vídni, v Maďarsku a mohli bychom jmenovat celou řadu dalších zemí a nezapomenout přitom samozřejmě na Sovětský svaz, kde měl Talich zcela mimořádnou pozici. Bylo mu dokonce v jedné době nabídnuto i místo šéfa Leningradské filharmonie. Začal být všeobecně považován za jednu z dirigentských osobností, které je možno řadit k nejslavnějším jménům Toscaniniho, Furtwänglera, Molinariho, Sabaty a celé řady dalších.

Talich této své pozice nikdy nezneužil. V roce 1939, v situaci skutečně kritické pro náš národ, odmítl zůstat ve Švédsku, přestože ho jeho přátelé ve Stockholmu zrazovali od návratu do Prahy. Říkali mu, že je nebezpečné vracet se do Československa, které bylo tehdy vlastně už zbaveno svého pohraničí, že situace u nás dopadne tragicky a že může daleko lépe sloužit svému národu, zůstane-li v cizině. Talich odmítl, protože si říkal, že povinností českého umělce je zůstat a pracovat doma. Nenechávat tady všechny ty lidi samotné, nenechávat je bez síly umění, o které byl vždycky přesvědčen. A tady nastal veliký rozpor mezi stanovisky některých lidí, konkrétně myslím Zdeňka Nejedlého, kteří žili v emigraci, s názorem na povinnosti umělce, který zůstal doma.

Talich nemohl pochopit, proč by mělo zůstat mlčet Národní divadlo v době, kdy bylo tolik zapotřebí, aby právě naopak hrálo. A argumentoval velice prostě. Říkal: „Podívejte se, Národní divadlo přece nebylo postaveno v době svobody, ale v době nesvobody. A nebylo postaveno proto, aby mlčelo, když jsme okupováni cizí mocí. To bylo v době, kdy bylo postaveno, také. A jeho smysl je v tom, aby v něm zněla česká hudba, aby v něm zněl český zpěv.“ Totéž se týkalo práce v České filharmonii.

Václav Talich (zdroj blog.livedoor.jp)
Václav Talich (zdroj blog.livedoor.jp)

Kdybychom se poctivě podívali na repertoár, který dělal Václav Talich v Národním divadle a v České filharmonii v době válečné, zjistili bychom, že se vlastně nikdy a v žádném okamžiku nezpronevěřil své povinnosti českého umělce. Že nikdy nic sám pro sebe nezískal. Bylo mu nabídnuto například místo Generalmusikdirektora pro celou oblast Protektorátu Čech a Moravy, jak se tehdy říkalo. Talich to odmítl. Bylo mu nabídnuto pohostinské řízení Její pastorkyně v Berlíně za obrovský honorář. Talich si dal operovat, naprosto zbytečně, kýlu. Takových příkladů je obrovská spousta. A přece stačilo několik podvržených projevů – a dokumenty o tom, že ty projevy byly podvržené, jsou dneska k dispozici a byly už i publikovány v knížce, která vyšla v nakladatelství Supraphon a která shrnuje alespoň v základních obrysech Talichův život a jeho dílo – přesto stačilo několik podvržených dokumentů k tomu, aby byl Talich po válce zatčen a aby mu byla znemožněna další práce.

Jenomže Václav Talich začínal vždy znovu a znovu. Nikdy se nebál začínat v nejtěžších podmínkách. Začal znovu pracovat s Českým komorním orchestrem. A když byla činnost Českého komorního orchestru zastavena, pracoval s jeho jednotlivými členy v přípravě komorních koncertů ze skladeb Beethovenových. Když pak i tato činnost byla ukončena, odjel na Slovensko, kde doslova z ničeho budoval Slovenskou filharmonii. Odtamtud odešel a pracoval v Československém rozhlase, kde natočil několik velice zajímavých snímků jako umělecký poradce a dirigent. Nakonec se nalezla i cesta k jeho návratu do České filharmonie, ovšem bohužel už v době, kdy byl Talich nemocný, zlomený člověk, který měl za sebou víc než těžký život, který skutečně nemůžeme srovnávat s životem žádného umělce, žádného dirigenta té pozice, toho jména a toho umění kdekoliv na světě.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář