Netrebko, Alagna, Tézier, D’Intino. Ve Vídni měl premiéru Verdiho Trubadúr

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V neděli uvedla Vídeňská státní opera premiéru nového nastudování Verdiho Trubadúra. Jako režisér je pod ním podepsán Daniele Abbado, v čele orchestru stál Marco Armiliato. Titul se na repertoár divadla vrátil po bezmála čtvrtstoletí od derniéry inscenace předchozí. Přínášíme výběr z prvních recenzí v zahraničních médiích.
Giuseppe Verdi: Il trovatore – Wiener Staatsoper Vídeň 2017 (zdroj FB Wiener Staatsoper / © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

Premiéra praktické inscenace

Il trovatore má od znovuotevření operního domu na Okružní třídě proměnlivou historii. Inscenace ze 4. února 1956 (převzatá z Divadla na Vídeňce) znamenala okamžik, kdy nespokojenost kmenového publika s ředitelstvím Karla Böhma takzvaně vybublala, a po neuctivém Böhmově výroku následoval 1. března protest, který nakonec vedl k jeho demisi. Po jediném představení byla inscenace stažena a publikum muselo čekat víc než sedm let, než se dílo v repertoáru znovu objevilo. Teprve Herbert von Karajan přivedl do Vídně svou salcburskou produkci z roku 1962, ve Vídni měla premiéru 24. října 1963. Do června 1964 zpívali v této legendární sérii všichni pěvci salcburské inscenace, bohužel nikdy společně. Působivá spartánská inscenace dosáhla sto šedesáti devíti repríz a jistě by zůstala v hracím plánu dodnes a získala podobný kultovní status jako Butterfly, Tosca nebo Bohéma, kdyby si ředitel Holender nepřál novou inscenaci maďarského filmového režiséra Istvána Szabóa, která vstoupila do historie Státní opery jako „inscenace protiletadlové věže“. Technicky obtížná inscenace byla stažena po dvaačtyřiceti představeních a trvalo šestnáct let, než jsme Trubadúra mohli zase vidět a slyšet.

Nynější nová produkce je, a to můžeme říct s čistým svědomím, velký a zasloužený úspěch. Z dnešního (!) hlediska má možná nejlepší možné obsazení, jaké lze nabídnout. V první řadě je to přirozeně Anna Netrebko, která mohla svou strhující interpretaci Leonory nyní předvést i ve Vídni. Už vstupní árii zpívá s překrásným frázováním a také následující cabaletta se jí při vší obezřetnosti, s jakou ji podává, zdařila. Vrcholem její interpretace je jako vždy sedmý obraz a příslušná árie. To, jak ji zpívá a prožívá, je dnes pravděpodobně výjimečné. Jediné, co můžeme poznamenat, je – ale je to výtka na nejvyšší úrovni – že se ke konci dvakrát nadechne. Existuje ovšem jen velmi málo zpěvaček, které kdy toto místo zvládly bez nádechu. Herecky je jako vždycky v roli naplno.

Giuseppe Verdi: Il trovatore – Anna Netrebko (Leonora) – Wiener Staatsoper Vídeň 2017 (zdroj FB Wiener Staatsoper / © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

Ovšem i ostatní obsazení bylo důstojné premiéry ve Státní opeře. Ludovic Tézier jako vynikající hrabě Luna zpíval překrásné fráze a jeho árie a duet s Netrebko představovaly vedle už zmíněné árie Leonory vrchol večera. Co se u něj bohužel projevuje negativně, je flegmatický herecký projev. Luciana D’Intino (Azucena) je typický italský mezzosoprán starého stylu, což míníme pozitivně. Znělou střední polohou a hloubkami nabídla působivý výkon, a navíc velmi intenzivní ztvárnění role. Roberto Alagna měl jako Manrico smůlu. Víme, že jeho hlas nemá nijak hezkou barvu, ale před přestávkou zpíval velmi dobře a do role se vrhl s nadšením. Také árie mu ještě docela dobře vyšla, ale při strettě ztratil nervy a nepovedla se. Miserere a také poslední obraz byly zase opravdu pěkné, až jsme měli pocit, že frustrován nepodařenou strettou by vyzpíval celou duši. Publikum mu zpackanou strettu odpustilo a bylo to od něj fér. Jongmin Park (Ferrando), jinak spolehlivý zpěvák, mě tentokrát poněkud zklamal. Především ve své scéně v prvním jednání měl problémy s nasazováním tónů a rytmicky to také nebylo úplně v pořádku. Ostatní role byly dobře obsazeny.

Marco Armiliato, který už ve Vídni odvedl tolik dobrých představení, získal konečně poprvé premiéru a očekávání nezklamal, což není samozřejmé. Dirigoval podle nejlepší italské kapelnické manýry a zpěváky ze všech sil podporoval. Sbor (sbormistr Thomas Lang), který měl zase jednou velkou úlohu, zpíval výtečně.

K režii přistupuji tentokrát až na závěr, a to z dobrého důvodu. U Trubadúra je režie v zásadě úplně lhostejná, dokud neruší, a to v této inscenaci nedělá. Daniele Abbado vypráví příběh, a to je hlavní. Proč ho přenesl ze středověku do doby španělské občanské války ve třicátých letech, se sice diváku nezdůvodní, ale s tím se dá žít. Najde se pár podivností, jako například poprava během zpěvu sboru, nebo že si Manrico před strettou lokne z placatky, ale to se časem obrousí. Režie postav se objeví jen občas, takže jsou zpěváci většinou odkázáni sami na sebe. Co ale skutečně ruší – ve scénách, v nichž mají být protagonisté na jevišti sami, neustále přecházejí nebo postávají jacísi statisté. Jednotnou dekoraci Graziana Gregoriho můžeme akceptovat, nadto je velmi příznivá pro zpěváky. Kostýmy Carly Teti nejsou nijak slušivé. V každém případě vznikla praktická inscenace, která dovoluje dílo uvádět po delší dobu v různých obsazeních.

V závěru sklidili ovace Netrebko, D’Intino, Tezier a Armiliato a trochu slabší potlesk Alagna. Režijní tým strpěl několik zabučení, nebyla však příliš oprávněná. Možná by tito diváci viděli operu raději umístěnou na psychiatrickou kliniku.

(Der Neue Merker – 6. 2. 2017 – Heinrich Schramm-Schiessl)

Giuseppe Verdi: Il trovatore – Wiener Staatsoper Vídeň 2017 (zdroj FB Wiener Staatsoper / © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

***

Státní opera Vídeň – Il trovatore

Zapátráme-li v paměti a v archivu Vídeňské státní opery, zjistíme, že v posledních desetiletích s Trubadúrem příliš štěstí neměla. Jen tehdy za Karajanových dob, kdy stával sám rád za pultem své vlastní temné inscenace a krmil nás luxusním výběrem představitelů, které ani nesmíme zmínit, aby nás někdo neoznačil za nostalgiky, jimž údajně schází jediný legitimní pohled, ten soustředěný na současnost a budoucnost.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Il trovatore (Wiener Staatsoper 2017)

[Total: 10    Average: 3.9/5]

Související články


Komentáře “Netrebko, Alagna, Tézier, D’Intino. Ve Vídni měl premiéru Verdiho Trubadúr

  1. Len mala poznamka ku kritickej poznamke k Anne Netrebko:“ co můžeme poznamenat, je – ale je to výtka na nejvyšší úrovni – že se ke konci dvakrát nadechne. Existuje ovšem jen velmi málo zpěvaček, které kdy toto místo zvládly bez nádechu“.
    Vcera som videla toto predstavenie. Bolo to predstavenie snov a predovsetkym vdaka Anne Netrebko. Recenzent ovsem neuviedol, ze tempo Marca Armiliata na tomto mieste bolo neobvykle pomale, aj ked velmi posobive. Ktora zo spevacok by to v takomto tempe dokazala lepsie? To je otazka. Videla som Annu v tejto roli v Berline v Staatsoper a na videlu zo Salzburgu. Z tychto troch inscenacii sa mi rozhodne tato viedenska inscenacia pacila najviac a divaci reziserovi odpustili uniformy a dalsie nevzhladne kostymy, vcetne kostymu Leonori (mimochodom neboli to tie iste saty, v ktorych minuly rok zomierala ako nestastna Manon v americkej pusti)?

Napsat komentář