Nevážně vážně: Händelova Semele v Divadle na Vídeňce

20.9.2010 00:00 Vlasta Reittererová

Výrazné režisérské osobnosti si časem vypracují osobní styl a určité prvky jejich tvůrčího rukopisu pak nacházíme stále znovu. Někteří ustrnou a používané postupy se stanou manýrou. Jiní pro ně vždy dokážou nalézt opodstatnění a v celku díla proto působí logicky. K těm prvním patří Robert Wilson: jeho režie jsou dílem výtvarníka, nikoli hudebně cítícího divadelníka. Po shlédnutí tří, čtyř jeho inscenací už stěží něco překvapí, nemluvě o tom, že de facto neexistuje vazba viděného k obsahu samotného díla; koneckonců je lhostejno, máme-li před sebou operu od Glucka, Wagnera, či Janáčka. Také Jozef Bednárik si měl po grandiózním Gounodovi (Faust, Romeo a Julie) připomenout, že opakování nemusí být vždy matkou moudrosti.

V režiích kanadského režiséra Roberta Carsena nalezneme rovněž shodné či příbuzné momenty, jejich zařazení však není mechanické a nejsou použity jen proto, aby byly. Režijní podoba Carsenových inscenací vychází ze spolupráce s výtvarníkem – v případě Ženy beze stínu ve vídeňské Státní opeře (1999), Rusalky v Opéra Bastille (2002), Korunovace Poppey pro Glyndebourne (znovu v Divadle na Vídeňce 2010) to byl Michael Levine. Výtvarníkem inscenace Händelovy Semele, uvedené v koprodukci s operou v Curychu, kde byla premiéra 2007 a nyní je rovněž uváděna v Divadle na Vídeňce, to je Partick Kinmonth, avšak to, co činí Carsenovo autorství identifikovatelným, zde nalezneme také: dveře, jimiž vchází světlo, hrozba, naděje, i lidé; široké lože jako centrum klíčového dění; patří sem i čitelné aranžmá postav na scéně, pohybová účelnost a uměřenost, týkající se rovněž účasti sboru.

C.Bartoli (Semele), D.Pittsinger (Cadmus), Matthew Shaw (Athamas)

Mytologická Semele byla dcera Kadma a Harmonie, jedna z četných milenek boha Dia a z nesčetných příčin žárlivosti Diovy (Jupiterovy) manželky Hery (Juno). Ta se také nakonec mstí. Našeptá Semele, že by měla svého milence chtít vidět v pravé podobě. To ovšem znamená pro Semele smrt, blesk hromovládného Dia ji usmrtí. Zeus ovšem zachrání z jejího těla nenarozené dítě a donosí je sám – je to Dionysos (Bacchus).

Händel Semele komponoval roku 1743. Zvolené libreto Williama Congreveho na základě epizody z Ovidiových Metamorfóz bylo tehdy již čtyřicet let staré; původně vzniklo pro anglického skladatele Johna Ecclese, k uvedení jeho opery, ohlášené na rok 1707, však nakonec nedošlo – proč, dodnes nevíme. Paradoxem historie je, že první snahy o svébytnou anglickou operu zastavil právě Händel, jenž roku 1710 v Londýně triumfoval svým Rinaldem a řadu let pak ovládl tamní operní jeviště operou italskou. V další generaci však již byla italská opera považována za staromódní, málokoho už zajímaly nudné recitativy a vokální kudrlinky, přežili se i antičtí hrdinové. Händel reagoval na kritiku snahou vytvořit operu v anglickém jazyce. Jeho pokus sice selhal, dějiny hudby však získaly. Semele stojí kdesi mezi operou a oratoriem a její angličtina zní současně – například když Jupiter vyznává Semele lásku slovy: „Come to my arms, my lovely fair..“. Děj je vystavěn přehledně, na rozdíl od mnoha libret těžících z mytologie neztrácíme přehled, kdo je kdo, kdo se za koho vydává, kdo je s kým a proti komu. Congreveho zásluhou také je, že v přiběhu s tragickým koncem zůstal prostor i pro humor a lehkou parodii, momenty, které rovněž dílo přibližují naší současnosti. Robert Carsen jich vtipně využil a neurčité žánrové zařazení díla nevážně-vážným pojetím režie ještě zdůraznil.

B.Remmert (Juno)

Když anglická opera, tak tam tu Anglii dáme, řekl si Robert Carsen. Händelův pokus o anglickou operu je zpřítomněn vtělením bohyně Juno do podoby Alžběty II., s jejími neodmyslitelnými „atributy“, jakými jsou (kromě oficiální královské róby, šerpy a koruny) nezbytná kabelka, brýle, šátek na hlavě při „noční výpravě“, gumové holinky ap. Její „nahrávačkou“ je bohyně Iris, takto potřeštěná sekretářka, která by se samou horlivostí přerazila (doslova). Jupiter je sice vládcem Olympu, jeho slabost pro ženské plémě jej však zbavuje respektu a ve scéně se Semele, která stupňuje své nároky a z nešťastně zamilované se stává rozmazlená ženuška, je nakonec z Jupitera uťápnutý slaboch. Možná, že je nakonec i rád, že jej jeho panovačná choť donutila se Semele zbavit – jedna „semetrika“ doma koneckonců stačí.

Obligátním problémem operní režie bývá, jak přivést na jeviště sbor a jak jej z něj opět odklidit. Vzhledem k tomu, že struktura Semele má oratorní charakter (je označována za první Händelovo oratorium s nereligiózním námětem), přichází sbor ke slovu jako komentátor právě předvedené skutečnosti, zřídka jako její účastník. V takových případech hrají roli ony na začátku zmíněné dveře, jimiž nastává spojení s vnějším světem, i distance od něj. Dveře se otevírají buď samočinně nebo mechanicky, a už tím je dáno, zda máme co do činění s pozemskými či nadzemskými silami. Nebo se sbor vynoří ze všech stran jako pověst, která se právě rozkřikla (důležitá je při tom také práce se světlem, na níž se podílel Peter van Praet). Poté, co Jupiter unese Semele na tajné místo, dozvídá se veřejnost o události z novin s obřími titulky, které hlásají vzkaz od Semele „I’m in heaven“, jiný plátek uvozuje zprávu úderným „By Jove!“; z novin se dozvídá o manželově nevěře jako „official“ i Juno. Kompaktní spojení hudby, obrazu a herecké akce je ve scéně prvního kroku Junoniny pomsty, kdy na její žádost má bůh spánku Somnus uspat draky, hlídající Semele. Juno tak chce k Semele proniknout v převleku za její sestru. Händelova „ospalá hudba“ je za modře nasvícenou průsvitnou revuálkou doprovázena mátožnými pohyby ležícího sboru; prostý nápad a jednoduchá choreografie (Philippe Giraudeau). Blížící se nebezpečí v podobě královny Juno v pršiplášti, šátku a s baterkou patří k oněm okamžikům, kdy barokní dílo připomene, co s olympskými bohy prováděl o dvě století později Offenbach. Ostatně – olympští bozi nejsou o nic méně lidmi než my všichni, dokáží sice všelijaká kouzla, příliš často je však zpackají a s jejich vševědoucností to také není nijak slavné. Věděli to už staří Řekové, ačkoli se svých bohů báli, v baroku to však věděli zcela určitě. Opera by končila smrtí Semele, ovšem musí přijít lieto fine, a tím je zrození Baccha. Pro Roberta Carsena jasná pobídka: Všichni účinkující se při závěrečném sboru docela pěkně namažou: „Happy, happy shall we be, Free from care, from sorrow free.“ Bouchání zátek šampaňského do rytmu hudby by se jistě líbilo i Händelovi.

Ch.Workman (Jupiter)

Semele, uvedená poprvé 10. února 1744 v Covent Garden, se prý setkala s katastrofálním neúspěchem. O jeho příčinách lze jen spekulovat, jedna z takových hypotéz je, že už tehdy pochopily určité politické kruhy jednání olympských božstev jako narážky, týkající se jich samých. Přívržence italské opery mohl Händel urazit angličtinou, její odpůrce tím, že prostředky italské opery zachoval. Pro jedny zůstal staromódním, pro jiné se odvážil překročit mez opačným směrem, a někdo si také mohl vzpomenout, že je vlastně v zemi cizincem.

V Semele vystupuje sedm postav, přičemž Jupiter se objeví také jako Apollo, otec Semele Cadmus je zdvojen s rolí Somna. Přestože se veškerá očekávání soustřeďovala na představitelku titulní role Cecilii Bartoli, řekněme rovnou, že byly výtečné všechny výkony a celkový dojem byl neobyčejně vyrovnaný. Nejmenší příležitost co do rozsáhlosti partu měl odvržený ženich Semele Athamas (role psaná pro kastráta), z nějž se nakonec řízením osudu stane manžel její sestry Ino. Subtilně působící kontratenor Matthew Shaw začínal jako baryton, přeškolil se roku 2008 a již brzy se svět o jeho novém oboru dozvěděl. Především v Händelových dílech je zaměstnán na několik let dopředu. Sytým mezzosopránem je obdařena Malena Ernman (Ino). Pochází ze Švédska, samozřejmě i v jejím repertoáru má velký podíl baroko, ale je v něm také například Rossiniho Popelka. Do role Juno alias královny Alžběty se evidentně s chutí ponořila Birgit Remmert, zpěvačka se širokým hereckým rejstříkem od heroin po komediální polohu; zde mohla využít obojí. Její „sekretářku“ Iris představovala švédská sopranistka Kerstin Avemo, pravý jevištní živel s čistým jasným sopránem (v jejím repertoáru je Lulu, Olympia, Blondchen, Gilda, Zerlina, také Adéla v Netopýru). Tu bychom si rozhodně měli pamatovat – a někdy ji k nám určitě pozvat. Sonorní basbaryton příjemné barvy Davida Pittsingera (Cadmus a Somnus) se už v minulé sezóně objevil v Divadle na Vídeňce v Korunovaci Poppey v roli Seneky. Americký tenor Charles Workman (Jupiter) předvedl polohu sebevědomého svůdníka, olympského donjuána, ale také vroucně něžnou polohu v milostné scéně se Semele, v níž si mohl dovolit zpívat v „erotickém“ pianissimu, i olympského vládce, jemuž je jeho božská role vlastně na obtíž. O Schönbergově sboru (sbormistr Erwin Ortner) nelze psát jinak než v superlativech. Z amatérského pěveckého sdružení se během let vypracoval v nepostradatelnou součást staggion; který sbor je schopen nejen spolehlivě zazpívat partitury jakéhokoli slohového období, dostát nárokům na jevištní akci a přesvědčivě a spolehlivě naplnit přání režisérů a choreografů?

První historickou představitelkou titulní role byla sopranistka Elisabeth Duparc. Snad pocházela z Itálie, vystupovala však pod jménem La Francesina, v Londýně hrála asi od roku 1736 a Händel ji angažoval do svého souboru. Zpívala mu už v operách Faramondo a Serse i v oratoriích Saul, Izrael v Egyptě, Josef aj. Charles Burney psal o jejím hlase jako „skřivánčím“ (lark-like). A co psát o Cecilii Bartoli? Přiznám, že před několika lety jsem se (a asi ne sama) obávala, že pěvecká akrobacie může na jejím hlasovém orgánu zanechat nenapravitelné škody. Mýlila jsem se. Cecilia Bartoli se se svým hlasem přímo mazlí, má ho darem od Boha, ale vládne jím ona a ví o všem, co dokáže, navíc své umění prezentuje se samozřejmostí, jako by to vlastně bylo docela snadné. Slavná „zrcadlová árie“ je klíčová pro děj opery, neboť zde se ze Semele stává náročná milenka, která neví, kdy přestat. Händel zakomponoval „zrcadlový obraz“ i do hudby, koloratuře odpovídají nástroje orchestru. Pro Cecilii Bartoli to byla příležitost rozehrát všechny struny svého umění. Přitom na dotaz v interview, v čem je tato árie nejobtížnější, odpověděla prostě: „To je obrovská apoteóza ješitnosti! Ta ženská deset minut zpívá a dívá se při tom do zrcadla.“

C.Bartoli (Semele)

V publiku jsem zaslechla poznámku, že s takovým hlasem lze dokonce stát na jevišti jako dřevo. Cecilia Bartoli má ovšem divadelní krev, hraje každým nervem, pohledem, po jevišti se pohybuje s grácií a přirozeností, každé gesto je na svém místě, jako by ani jiné být nemohlo. A pak je tu ještě fenomén Williama Christieho a jeho Les Arts Florisants, soubor držící laťku už třicet let. Na některé divadelní večery se opravdu nezapomíná, a toto bude jeden z nich.

Georg Friedrich Händel:
Semele
Dirigent: William Christie
Režie: Robert Carsen
Výprava: Patrick Kinmonth
Choreografie: Philippe Giraudeau¨
Sbormistr: Erwin Ortner
Les Arts Florissants
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 15.9.2010 Theater an der Wien
(koprodukce Theater an der Wien Vídeň/Opernhaus Curych)
(psáno z reprízy 17.9.2010)

Semele – Cecilia Bartoli
Jupiter/Apollo – Charles Workman
Cadmus/Somnus – David Pittsinger
Ino – Malena Ernman
Juno – Birgit Remmert
Athamas – Matthew Shaw
Iris – Kerstin Awemo

www.theater-wien.at

foto: A.Bardel

Související články

Komentáře: 16

Anonymous dne 20.9.2010 v 09:57

Děkuji za přiblížení, tise závidím. Gábina

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Aleš Bráza dne 20.9.2010 v 10:05

Vezmu-li v úvahu, že Handel je autorem veskrze hravé a přívětivé staré hudby, která dokáže zaujmout motivem, lehkostí a v mnoha případech i na svou dobu až zarážející "veselou hravostí", i to, že dosud jsem nejvíce "za své" přijal inscenaci jeho Partenopé v English National Opera, kterou jsem viděl asi před dvěma lety, pak smekám před režijním i hudebním pojetím Semele na Vídeňce.

Před režijním se vlastně hluboce klaním. Protože: to, co jsem měl možnost včera večer shlédnout jako produkt R. Carsena bylo ztvárnění příběhu, ve kterém ani na minutu nebyla nuda nebo snad prázdno. Ztvárnění, které jen nepopisovalo děj a nearanžovalo ho do pohybových obrazů, aby oratorium nebylo tak "nudné". Bylo to režijní ztvárnění, při kterém se diváci po celou operu nahlas smáli, nebo třeba viděli obraz chování sebe sama v mezních situacích, nadechovali se s hlavní hrdinkou, napjatě čekali na každý další tón, dávali pozor na každý pohyb na jevišti, vykláněli se, pokyvovali hlavami spolu se sborem, souhlasně bručeli.

Poprvé v životě jsem také zažil opravdový a upřímný potlesk režijnímu pojetí na otevřené scéně. Ne potlesk bohaté výpravě, jako u Zefirelliho produkcí v Met, ale potlesk z celého srdce nad dokonale divácky přístupným a přitom psychologicky silným výkladem příběhu (nastal po scéně, kterou ve svém článku výše popisuje V. Reittererová jako scénu královny a její komorné, alias bohyní Juno a Iris).

Úžasný večer! Večer, který ve mně znovu posílil přesvědčení, že hledání vlastních výkladů díla a jeho přiblížení dnešnímu divákovi je hlavním úkolem operní režie. Škoda, že doma takové operní režiséry nemáme.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Rút dne 20.9.2010 v 10:59

Kedze som neprilis velkou priatelkou baroknej hudby, o to viac mam rada Carsenove rezie. Tato je skvela jako ostatne vzdy. Zaujimave je aj to, co pise pani Reittererova, ze on je iny v kazdej zo svojich rezii. Nie je stale stejny vo vybere vyrazovych prostriedkov, neustrnie. Je neni tento pristup zaujimavy? Ved ja som nevedela nic o tomto pribehu podla, ktoreho bola opre napisana. Navyse neumim po nemecky, ale aj tak som skvele pochopila o co na javisku islo. Navyse ta skvela Bartoli aj dobre zahrane Le Arts…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Khail dne 20.9.2010 v 13:53

Absolutní souhlas s paní Reittererovou. Takhle zahrané a zazpívané nelze vidět u nás. Dal jsem přes 140 Euro za lístky v přízemí, chtěl jsem vidět Bartoli a teď jsem plný toho příběhu. Celou noc se mi zdálo o červeném koberci a chamtivosti sžírající člověka. Režisér vyvolal s málem rekvizit a s dokonalými kostýmy i dokonalými zpěváky, kteří jsou také absolutně špičkovými herci u mně něco, co bych sám pro sebe do budoucna nazval, závislostí na Händelovi :-)

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Eva dne 20.9.2010 v 14:32

Co bylo asi největším překvapením pro mne? Jednotliví sólisté nejenže vynikajícím způsobem zpívali, ale hráli tak skvostně, že jste věřili všemu. Ten zpěv pak byl jaksi mimoděk. Královna a její komorná, tenorista jako Jupiter. To všechno byly pěvecké výkony nejvyšší třídy a ti lidé také s chutí hráli! Hráli tak přesvědčivě, že dva starší lidé pode mnou na balkóně sledovali děj s pootevřenými ústy skoro celou operu. Tomu říkám absolutní divadelní profesionalismus! Byla jsem okouzlená a dlouho nemohla usnout. Děkuji paní V. Reittererové, za velmi případně napsaný článek.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 20.9.2010 v 14:35

Lidi, tam stojí za to jít na všechno. Nikdy nelituju a koupím i dražší lístky, když jiná místa nejsou. Jenom mi vadí, že jsou vždy jen 4 – 5 opakování? Proč?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 20.9.2010 v 17:17

Tak koukám, že se nás sešlo na Vídeňce docela hodně. Jen 19. září jsem napočítal v divadle 11 lidí, které znám alespoň od vidění.
K představení: souhlas jak s paní Reittererovou, tak s výše uvedenými komentáři. Tři hodiny, při kterých jsme se ani chvíli nenudili (režie přitom vystačila s poměrně skromnými prostředky), interpreti skvělí.
A člověku pak pořád vrtá hlavou, proč to nejde častěji i u nás (ačkoli s Bartoli samozřejmě počítat nemůžeme).
Ale je to nejen v hudbě: v ten samý den jsem zhlédl retrospektivu Fridy Kahlo v Kunstforu (desítky obrazů dovezených hlavně z Mexika), 50 obrazů prerafaelistů a viktoriánských malířů ze sbírky z montevidejského muzea (v Belvederu), "stamiliónovou" modernu v Leopold Muzeu (právě začala, je ještě dost času), Kolo Mosera tamtéž, v Kunstahalle končícího Keitha Harringa a probíhajícího Basquiata. 22. září začíná Picasso v Albertině… Praha je prostě periferie, což není jeden z mnoha "stesků nad zdejšími poměry", ale konstatování faktu. A malé vyzvání pro ty dosud necestující….
PS: Ani po muzejní túře jsem na Semele neusnul :-)

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Khail dne 20.9.2010 v 18:17

Všem doporučuji Fridu Kahlo. Jen tak zase nikde v dostupné vzdálenosti retrospektivní výstava nebude. A příští týden, jak píše pan Šimáček, začíná v Albertině Picasso. Nestojí za to do Vídně vyjet?

Jo a WSO s novým šéfem také trochu "vylepšuje" dramaturgii. Snad končí éra Bohém a Tosek a dočkáme se i tam něčeho "vzácnějšího" :-)

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 20.9.2010 v 18:18

Pro úplnost uvádím, že 19.9. byla přítomna i čtyřčlenná skupinka z Brna. Pod výše uvedené názory se plně podepisujeme a pro zajímavost uvádíme, že na závěr se konala i neoficiální autogramiáda – všichni sólisté se ochotně podepisovali, debatovali s přítomnými diváky a paní Bartoli byla velice milá a ochotně se nechávala zvěčňovat se svými nadšenými fanoušky.
PS: Na výstavu Fridy Kahlo jsme se již nedostali, poněvadž jsme se neplánovaně zúčastnili úžasného provedení Theresienmesse od J. Haydna konané v kostele sv. Augustina v Hofburgu. Program je zde každou neděli – viz http://www.hochamt.at

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 20.9.2010 v 18:58

Se vším souhlasím a jen chci dodat: nejen paní Bartoli a ostatní sólisté a Le Arts, ale to, jak odvedl svoji "práci" sbor, to jsem snad ještě neslyšela. Vypracované, dokonale sladěné. Ani filharmonické sbory takhle neznějí. Nikdo navyčuhoval, nekřičel, nepřehrával, nehučel….. Nádhera

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 20.9.2010 v 20:03

Ano, A.Schoenberg Chor je vynikající. Několikrát jsem Na Vídeňce postřehl, že ani při hraní či plnění choreografických zadání (Iphigenie např.) nepřestává podávat špičkový výkon.
A omlouvám se nepražským čtenářům a čtenářkám, poslední komentář jsem měl opět dost pragocentrický. Ostatně: když jsme jeli zpátky, tak jsem záviděl všem z Brna, Bratislavy atd, jak to mají blízko.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 20.9.2010 v 20:23

Jak se vám podařilo sehnat lístky? Jak to tam chodí a která místa jsou ještě solidní a za únosnou cenu? Děkuji Vlaďka

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 20.9.2010 v 22:24

Leonora3:
Oratorium a barokna opera nie su zrovna "my cup of tea" ale nedelny vecer v Theater an der Wien rozhodne stal za cestu do Viedne! A to predovsetkym vdaka Semele, teda Cecilie Bartoli, ktorej sa len vdaka vybornym vykonom vsetkych ostatnych (solistov,Les Arts Florissants,dirigenta, sboru, rezisera) nepodarilo z predstavenia urobit one-man show.
Ale popravde, vecer patril predovsetkym jej! V ostatnych roliach si viem predstavit i inych
solistov, ale bez CB by to nebolo to iste predstavenie. (Mozno mi budete oponovat, ze i jednotlive predstavenia s CB su a budu zakazdym ine).

Napriek tomu, ze jej hlas nie je nijak velky, dokaze po pozvolnom rozohriati neuveritelne rozpalit seba, ale i cele publikum. To sa stalo v nedelu vecer. Na vokalny ohnostroj v (sebeobdivnej) arii pred zrkadlom "Myself I shall adore" sa neda zabudnut.

S nazorami, vyjadrenymi vyssie sa da len suhlasit. Osobne nemam rada posuny a transformacie v rezijnom vyklade, ale Semele bola svetlou vynimkou (tak jak to bolo i v pripade Turka v Italii v stejnom divadle, ktore som videla pred rokom). Prave naopak, ktovie, ci by nas bavilo divat sa na anticky pribeh tak, ako bol napisany a interpretovany v case Handla.(Taku "autenticku" interpretaciu som uz raz zazila v Edinburku a bola to nevyslovna nuda.) Posun tohto pribehu do vyssiej (classy) spolocnosti Britanie a kralovskej rodiny mi pripadal vtipny, zrozumitelny a obecentstvo to ocenilo smiechom i potleskom. K najvtipnejsim patrila Herina pripravy patracej vypravy po zaletnom manzelovi, ked suita sluzovnictva prinasa kralovne nevyhnutne propriety na cestu: dalekohlad, fotoaparat, gumaky do vlhkeho dazdiveho pocasia,vlnenu deku a termofor! Vsetko je pripravene, az na jednu vec , ale i tu Her Majesty vyriesila, ked zo svojej kabelky s ulavou vylovila najdolezitejsie: letenku s logom British Airways a ukazala ju nam divakom. Sedeli sme blizko k scene a tak nebolo tazke logo rozoznat, ale asi porozumeli vsetcia, pretoze obecentsvo zareagovalo vybuchom smiechu a potleskom.

Len jedna mala pripomienka k Theater an der Wien: skoda, ze dnes velmi kozmopolitna Vieden nema pod nemeckym titulkovacim zariadenim i verziu v anglictine. I ked sa v anglictine spievalo, predsa by sa anglicky text hodil (nehovoriac o operach v inych jazykoch).

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
vtslajer dne 21.9.2010 v 00:27

Tak tento Semele + Frida Kahlo +++, to musel byt zazitek! Navic ve Vidni, meste ktere miluji. Vzdalenosti jsou relativni a v mem chapani je to na skok i z Prahy. Uz nekolikrat jsem letel do Vidne pres ocean na 48 nebo 72 hodin. A letel bych kdykoli okamzite. Umelecke zazitky se daji dobre ztravit v Cafe Demel nebo se Sacher Torte vedle opery. I kdyz na sladke nejsem, ve Vidni se necham rychle premluvit. Vazte si, ze to mate za rohem!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 21.9.2010 v 04:57

Vstupenky se dají koupit přímo na webu divadla. Ceny od 160 do 40 Eur. Predprodává se ne tak dlouho dopředu,jako pro Státní operu ve Vídni. Ale teď už se dá koupit celá sezóna.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 21.9.2010 v 05:33

Vlaďka: na Semele stály lístky 23 – 160 euro.Ostatní produkce jsou většinou o něco levnějuší. Ještě místa druhé nejlevnějuší cenové kategorie jsou docela ucházející, z nejlevněujších už většinou celou scénu pohodlně neuvidíte. Hodinu před představením se prodávají lístky k stání (7 euro), ale do fronty na ně je nutn= se zařadit mnohem dříve.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.