Nevzdělání lidé jsou pro nás největším nebezpečím. Je třeba se jim vyhýbat

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Rozhovor se skladatelem a dirigentem Petrem Kotíkem o jeho taneční opeře William William. Opera bude mít premiéru 27. června na 3. bienále festivalu NODO/Dny nové opery Ostrava, kde jsou na programu také premiéry oper Petra Cíglera, Idina Samimi Mofakhama, Richarda Ayrese, Iannise Xenakise a György Ligetiho.
Petr Kotík (foto archiv Ostravského centra nové hudby)
Petr Kotík (foto archiv Ostravského centra nové hudby)

 

Koncem ledna 2016 jste byl požádán pořadateli festivalu NODO o napsání opery s datem realizace konec června 2016. Rozhodnout jste se musel rychle. Co vás vedlo k tomu, že jste nabídku přijal?

Nabídka nespadla jen tak z nebe. Na počátku byl návrh udělat houslové duo pro String Noise. O něčem podobném jsem uvažoval už delší dobu, takže to nebyl problém. Materiál, který String Noise ve William William hraje, vlastně tvoří základ celé skladby. S houslovým duem jsem operu začal komponovat. Paralelně jsem pak pracoval na libretu a později jsem k tomu přidal vypravěče. S mluveným textem mám zkušenosti z minula, hlavně tedy ve skladbě Dopisy Olze (na text Václava Havla – 1989–91), měl jsem tedy představu nejen o mluveném slově, ale také o simultánně čteném textu se zpěvem. Pak už šlo jen o to udělat libreto. Protože se jednalo o krátkou, asi půl hodinovou skladbu, tak jsem si dovedl představit, že celý projekt zvládnu včas a zavázal jsem se, že skutečně novou operu zkomponuji. Od začátku to nemohla být normální opera, protože bylo jasné, že nebude kdy ji scénicky připravit. Na počátku diskuse byla tedy řeč jen o tanci, měla to být hudba a tanec. Jednalo se o snahu doplnit jen z poloviny vytvořený program, co přidat k Ligetiho krátkým operám. Celý problém nastal dva dny před Vánocemi, kdy Deutsche Staatsoper zrušila produkci, která byla dohodnutá (Macbeth od Salvatora Sciarrina). Zrušili ji, protože tři hlavní zpěváci v termínu NODO nemohli účinkovat a nebyli za ně schopni sehnat náhrady. Celá ta situace mě inspirovala natolik, že jsem nabídku přijal. Skladba sama a její náplň, to vše vznikalo postupně.

Vy jste tedy nezávisle na libretu ze všeho nejdřív začal komponovat hudbu pro String Noise a až pak jste vytvořil libreto. Je to zvláštní postup, protože skladatel většinou pracuje opačně, z libreta se při komponování vychází.

William William není ale normální opera.

To znamená, že se jedná o nezávislé hudební plochy?

Jako skladatel pracuji s nezávislými plochami. Je to otázka základního konceptu práce –toho, co vlastně člověk dělá a jak postupuje. Samozřejmě, mluvím o mém vlastním stanovisku, a to je pro každého jiné. Celý život jsem do určité míry komponoval metodou náhody. Není to vlastně „metoda“, spíš jakási strategie a člověk po letech objevuje souvislosti nebo analogie, které mají obecnou platnost. V poslední době mě zaujala analogie s přírodou. Když vylezete na kopec a díváte se kolem na krajinu před vámi, tak vidíte spoustu věcí. Vidíte pole, tamhle je kus lesa, tam cesta, tady jsou domy, tam v poli stojí osamělé stromy, kusy kamení, které farmáři navezli, aby jim nepřekážely. Pozorujete různé části krajiny, které vytvářejí ucelený pohled, vše spolu souvisí, má to určitou harmonii. Je v tom dokonce určitá logika nebo řád. Když se ale nad tím zamyslíte, ani jedna z těch částí, které vidíte, nebyla vytvořena s ohledem na ty druhé části. Všechny vznikly nezávisle na sobě, a pokud byly upravené vzhledem k sobě, tak to bylo z praktických důvodů, ne z nějakého předem promyšleného záměru.

Jedna z věcí, které mě zajímají a těší, je vytvoření částí, které jsou na sobě nezávislé a které, když je dáte k sobě, vytvoří překvapivý celek. (Jak říkal Cage: „Když komponuji, hudbu neslyším. Komponuji proto, abych vytvořil něco, co jsem nikdy předtím neslyšel.“) Když vás ten celek překvapí negativně, tak je nutné věci změnit nebo upravit, pokud je překvapení pozitivní, tak se z toho člověk raduje.

Vy jste tu operu nazval operou taneční, a to už v procesu práce. Co vás k tomu vedlo?

Tanec je vždy svázaný s hudbou. Říkáme tomu balet, tanec, apod. (Stravinského Svěcení jara by bez tance nevzniklo, i když se o této skladbě dnes takto neuvažuje, protože je většinou hraná v koncertním provedení. Ale původně to byla scénická hudba k tanci). Když ale ke skladbě přidáte zpěváky, kteří zpívají na text libreta, tedy něco, co lze prezentovat na scéně v operní formě, tak to přestane být taneční skladba, jako například Svěcení jara nebo Louskáček. Ve William William se ale text (libreto), jakýsi děj odehrává v pozadí. Je částí hudebního a ne částí divadelního projevu. Na scéně sledujeme jen tanec. A tanečníci, ať se snaží, jak se snaží tancovat podle divadelní představy, pořád jen tancují. Tanec nikdy nemůže mít jednoznačný význam. Nemůže nic sdělovat jednoznačně.

Na poslední chvíli, hlavně z praktických důvodů, jste začal spolupracovat s jednadvacetiletou tanečnicí a choreografkou Matildou Sakamoto, která letos na jaře absolvovala newyorskou Juilliard School. Měl jste s ní před třemi týdny první setkání. Do jaké míry jste zasahoval do jejího přemýšlení o choreografii toho díla?

Musím se přiznat, že jsem nejen do choreografie nezasahoval, ale nemám vůbec ponětí, co tanečníci dělají. Skladba není jednoduchá – zahrnuje tři roviny (houslové duo, zpěváci, vypravěčka) – a jako dirigent musím vše naprosto jasně vést. Nemám čas sledovat, co se děje na scéně, to bych se mohl ztratit a skladba by se rozpadla. Zpěváci někdy zpívají nezávisle, někdy koordinovaně s houslovým partem. A navíc do toho vstupuje vypravěčka, která čeká na moje nástupy. Tak to vypadalo před dvěma dny 7. června, kdy jsme měli veřejnou zkoušku ve Willow Place auditoriu u nás v Brooklynu.

S choreografkou jsme se ale několikrát sešli, dostala partituru, nahrávky některých houslových částí (skladba zahrnuje docela hodně ploch, kdy hrají pouze housle), dostala libreto jak vypravěčky, tak zpěváků a synopsi opery. Když se podíváte na vokální libreto, na ten popis toho, o čem zpívají, tak se tato taneční opera neliší od normální opery. Samozřejmě, ve srovnání s operou je tam relativně málo zpívání a jsou tam poměrně dlouhé čistě instrumentální plochy. Vstupy zpěváků a vypravěčky vlastně narušují instrumentální hudbu, která je pro tanec jakousi páteří.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Reakcí (2) “Nevzdělání lidé jsou pro nás největším nebezpečím. Je třeba se jim vyhýbat

  1. Pan Kotík říká: „Vyhýbejte se lidem, kteří jsou nevzdělaní a ignoranti, kteří nic nevědí a jsou přesvědčeni, že se stačí posadit a počkat si na to, jak to či ono na ně bude samo působit.“ S tím, nemohu souhlasit – čím více se jim budeme vyhýbat, tím víc jich bude. Čím více je budeme ovlivňovat, ať už hudbou, tancem, slovem, činem, tím jich bude méně. Tibor Hájek

Napsat komentář