Nespekulativní Carolyn Sampson a Bachovy výmarské kantáty pro soprán

Zahraniční (mezzo)sopranistky specializované na starou hudbu to totiž nemají u českého publika snadné. Zaujmout v rodné zemi jejich vrstevnic Hany Blažíkové, Martiny Jankové nebo Magdaleny Kožené rozhodně není jednoduché. Zvláště, když vokální umění Carolyn Sampson dosud česká koncertní podia nepoznala, a za jejím hlasem je tak třeba putovat do Londýna, nebo alespoň Lipska (naši recenzi z Bachových slavností 2014 najdete zde) či Vídně (recenzi nejen z koncertu s ní jsme přinesli zde). S Magdalenou Koženou se podílela na produkci Gluckova Parida a Heleny v nastudování Paula McCreeshe (Deutsche Grammophon/Archiv), s Hanou Blažíkovou spojuje Carolyn Sampson účast v nahrávacích projektech Philippa Herrewegheho a role dvorní sopranistky japonského cembalisty, varhaníka a dirigenta Masaaka Suzukiho (BIS), pod jehož vedením se podílela na celé řadě vynikajících bachovských snímků. V posledních letech dirigentova života spolupracovala i s Fransem Brüggenem a jeho Orchestrem osmnáctého století. Dnes je její jméno nejčastěji spojováno se sbormistrem a dirigentem Danielem Reussem, který Franse Brüggena v čele jeho ansámblu staré hudby nejčastěji nahrazuje.

Zatímco s Danielem Reussem Carolyn Sampson zvukově zaznamenala i kompozice Stravinského a Poulenca, prozatím poslední nahrávku pořídila společně s Freiburským barokním orchestrem, od pultu prvních houslí řízeným Petrou Müllejans. Zasvětila ji opět Bachově hudbě, tentokrát trojici kantát skladatelovy výmarské periody BWV 202 (1718?), 152 (1714) a 199 (1711–1714), známých českému publiku i z nastudování Martiny Jankové (BWV 202, Supraphon SU 4134-2, 2012) a Magdaleny Kožené (BWV 199, Deutsche Grammophon 463 591-2, 1999). Až na Svatební kantátu BWV 202 byly sólové kantáty s doprovodem minimalisticky obsazeného instrumentálního ansámblu určeny výmarskému Nebeskému hradu – dvorní kapli s vnitřním ochozem pod plochým zastřešením, umožňujícím mimo zraky věřících provozovat chrámovou hudbu s působivým akustickým efektem, ovšem v kapacitně stísněných podmínkách. Prostorově omezené podmínky vybízely při absenci sboru k experimentálním řešením a dialogickému proplétání lidského hlasu se sólově obsazenými instrumenty, jako je tomu v chrámové kantátě BWV 152 pro závěr roku 1714, v níž se k hlasu Carolyn Sampson ve studiové nahrávce v berlínském studiu Teldex připojili Isabel Lehman (zobcová flétna), Katharina Arfken (hoboj), Gottfried von der Goltz (viola d’amore) a Frauke Hess (viola da gamba). Pěveckým partnerem se paní Sampson stal basbarytonista příjemně světlého témbru Andreas Wolf, dobře známý z bachovských pašijových produkcí René Jabobse.

Carolyn Sampson je mezi britskými sopránovými hvězdami autentické scény – na mysli mám Katharine Fuge, Joanne Lunn nebo Hannah Morrison – určitou a pro mě osobně příjemnou výjimkou, pěvkyní, která se nezříká jemného vibrata a nenechá svůj hlas „instrumentalizovat“ napodobováním rovného tónu dobových dechových nástrojů, jak tomu holdují John Eliot Gardiner, nebo v míře ještě neúnosnější John Butt, s nimiž Carolyn Sampson překvapivě nespolupracovala. Ještě zajímavější je srovnání interpretace Carolyn Sampson se zmiňovanými dámami Martinou Jankovou a Magdalenou Koženou, natož hlasově absolutně nenapodobitelnou a interpretačně osobitou Christine Schäfer, která v uplynulých letech studiově zaznamenala kantáty BWV 202 (1999, Musica Antiqua Köln, Reinhard Goebel, Deutsche Grammophon) i 199 (2012, Berliner Barock Solisten, Bernhard Forck, Sony Classical).

Carolyn Sampson je ze všech zmiňovaných dam v podstatě výrazově nejprostší, charakterově nejjednodušší a vokálně nejméně expresivní, čímž je pravou dcerou spíše objektivizující ostrovní interpretační tradice. V pasážích, ať už recitativech, nebo áriích, v nichž Magdalena Kožená vychází intelektuálně vstříc Bachově kompozičnímu umění coby svébytné vědě precizním sledováním textu, Martina Janková nastolí atmosféru neokázalé a jímavé pietistické zbožnosti a Christine Schäfer posluchačem existenciálně otřese svým „nakřáplým“ sopránem, neztrácí Carolyn Sampson radost z prostého zpěvu a aktuálních technických možností svého hlasu.

Někomu nemusí její interpretace připadat dostatečně intelektuální (Kožená), jinému akurátně poučená (Fuge, Lunn), nejnovější bachovský projekt Carolyn Sampson ovšem může být zlatou střední cestou pro milovníky vokálního umění, aťsi toho barokního, i fanatické vyznavače poučené interpretace. Její hlas stále zůstává dívčím způsobem mladým, jako by zpívanému textu občas nevěřila (Janková), teologicky nerozuměla (Kožená) nebo jej sama na vlastní kůži neprožila (Schäfer). Příkladem může být vstupní fráze kantáty Mein Herze schwimmt im Blut, z níž v podání Magdaleny Kožené zamrazí, v interpretaci Christine Schäfer se podlomí kolena.

Mně osobně se ovšem po opakovaném poslechu CD nezdálo, že by toho Carolyn Sampson, dáma s andělským vzezřením a hlasem hermafroditních nebešťanů, nabízela málo. Spíše naopak. A tak jedinou, hnidopišsky hledanou pihou na kráse nejmladšího projektu Carolyn Sampson je občas problematická deklamace německé hlásky „ü“, s níž sopranistka – na rozdíl od Bachova vokálního partu – neúspěšně zápolí. Že se ale nestydím jí tento nedostatek vůbec vytýkat.

Hodnocení autora recenze: 90%

Johann Sebastian Bach:
Cantatas for soprano
Dirigent: Petra Müllejans
Carolyn Sampson (soprán)
Andreas Wolf (basbaryton)
Freiburger Barockorchester
Nahráno v Teldex Studio Berlin 2016/5
Celkový čas (1 CD) – 60:03
Vydalo Harmonia Mundi HMM 902 252 v roce 2017/4

Johann Sebastian Bach:
– Weichet nur, betrübte Schatten, BWV 202
– Tritt auf die Glaubensbahn, BWV 152
– Mein Herze schwimmt im Blut, BWV 199