Netradiční Holanďan v Drážďanech

Řada divadel se v letošním roce snažila přispět wagnerovskému jubileu inscenací relativně nejjednodušeji zvládnutelnou. Tou se zřejmě jeví Bludný Holanďan. V případě Semperovy opery v Drážďanech to bylo pochopitelné z několika důvodů. Především zde mělo toto dílo svoji premiéru před 170 lety, 2. ledna 1843. Předchozí, poněkud ponurá inscenace Wolfganga Wagnera běžela ve zdejším divadle přes dvacet let. Skoro všechny ostatní opery jubilujícího autora jsou na běžném repertoáru. Vedení divadla, jehož hudebním ředitelem je od loňského roku známý dirigent Christian Thielemann, tentokráte zvolilo dámský inscenační tým. Díky režisérce Florentine Klepper (v Drážďanech již režírovala Monteverdiho Korunovaci Poppey) a jejímu zvláštnímu výkladu získala synopse díla odlišný význam, než jak je obvyklé. Úderem sedmé zaznívá předehra a zároveň se v mlze otvírá scéna, v jejíž levé části sedí k divákům zády obrácená dívenka. Opar ustupuje a před námi se otevírá realistický pohled na málo hostinné severské mořské pobřeží. Scénu vytvořila Martina Segna. Předehra končí a pokračuje jakási dějová ouvertura doprovázená jen zvuky hučícího mořského příboje a rychle se pohybujícími temnými mraky. Mění se světelné nálady (výtvarník světel Bernd Purkrabek). Po svažujícím se břehu kráčí s knězem v čele pohřební průvod s mrtvým kapitánem Dalandem. Přítomná je také Senta i ona malá dívenka (mladičká Senta). Začíná pršet, ministrant roztahuje deštník nad knězem, průvod mizí a začíná znít hudba. Přes obzor přelétávají černí ptáci a jeden padá na zem. Malá Senta se s ním mazlí. Přichází sbor námořníků v žlutých, od rybího tuku umaštěných kombinézách (kostýmy Anna Sofie Tuma) v čele s kapitánem Dalandem. Na pravé straně jeviště sjíždí z provaziště šest velkých mečounů a zespodu vyjede současně nálevní pult. Tím je imitována námořní krčma jako nezbytná součást tamějšího života obyvatel.

Efektní příjezd zakleté velké lodi se nekoná a její kapitán Holanďan přichází po malém dřevěném molu, u kterého se dají uvázat snad jen čluny. Jeho levá ruka je tvořena černým ptačím křídlem. Děj probíhá dále, Daland a jeho námořníci se podivují zakotvené lodi. Objevuje se i obligátní skříňka se šperky, kterými si chce Holanďan naklonit Dalanda a získat jeho dceru. Během úvodní hudby k druhému dějství sjíždí dolů tři stěny, které pak vytvoří prostornou místnost Dalandova domu, a přadleny by zde měly započít svoji bohulibou práci. Leč je tomu ale jinak. Žádné kolovrátky a předení. Sbor okolo třiceti stejně oblečených blonďatých žen a dívek má velmi zaoblená bříška, jsou totiž v pokročilém stadiu těhotenství. Jediná Senta v jiném stavu není a zpívá svoji baladu o kletbě a bloudění nešťastného muže oceány. Uprostřed místnosti se nalézá veliká postel, na níž si postupně každá z nich jde lehnout, je přikryta prostěradlem a za pomoci porodní asistentky, Sentiny chůvy Mary, porodí své děti. Pravda, udělá to z časových důvodů jenom několik z nich. Další novorozenci, zabalení v zavinovačce, vystupují jedno po druhém z otvoru v posteli a hromadí se v ní. Když je jich dostatečný počet, ženy si je rozeberou.

Zpod pelesti postele se objeví mužská ruka s loveckou flintou a nakonec se vysouká myslivec Erik, který jednak ohlašuje příjezd Sentina otce, a také ji prosí, aby si ho vzala. Sbor odchází a Erik se Sentou zůstávají o samotě. Nakonec Daland přivádí a představuje své dceři tajemného hosta, ve kterém Senta poznává svého vysněného, o kterém zpívala svoji baladu. Po vzájemném seznámení a závěrečném dvojzpěvu obou hlavních protagonistů se scéna vrací do své původní podoby na nevlídný mořský břeh. Na smrtelné posteli leží opět za přítomnosti několika pozůstalých a kněze Daland. To vše ale po chvíli mizí, přichází sbor, svatebčané, mezi nimi i Daland s myrtou v klopě kabátu, ženy v bílém, jen Senta, která má spojit svou ruku s Erikem, je v černém. Vše ukončí příchod Holanďana, který je přesvědčen o Sentině nevěře a odjíždí opět na další cestu do dálných moří. Senta se nevrhá z útesu, jak je v příběhu psáno, ale se sbaleným kufříkem odchází – do nového života? Základní atribut díla, ono pověstné die Erlösung – vykoupení nebo spása nešťastného a prokletého muže, možné jen ženou ,,věrnou až za hrob“ –  je vlastně přeměněno na vykoupení ženy z jejího smutného osudu.

O hudební nastudování díla se postaral osmatřicetiletý, velmi uznávaný dirigent Constantin Trinks. Ten již v Drážďanech debutoval v roce 2010 ve Straussově Růžovém kavalírovi a vloni připravil Weinbergerova Švandu dudáka, následovala Mozartova Figarova svatba, samozřejmě nastudoval a řídil řadu oper na dalších jevištích. Popasovat se vhodně s Wagnerovou hudbou nebyl pro něho problém. Zachovával vhodnou dynamiku, citlivě spolupracoval s protagonisty představení a nepřekrýval orchestrem jejich hlasy. Koneckonců měl ke všemu k dispozici tak exkluzivní orchestr, jakým jistě drážďanská Staatskapelle je. Sólistické obsazení bylo zcela nové, z větší části tvořené kmenovými umělci drážďanského souboru. Titulní postavu Holanďana ztvárnil bez jakýchkoli vokálních problémů znělým hlasem Marcus Marquart. Nejlépe mu vyšel dvojzpěv se Sentou v závěru druhého obrazu. Ovšem charisma, které ze špičkových představitelů této role někdy na velkých scénách vychází, mu chybělo. Jeho protějšku, Američance Majorie Owens se ještě na vyšší pěvecké úrovni podařilo vytvořit vynikající Sentu. Tato dáma, na zdejším jevišti velice oblíbená a hojně obsazovaná, vládne poměrně velkým a ve všech polohách vyrovnaným mladodramatickým sopránem, zvládajícím lehce i nejvyšší tóny nelehké role. Vskutku příkladné bylo její podání balady v druhém dějství. No a mimickou roli mladičké Senty, která prakticky po celé představení velkou Sentu doprovází, roztomile předvedla dívenka Henrike Ehrhardt. Kapitánu Dalandovi nelze v podání renomovaného Georga Zeppenfelda celkem nic vytknout, snad by byl pro tuto úlohu vhodnější sonornější hluboký hlas nežli vysoký, i když v hloubkách dobře znělý bas. Neubráním se zavzpomínat na Matti Salminena, Jaakko Ryhänena, Hanse Petera Königa nebo Kurta Molla, tak vynikajících v této roli. Nikterak mne ale nepřesvědčil v Drážďanech oblíbený a do lyrických partů obsazovaný americký tenor Simeon Esper, který má sice velmi hezké a znělé střední polohy, ale v těch výškách nezní jeho hlas ideálně. Nevelkou roli Mary standardně předvedla Christa Mayer.

To nejlepší jsem si nechal na konec. Byl to obsazení úlohy Erika. Je to sice rozsahem role ne až tak velká, ale velice obtížná a její představitelé si na ní často lámou zuby. Za původně obsazeného představitele Wookyung Kima zaskočil chorvatský umělec Tomislav Mužek. Je to pravý, kovově znějící hrdinný tenor s čistými průraznými výškami. Letos bude zpívat kupříkladu stejnou roli v Bayreuthu. Je bezkonkurenčně jeden z nejlepších, kterého jsem ve více než čtyřiceti různých inscenacích této opery viděl a slyšel. Snad jen Johan Botha nebo Stephen Gould mohli být lepší nebo alespoň rovnocenní. V neposledním momentu je samozřejmě velmi důležité zmínit početný sbor. Vždyť legendární zpěv lodníků Steuermann lasst die Wacht! z posledního obrazu zná snad každý milovník operního umění. Drážďanské sborové těleso splnilo svůj úkol v čele s jeho šéfem Pablem Assantem z Argentiny naprosto dokonale.

Přes ojedinělé režisérčino pojetí díla bylo dle intenzivního aplausu (při premiéře se podle zpráv také ozývalo na adresu režie bučení) zřejmé, že v tomto večeru byli zpěváci po právu a bez jakýchkoli výhrad obecenstvem odměněni. Je tak zřejmé, že náročný úkol byl splněn.Hodnocení autora recenze: 75 %

Richard Wagner:
Der fliegende Holländer
Dirigent: Constantin Trinks
Režie: Florentine Klepper
Scéna: Martina Segna
Kostýmy: Anna Sofie Tuma
Světla: Bernd Purkrabek
Video: Bastian Trieb
Sbormistr: Pablo Assante
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Vocalensemble der Theodore Gouvy Gesellschaft
Premiéra 15. června 2013 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 7. 7. 2013)

Holländer – Markus Marquardt
Senta – Marjorie Owens
Daland – Georg Zeppenfeld
Mary – Christa Mayer
Erik – Tomislav Mužek
Steuermann – Simeon Esper

www.semperoper.de

Foto Pavel Horník, Matthias Creutziger