Není to odchod do ústraní. Je ale spousta jiných věcí, které bych chtěla dělat
Renée Fleming: Živé přenosy ohrožují operu
(Telegraph – 2. února 2016 – Rupert Christiansen)
Leckdo by si mohl myslet, že Renée Fleming po pětadvaceti letech na vrcholu už ve své profesi dosáhla všeho, zpívala všechny role a má všechno za sebou a z jistého pohledu by měl pravdu.
Šestapadesátiletá sopranistka z malého městečka v Pensylvánii zažila nesčetné triumfy po celé Evropě i v USA. Byly to úspěchy s širokým výběrem operních a koncertních děl. Byla hlasem Ameriky při každé slavnostní příležitosti od finále amerického fotbalu až po vzpomínkové akce 11. září, od prezidentských inaugurací až po závěrečný koncert festivalu Proms. Ceny, kladná hodnocení, čestné doktoráty a potlesk ve stoje se na ni jen hrnuly.
Na své domácí scéně v newyorské Metropolitní opeře je vedle Plácida Dominga jedinou žijící pěvkyní, která byla poctěna umístěním portrétu na tamější stěně slávy. Renée je královna, Renée vládne. Ke cti jí budiž připočteno, že se nikdy nesnažila plout v bezpečném středním proudu. Zpívala značné množství soudobé hudby a pronikala i do jazzu a dokonce i rocku.
V uvolněné poloze vystupovala v rozhlasové show Garrisona Keillora A Prairie Home Companion a v dětském televizním pořadu Sezame, otevři se. V minulém roce vystupovala dokonce na Broadway v muzikálové komedii Living in Love (nebyla to její nejslavnější chvíle – muzikál propadl). Někomu by její hlasový styl mohl připadat příliš vášnivý a jemný, ale nikdo jí nemůže odepřít dokonalou muzikalitu, energii, všestrannost a spolehlivost (během tří desetiletí zrušila jen hrstku vystoupení).
Má dvě dospělé dcery a ve svých sedmapadesáti se nedávno znovu provdala, a to za washingtonského právníka. Někdo jiný v její pozici by zřejmě usínal na vavřínech, jiný by se dál lopotil bez ohledu na to, že hlasové možnosti ustupují. Ale Fleming je na něco takového příliš inteligentní. Nezpomaluje, ale zařadila jinou rychlost a pokračuje dál.
Příští měsíc začne jednat o větším projektu, jehož jméno zůstává zatím utajeno. Nadále vykonává svou funkci tvůrčí konzultantky Chicagské lyrické opery, kde byla hlavní hybnou silou za uvedením nové opery podle napínavého románu Ann Patchettové o teroristech Bel Canto.
„Úspěch opery předčil všechna má očekávání,“ říká Renée Fleming. Vyprodaný operní dům a nadšené recenze přiměly veřejný televizní kanál PBS k rozhodnutí vysílat operu celostátně, což je v americkém televizním vysílání vzácná událost.
Renée Fleming pracuje se svým přítelem cellistou Yo-Yo Mou na hudební iniciativě na městských školách a v dubnu bude spolupořádat celonárodní setkání uměleckých pracovníků ve Washingtonu.
„Mám ráda práci v pořadatelských výborech a sociální stránku práce v různých radách,“ říká pěvkyně. „Ale především jsem někdo, kdo musí být pořád aktivní. Jsem od přírody velice pracovitá.“ Svědčí o tom i její stáž v Centru Barbican v tomto týdnu. Představí svůj filmový dokument o různorodosti amerického zpěvu, počínaje lidovými oslavami až po hard rock, bude se Symfonickým orchestrem BBC zpívat dvě kompozice, které současní skladatelé Anders Hillborg a Robin Holloway složili přímo pro ni. A předsedá panelové diskuzi na téma Pěvec v 21. století a vyučuje na mistrovském kurzu, který na diskuzi navazuje.
6. dubna se vrátí na pódium s recitálem Schumannových a Straussových písní, ale také s novou hudbou Henriho Dutilleuxe a s hudbou jazzové skladatelky Patricie Barberové. „Stále hledám nové výzvy a něco neotřelého,“ vysvětluje. „Moje silná stránka není opakování téhož.“
To, co obzvlášť nechce opakovat, je opera. „Je to fyzicky náročné a zabírá to hodně času,“ říká pěvkyně. „Ve své kariéře jsem zpívala mnoho operních rolí a nechci, aby někdo řekl, že jsem to nebo ono zpívala před pěti lety lépe. Rozhodla jsem se proto, že Růžový kavalír v Covent Garden a příští sezona v Metropolitní opeře budou má poslední účinkování v běžně uváděných operách. Není to odchod do ústraní. Možná mě zaujme nějaké nové dílo, ale nechci se upínat k opeře. Je spousta jiných věci, které bych chtěla dělat.“
Chystaný odchod z operních pódií jí umožňuje podívat se na svět klasické hudby objektivně a z většího odstupu. Něco není v pořádku, jak ukazuje zřetelný pokles návštěvnosti operních představení, způsobený částečně množstvím hudebních produkcí, okamžitě a zdarma přístupných prostřednictvím televize a internetu.
Velký dopad mají na operu také přímé přenosy v kvalitě HD. Fleming je velkou ctitelkou (a občasnou komentátorkou) živých přenosů z Metropolitní opery, přiznává ovšem také, že přenosy odvádějí místní návštěvníky od živých představení. „Myslím, že ideální by bylo, kdyby existovaly určité zóny. Například pro New York by mělo platit, že by se živé přenosy neměly přenášet v širší newyorské metropolitní oblasti. Sportovní akce se potýkají se stejným problémem. Není to problém výhradně vysoké kultury.“
“Hlavním problémem většiny velkých uměleckých institucí zvláště ve Spojených státech je, že hlediště jsou příliš velká na to, aby mohla být flexibilní. Potřebovali bychom více menších experimentálních divadel, kde by mohlo docházet k překvapením a kde by bylo možné uvést cokoliv.”
“Právě z toho důvodu máme místo toho nespočet nových produkcí stále stejného repertoáru. Režiséři se také proto tím usilovněji snaží o nové uchopení a nové interpretace, přičemž s hudbou zacházejí jako se zvukovou kulisou, na níž malují zcela libovolný příběh. Mnoho by se dalo také říct o opačném přístupu – o koncertních provedeních bez dekorací a kostýmů, kde je vše přenecháno obrazotvornosti návštěvníků.”
„Nemyslím si ovšem, že jde o globální krizi. Opera z pódií nezmizí. Je to jen otázka toho, jak bude vypadat v budoucnosti. Podívejte se na obnovený zájem o jazz. Jazz upadal několik desetiletí, ale najednou zažívá znovu velký rozmach. Lidé touží po hlubších hudebních zážitcích a opera jim je bude vždy nabízet.“
Nikoho asi nepřekvapuje, že Fleming netráví čas vzpomínkami na minulost. „Neplýtvám energií a nezabývám se pocity lítosti. Jsem vděčná z to, že moje kariéra začala poměrně pozdě, což mi dalo možnost zdokonalit techniku a také mít děti. Obojí by bylo mnohem obtížnější, kdybych začala cestovat dříve. Je několik oper, které bych bývala ráda zpívala. Například více Verdiho Dona Carlose a Trubadúra. Lidé mi často říkají, abych zpívala Normu, ale to není vhodná role pro můj hlas. A moje nejoblíbenější? Massenetova Manon bude asi na mém žebříčku nejblíže vrcholu, ale jinak byl vždy mým nejoblíbenějším autorem Strauss.“
Jeden z jejích hojně komentovaných neúspěchů bylo fiasko v jámě lvové milánské La Scaly, kde ji v roce 1998 vypískali po vystoupení v Donizettiho Lucrezii Borgii. „Bylo to těžké, zvláště proto, že jsem se právě rozváděla. Ale člověk se z takových zážitků vzpamatuje a něco se z nich i naučí. Možná, že jsem díky tomu získala dokonce jistý respekt. Někdy si říkám, jestli si posluchači uvědomují, že opera je cosi jako olympiáda v hudbě a že je zázrak, že někdo vůbec dokáže takhle zpívat.“
Přeložil Ondřej Lábr
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
