Newyorská Met uvedla přenos nového nastudování Dvořákovy Rusalky do kin

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Nové nastudování Dvořákovy nejhranější opery v titulní roli s lotyšskou sopranistkou Kristīne Opolais uvádí newyorská Metropolitní opera od 2. února, v režii Američanky Mary Zimmerman (předpremiérový rozhovor s ní najdete v našem archivu) a v hudebním nastudování britského dirigenta Marka Eldera. Dnešní repríza, přenášená do kin, byla čtyřiatřicátým představením Dvořákovy Rusalky v Met od jejího prvního tamního uvedení v listopadu 1993, s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli a Sergejem Kopčákem v úloze Vodníka. Na rozdíl od této velmi oblíbené inscenace v režii Otto Schenka zaznamenala premiéra té současné poněkud rozporuplné ohlasy.
Antonín Dvořák: Rusalka – Met 2017 (foto Met)

Výběr z recenzí v zahraničním tisku

Opera Rusalka jako ponurý sexy hit v provedení Met

Nová inscenace Dvořákovy Rusalky v Metropolitní opeře se může stát nejméně pravděpodobným hitem sezony. Inscenace přináší odpověď opery na pohádku Malá mořská víla a přetváří ji v téměř neuvěřitelně ponuré sexy drama. Tajemný vzhled inscenace, fantastický a zlověstný, se pojí se smyslným zpěvem pohledných interpretů a vytváří romantickou energii, jaká je v Met nebo ve kterémkoli jiném operním domě vzácná.

Když byl tento projekt ohlášen, zdálo se, že Rusalka by pro režisérku Mary Zimmerman, která se proslavila pohádkově kouzelnou inscenací Proměny, oceněnou divadelní cenou Tony, mohla být slibnou volbou. Mnozí však byli na pozoru. Její tři předchozí inscenace v Met, ač plné nápadů, byly všechny nakonec zklamáním, byť z různých důvodů. Touto inscenací Rusalky však paní Zimmerman jako režisérka v Met dochází uznání.

Ve spolupráci se scénografem Danielem Östlingem, kostýmní návrhářkou Marou Blumenfeld a světelným designérem T. J. Gerckensem prozkoumala paní Zimmerman temnou spletitost tohoto příběhu. Při čtvrteční premiéře dirigoval Mark Elder vervní provedení Dvořákovy partitury. Met navíc sestavila bezkonkurenční obsazení v čele s krásnou sopranistkou Kristīne Opolais, která v roli Rusalky, vodní víly, jež se zamiluje do prince – člověka, podává hlasově třpytivý a bolestně bezbranný výkon.

Dokonce i v neobvyklých milostných scénách mezi princem a němou Rusalkou, jež se vzdala vlastního hlasu, aby se stala člověkem, paní Zimmerman vymámila z paní Opolais i z temperamentního tenoristy Brandona Jovanoviche probublávající napětí. Režisérka konstatovala, že tato opera přináší moudré varování: musíte-li sami sebe pro lásku drasticky změnit až tak, že doslova ztratíte svůj hlas, váš vztah může být odsouzen k zániku. Toto téma se objevuje v každém prvku této působivé inscenace, jejíž intenzita koexistuje s pocitem dezorientace: paní Zimmerman nenápadně zpochybnila téměř každý aspekt tohoto díla.

Úvodní scéna se odehrává na louce u rybníka, v této inscenaci se vše zdá být tak trochu vedle. Rybník je odpudivý bazén, z něhož pomalu stoupá mlha; vrba, na níž Rusalka spočívá, je pokroucená a nahání hrůzu. Tančící stromové přízraky v podivně zdobených kostýmech (včetně pěveckého tria: Hyesang Park, Megan Marino a Cassandra Zoé Velasco) našlapují kolem v nařasených sukních z listoví a s ozdobami z pichlavých větviček ve vlasech. Zemitý, halasný basbarytonista Eric Owens v roli Vodníka, ducha vody, který vládne louce, vypadá v napodobenině dvorského pláště a s korunou roztomile pošetile.

Když vodníkova dcera Rusalka začne otci vyprávět o svých starostech a touhách, paní Opolais, zlatovlasá a s pohledem upřeným do dálky, má na sobě vodní šat s dlouhými, splývavými vlečkami, jež vypadají téměř jako potůčky jezerní vody. Těžkopádné šaty ji tíží: je to jen jeden z mnoha detailů, jimiž paní Zimmerman naznačuje, že Rusalka není jen součástí světa přírody, ale je jím i vázána. Svými nervózními gesty a těkajícím pohledem zprostředkuje paní Opolais neklid a touhu této postavy. Výrazně zpívající herečka dodává žalostné árii Měsíčku na nebi hlubokém, Rusalčinu známému nářku, neobvyklou intenzitu a tím, více než jiné sopranistky, naznačuje vzdornou povahu postavy.

Paní Zimmerman spolu se svým inscenačním týmem smíchala různá období, aby vytvořila atmosféru neklidu. Atletický pan Jovanovich na sobě měl lovecký kabát z osmnáctého století a ohnivá mezzosopranistka Jamie Barton v roli Ježibaby, která sice přebývá v lese, ale vstupuje současně do lidského i nadpřirozeného světa, je zpodobněna jako viktoriánská matrona (ačkoli pavučinové vzory na šatech jí dodávají nadpřirozený nádech).

Rusalka jde v zoufalství požádat Ježibabu o lektvar, který ji může proměnit v člověka. Pochechtávající se Ježibaba v podání paní Barton slíbí, že jí pomůže, ale také ji varuje, že pro všechny lidi včetně prince bude němá. Proměna probíhá na operačním stole ve steampunkovém stylu a asistují u ní komorník a služebná v podobě obří strašidelné myši a vrány.

Paní Zimmerman zdůrazňuje ponurou podobu patriarchálního útlaku v samém jádru pohádky. Na začátku první milostné scény princ v domnění, že Rusalka, oděná do bílých šatů bez rukávů, vypadá zranitelně, ji zahalí do svého pláště. Když nakonec jeho vášni podlehne, zvedne pan Jovanovich paní Opolais do náruče. Inscenace ukazuje, že znovuzrozená Rusalka nemusí být opravdu svobodná, ale prostě se přizpůsobuje novým omezením. Milovat prince znamená podřídit se mu.

Ve druhém dějství vypadá Rusalka v podání paní Opolais v princově zámku během podivných společenských tanců, které se kolem ní odehrávají, jako ztracený nalezenec, zatímco dvořané provádějí všemožné prudké a energické pohyby. (Choreografem je Austin McCormick, který v Met debutuje.) Objevuje se Rusalčina sokyně, nazvaná v libretu jednoduše Cizí kněžna, která živí princovu podrážděnost z Rusalčina zneklidňujícího mlčení a podivně chladného objetí, impozantně ztvárněná wagnerovskou sopranistkou Katarinou Dalayman.

V závěru opery, když Rusalka uprchla ze zámku a vrátila se ke svému rybníku, změnila paní Zimmerman louku v šedou a vlhkou; lešení tvořící scénu je částečně odkryté. Nebo tak připadá Rusalce? Možná teď s bolestnou jasností vidí holé trámy, které podpírají zdánlivě bohatý přírodní svět. Princ se vydal Rusalku hledat a našel ji; teď konečně zpívají skutečný milostný duet, vášnivou, neklidnou hudbu, zazpívanou paní Opolais a panem Jovanovichem vycizelovanými hlasy a s bolestnou krásou.

Ale prokletá Rusalka se už stala měsíčním přízrakem, jak prince upozorňuje. Její polibek znamená jeho smrt. V závěrečném režijním gestu si Rusalka předtím, než se samotná vydá do lesa, oblékne princův plášť. Tentokrát však, jak se zdá, jen na památku.

(The New York Times – 3. února 2017 – Anthony Tommasini)

***

Rusalka v Met předkládá něco podezřele neskutečného

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (Met New York 2017)

[Total: 38    Average: 3.7/5]

Související články


Komentáře “Newyorská Met uvedla přenos nového nastudování Dvořákovy Rusalky do kin

  1. Viděl jsem představení přímo v MET a byl jsem navýsost spokojen. Na prvním místě bych vyzdvil fantastický výkon orchestr řízený Sirem Markem Elderem. Pěvecké výkony také velmi potěšily. Zejména Brandon Jovanovich, Jamie Bartonová i Kristine Opolaisová. Snad trochu zklamal Eric Owens, nicméně i jeho výkon v zásadě neměl chybu; prostě mne jen tolik nezaujal. Celkově skvělé.

Napsat komentář