Nikdy jsem nechtěla zpívat jinde než doma

…říká brněnská operní diva Jaroslava Janská

Dnes už jenom životní jubilea jsou možností oživení vzpomínek. V květnu se jednoho takového dožila sopranistka Jaroslava Janská, další z vokálních představitelek velké éry brněnské opery. Kolegyně Magdalény Blahušiakové, její vrstevnice, vedle Josefa Škrobánka či režisérky Aleny Vaňákové. S umělkyní nebudeme vzpomínat na nespočet jejích rolí, například Gildu, Zuzanku, Zerlinu, Despinu, Blondu, Papagenu, Musettu, Žofii a další, ale zaměříme se na role stěžejní. Zejména se však zaměříme na atmosféru tehdejší práce, na dramaturgii, zkrátka na vzpomínky. Na epochu, která je dnes již minulostí, kdy kmenoví režiséři uctívali a milovali své interprety, vedli je od představení k představení, přátelili se s nimi a umělecky je inspirovali a zdokonalovali. Dirigenti s režisérem logicky vybírali typově představitele jednotlivých rolí z domácího ansámblu. A tak sopranistka klidně ve čtvrtém měsíci ráda zkoušela Bystroušku, akorát přes plůtek skákala až na představení. Nebo přes dvacet minut stála jako reliéf mrtvé Královny v Odsouzení Lukulově a pak zazpívala třikrát tříčárkové es. Režiséři pak skládali komplimenty od těch vážných až po ty veselé. Milan Pásek roztomile snil, aby Kněžku v Aidě zpívala bez kostýmu sedíc na prezidentské lóži (kdo zná Janáčkovo divadlo, dovede si představit tu stříšku nad lóží), či režisér Jaroslav Horan v ní viděl věčnou ženu bez věku. Veselé historky a krásné vzpomínky spolu s fotografiemi a televizními či rozhlasovými záznamy jsou jediným dokladem uměleckého života. A tak Jaroslava Janská po několika letech od svého předčasného odchodu z angažmá svolila k rozhovoru. Pořád elegantní a oslnivá, sofistikovaná žena, kterou nezlomil v životním elánu a optimismu ani odchod jejího manžela. Tajemná jako sfinga, zároveň však srdečná a zábavná.
Když jdete dnes do Janáčkovy opery, co se vám vybaví? Po tolika sezonách, rolích, zážitcích…?

Vybaví se mi slavná éra brněnské opery, která byla nejlepší v republice, nebylo odsud kam odejít. Nikdy jsem ani nechtěla.

Na JAMU jste studovala zpěv u Libuše Lesmanové a již od roku 1986 na škole sama pedagogicky působíte. Jak se změnila škola? Nebo studenti?

Tři roky jsem učila na katedře syntetických žánrů muzikálové herce, což mě bavilo, ale později jsem přirozeně přešla učit svůj obor nejvlastnější, tedy operní pěvectví. Na katedře zpěvu učím dodnes, tři roky jsem katedru vedla. Vzhledem k dnešní tvrdé tržní situaci jsou studenti mnohem ctižádostivější, než jsme byli my, a zdá se mi, že jsou i pilnější. Učí se na rozdíl od nás také hodně jazyky a mají možnost studia i uplatnění v zahraničí. Tato škola má velkou výhodu v rámci celé republiky, že má dobře prosperující Komorní operu, což je tradicí od doby, kdy ji založil režisér Miloš Wasserbauer, a studenti mají možnost si nastudovat s orchestrem kompletně pár rolí do svého budoucího repertoáru. Dříve byla spojena katedra režie a zpěvu, v současné době je katedra režie „přifařena“ ke katedře dirigování a kompozice.

Jací dnes studenti zpěvu jsou? Je dnes vůbec ještě šance na silné pěvecké generace, jak to bylo ve vaší době?

V současné době je hodně krásných, nadějných talentů, kterým bych přála v budoucnu více fundovaných pěveckých pedagogů. Na vývoji mladých operních umělců se podílí velkou měrou dirigenti i režiséři, kterých za doby mého angažmá bylo v Brně dostatek. Zdá se mi, že po této stránce mladí pěvci v dnešní době doslova osiřeli.

Zpívala jste repertoár, který není dnes už běžně na českých jevištích slyšet a vidět. Čím to je? Zpívala jste v operách Händela, Mozarta, Richarda Strausse, Pucciniho, Debussyho, Milhauda, Dessaua, Berga, samozřejmě také české autory – Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Martinů… Bylo to vedením těch silných dirigentských osobností?  A jak se často zmiňovaná stylová interpretace jednotlivých autorů dnes posunula?

Bylo to hlavně výraznou dramaturgickou linií, která, zdá se mi, se dnes zcela vytratila. Pracovali zde dirigentské osobnosti Jílek, Pinkas, Štych, Nosek, z režisérů Milan Pásek, Evald Schorm, z kmenových Václav Věžník. My jsme neměli výhodu zpívání jednoho určitého stylu dle svého oboru a pěveckého vyškolení, byli jsme více všestranní než dnešní pěvci. Tím jsme si zazpívali – jako například já – velice různorodý repertoár a divadlo a hudbu jsme si užili. Zatímco dneska je spíše stagionové obsazování, dříve byla jistota stálého angažmá, velký výběr rolí, protože se vycházelo z kmenového počtu pěvců, podle nichž se spíše dělal repertoár. Nezvalo se tolik hostů, a tudíž inscenace měly divadelní řád, řekla bych, že byly daleko profesionálnější, divadelně i hudebně. Dneska se sejdou sólisté různého založení, z různých měst, různého vyškolení, bez společného nastudovaní režijního i hudebního a pak inscenace podle toho vypadají.Když se dívám na ty fotografie, poslouchám nahrávky, které vznikly pro Českou televizi, nebo čtu programy, zmocňuje se mě smutek, že jsem nežil v té době. Tak strhující dramaturgie, režiséři, pěvecké osobnosti, opulentní výpravy. Vnímáte něco podobného?

Nejsem staromilec, ale při vzpomínkách na naše dokonalé inscenace se mi dnes ani nechce do opery. Mnohem více si užívám přenosy z Metropolitní opery, což je možnost, kterou naše generace neměla, a proto si to opravdu vychutnávám. Také se mi zdá, že brněnské publikum bylo dříve originální a nápaditou dramaturgií velmi vychované, dokonce přijímalo i opery 20. století, což dneska vůbec nepřipadá v úvahu. Dnes vkus publika šel opravdu dolů. Když si vzpomenu, jak byly opery 20. století, které byly pravidelně na repertoáru, navštěvované a brněnským publikem velmi dobře přijímané, nedovedu pochopit, kam se to všechno vytratilo. Dneska se s bídou naplní premiéra Dona Giovanniho. Není to jenom tím, že zemřelo tolik brněnských osobností, je to i životním stylem dnešních lidí, kteří se honí hlavně za penězi, nemají vztah k umění ani k přírodě, neděle tráví v obchodních domech a nadávají na politiku. Vzhledem k budoucí generaci, což jsou moji žáci a také vnučka, je mi z této situace velmi smutno.Pohybujete se dlouho v uměleckém školství, v porotách soutěží, navštěvujete premiéry. Mladí pěvci dnes mají zcela jiný start, protože operní domy se skoro zřekly kmenových pěvců a provoz je nemilosrdný. Vidíte nějakou chybu na straně začínajících zpěváků?

Dnešní zpěváci to mají o to těžší, že opravdu musí v rámci dnešního tržního hospodářství být daleko dravější, ctižádostivější a průbojnější. Vzhledem k tomu, že operních domů ubývá (například v Brně zcela zanikl soubor operety, která tu měla dlouholetou tradici), není pro dnešní pěvce tolik uplatnění a prosadí se jen ti nejlepší z nejlepších. Spíš je výhoda, že si studenti můžou vybrat pěvecké pedagogy nejenom na zdejších školách, ale i v zahraničí, účastnit se pěveckých konkurzů, různých mezinárodních pěveckých soutěží, což jim také pomáhá se prosadit. Tím, že se dirigenti a režiséři už tolik nestarají o vývoj mladých pěvců, pokud oni sami nemají soudnost a přijímají role nad obor a mimo své možnosti, velmi často i nadějné talenty skončí dřív, než se stačí rozvinout.

Měla jste několik osudových rolí, kterými se nemůže pyšnit skoro nikdo. Co jste si řekla, když vám dali klavírák Lulu a prolítla jste očima ten part?

Lulu jsem zpívala, když mé dceři byl jeden rok. Nebylo pro mne ani tak obtížné naučit se tento krkolomný part, jako skloubit povinnosti mateřství a této vyčerpávající práce. Proto na období studia sice nevzpomínám moc ráda, ale roli jsem si pak od premiéry velmi užila. Studijní období bylo dvakrát tak dlouhé jako u jiných operních rolí. Učila jsem se to zhruba půl roku. Také jsem v životě nezpívala tolik tříčárkovaných d jako v této roli. Ale pravda je, že jsem už nikdy neměla jedenáct převleků a tolik krásných kostýmů. Operu režíroval Milan Pásek, který nemohl pochopit, že operní pěvec nemůže takovou roli zapívat za den dvakrát. Dopoledne na generálce jen otvírá pusu a zpívá až večer. Jako ředitel mého manžela (poznámka redakce: herec Karel Janský v Divadle bratří Mrštíků, dnes Městském divadle Brno) si mu stěžoval: „Ta tvoje primadona ráno jen otvírá pusu a zpívá až večer.“ A manžel mu řekl „ Zazpívá to jen jednou denně“. (smích)Jak jste vnímala operní herectví?

Já si myslím, že herectví je jenom jedno, pouze v opeře je vyjadřovacím prostředkem zpěv a ne mluva. Jinak nevidím žádného většího rozdílu. Když chce člověk dostát pěveckým nárokům obzvlášť těžkých úseků, musí si samozřejmě míru pohybu hlídat. Již v naší generaci režírovalo hodně činoherních režisérů, kteří měli na nás veliké nároky jak psychologické, co se týče vytváření postav, tak i fyzické. Dnes nerežírují činoherní režiséři, ale jsou zváni nefundovaní operní režiséři, kteří žádnou psychiku postav ani vztahy nevypracovávají.

Malá odbočka: co vaši operní partneři, těch byla celá plejáda, na koho vzpomínáte nejraději?

(nechce říct, aby se ostatní, na které by zapomněla, neurazili…) Měla jsem za život spoustu dobrých partnerů, hlavně tenorů, ale na prvním místě stojí kupodivu basista Richard Novák. Byl to totiž partner, se kterým bylo možno improvizovat, byl schopen se čemukoli přizpůsobit a v kritických situacích partnerce i pomoct. Škoda, že soprán se s basem moc nepotká. Byla bych s ním zpívala všechno. (smích)

Myslím, že za vaší generace se hrála opera jako totální divadlo. A není pravda, že pěvci byli neforemní, že jenom zpívali…

(smích) … No nebyli jsme pěvci z doby Emy Destinnové (smích). Chci říct, že jsme měli úžasné výpravy, na které by dnes už nebyly peníze, zajímavou dramaturgii, kostýmy, ohromné režiséry… Nedávno jsem viděla inscenaci Dvořákovy Rusalky, kde pěvci staticky zpívají na rampě většinu partií a za nimi jezdí na kolečkách kentauři… A tomu se dneska říká divadlo. Není vám líto, že kvůli bývalému režimu jste nemohla s Lulu třeba udělat světovou kariéru? Myslím, že jste byla teprve sedmá pěvkyně na světě, kdo ten part zpíval…

Nikdy jsme nechtěla zpívat jinde než v Česku. A v Brně jsem byla nesmírně šťastná a spokojená. Chtěla jsem zpívat jedině česky a manžel by se jako český herec v cizině těžko uplatnil. Můj rodinný život byl pro mě prioritou, takže jsem byla spokojená tak, jak to bylo.

Také si myslím, že vám těhotenství zkazilo angažmá v Berlíně v Komische Oper s vaší další parádní rolí Bess v Gershwinově Porgy a Bess. Jak teď zpětně nahlížíte na tyhle události?

Své jediné dítě bych za sebekrásnější roli nevyměnila. Ostatně v němčině se mi také zpívat nechtělo. Dneska, když studuji se svými žákyněmi tuto roli v angličtině, teprve oceňuji kouzlo zpívání v originálu. Vystupování v kolosální inscenaci této opery v Brně mě zcela uspokojovalo, byla to výborná režie a vynikající choreografie Luboše Ogouna, za kterou by se ani Broadway nemusela stydět.

To bylo ta krásná scénografie, jaké se dnes již v Česku nevidí…

Ano, vzpomínám na konstrukci několikaposchoďového pavlačového domu, kde jsem se v bouři přetahovala s Crownem a bála, že skutečně spadnu dolů. Mého strachu využíval můj partner a odtrhával mě od tyče, které jsme se zoufale držela. V tom děsném strachu se mi nezpívalo opravdu dobře. Mívali jsme skutečně světovou scénografii, nejvíc se mi líbily scény Karla Zmrzlého, který jimi přímo nadiktoval i režijní koncepci. Například Lulu, Osud, Mrtvé duše, Nos. Kulisy k Juliettě s projekcemi byly přímo jak Laterna magika. (rozpovídáme se mimo rozhovor o výpravách, kostýmech…)Vedle Lulu jste se zapsala jako nejlepší a nejpropracovanější – a to jak vokálně, tak herecky – Janáčkova Liška Bystrouška. Dnes se často režiséři nemůžou dopátrat výkladu, hlubšího výkladu, o čem ta opera je. Vy jste Lišku dělala s Václavem Věžníkem a pak ještě v další inscenaci… Co pro vás toto dílo znamená?

Janáček byl citově hluboký a opravdový člověk, který Lišku myslel jako oslavu přírodního koloběhu života, nejenom život mezi narozením a smrtí, žádný komplikovaný výklad není pravdivý. Jestliže člověk toto pochopí, pak je úplně jedno, v jaké inscenaci to dělá a – jak já říkávámm – jaký člověk u toho dělá aerobik (smích). Inscenaci dle mých představ jsem viděla jedinou: a to přenos v televizi z pařížského Le Théâtre du Châtelet s Evou Jenisovou v titulní roli. Ostatně já jsem byla Liška nejlepší, taky mi za ni dali státní cenu… (ironicky, smích)

Když jsme u Janáčka, nedá mi nevzpomenut si, jak jste ve Výletech páně Broučka zazpívala Málinku, Ethereu a Kunku…

Jeden z nejtěžších úkolů v Janáčkových operách je tato trojrole. Je náročná co do hlasového rozsahu, techniky i co do fyzické kondice. Etherea musí tančit a zpívat v hodně vysoké poloze a mělo by jí být rozumět. Málinka je subretní a pohyblivá a Kunka až mladodramatická. Škoda, že dnešní interpreti nemají pro tuto operu ani dostatek fantazie ani lásky k Janáčkovi a že se tato opera velmi málo hraje.

Kterou z těch tří žen jste měla nejraději?

Pro její náročnost právě prostřední Ethereu.Obecně by se dalo říci, že jste měla ráda výzvy, viz třeba Schormova inscenace Martinů Julietty nebo Debussyho Melisanda, Žofie v Růžovém kavalírovi… Které role vám byly nejbližší?

Každá z těchto rolí měla svůj půvab, ale pokud se ptáte na roli, která mi byla vnitřně nejblíže, tak to byla Nataša z Vojny a míru. Mám ráda postavu Nataši i z Tolstého románu a miluji Prokofjevovu hudbu, a toto spojení mne naplňovalo. Měla jsem i výborné partnery. Jako Pierra Bezuchova Viléma Přibyla a jako Andreje Bolkonského Jaroslava Součka. Byla mi velmi blízká Natašina impulzivnost a zároveň morální čistota.

Nemožno nevzpomenout obrovský zástoj rolí staré hudby ve vašem repertoáru: Fux, Telemann, Purcel, Benda, Händel, řídili jste se tehdy tím, co dnes označujeme jako poučená interpretace?

Ne, ne, ne, to jsem tenkrát neřešila a považovala jsem interpretaci staré hudby za hlasovou hygienu a věčnou obnovu a zdokonalování pěvecké techniky. Byla však mi bližší vždy hudba 20. století, protože práce na ní byla spojena s vyššími hereckými a psychologickými nároky.Další veliká kapitola jsou vaše role operetně-muzikálové. Líza v My Fair Lady, Maria ve West Side Story, Rosalinda v Netopýrovi, Anna Elisa v Paganinim, Líza v Hraběnce Marice a Zemi úsměvů, a pak hlavně takový šperk – Cunegonda v Bernsteinově Candidovi. To se hned vybaví velká koloraturní árie. Jak jste se vypořádala s úkolem nezpívat tyhle role „operně“, zvládnout prózu a dát jim stylový a herecký rozměr? To je nejspíš to, co dnes vraždí operetu na českých jevištích. Zpěváci nedostojí nárokům partitury, neumí mluvit, přehrávají…

Díky svým přirozeným dispozicím, což je pohyblivost, exteriér, schopnost dobře mluvit, jsem tyto role zvládala celkem z chutí a lehkostí. Považovala jsem je za příjemné obveselení při práci na operních úkolech. Vždycky jsem si představovala, že až zestárnu, půjdu do operety dělat role takzvaných „komických starých“. Místo toho jsem v padesáti letech zpívala Rosalindu v Netopýrovi a v dvaapadesáti Annu Elisu v Paganinim. Tím jsem v operetě skončila, protože jsem pochopila, že pro komické staré nejsem stvořena. (smích) Také kvalita operetních inscenací byla různá, podle úrovně a exponovanosti dirigentů a režisérů. I kolegů. (smích)

Z české „klasiky“ jste zpívala Barče, Ludiši, Karolinu, Terinku, Katušku a Jitku. Dnes se naříká, že tyhle opery Dvořáka a Smetany dnešní pěvci neumí zazpívat a režiséři inscenovat, aby to nebylo jak muzeální exponát anebo naprostá blbost. V čem vidíte podstatu a sdělení v dílech Smetany, Dvořáka?

Všeobecně mladí pěvci nemají chuť zpívat česky, nejen českou hudbu, ale i zpívat v českém překladu. A mám pocit, že dnešní režiséři „normální“ operu nedováží už zrežírovat. Jak řekl při předávní Cen Thálie pan Munzar, vše na divadle je alternativní a normální divadlo se už na jevišti nevidí. Samozřejmě existují výjimky. Jednou z nich je Havelkova inscenace Prodané nevěsty. Byla vtipná a přitom normální, a vedle toho umí tento režisér zrežírovat kupříkladu takové odvazy jako Smolkovo Nagano v Národním divadle nebo dramaturgicky zajímavě spojit opery Gianni Schicchi s Komedianty v jeden celek. Ale na druhé straně si myslím, že opereta Netopýr se mu příliš nepovedla.

Co podle vás může říci dnešním lidem Hubička nebo Čertova stěna?

Je to náš národní poklad a jsme povinováni pokornou interpretací tyto opery uchovat v povědomí diváků pro další generace. Zpívala jste i díla skladatelů soudobých – Horký, Blažek, Berg, Hurník a další. To byla podmínka a příkaz režimu, nebo myslíte, že tvorba těchto autorů má větší než dobový kontext?

Je to samozřejmě avantgardní posun v opeře, tak jako ve své době byl Smetana či Dvořák. Je to součást cesty a pokroku. Jako vždy i tady čas vytřídí pravé hodnoty, které přetrvají. Nemyslím si, že by se mě někdy nějaký režim či systém podstatně dotkl. Nikdy jsem nebyla v žádné straně, jsem člověk zcela apolitický, ale samozřejmě jsem velice ráda, že mohu zbytek života prožít v době po sametové revoluci. Bohužel lidé se ve své podstatě nezměnili, a situace je taková, jaká je…

(s následující otázkou začínám opatrně, není to tak dávno, co manžel paní Janské náhle zemřel)  Váš manžel Karel Janský byl vynikající herec, mluvili jste spolu o své práci a o rolích, o herectví?

Samozřejmě, že jsme mluvili každý o své práci, vyměňovali si názory a kvůli nim se i často dohadovali. Jinak jsme vedli klidný měšťácký (smích) rodinný život. Neměli jsme nikdy ani auto. Dneska jsem přesvědčená, že kdyby zůstal na živu, kvůli ničemu bych se s ním nehádala.

Máte otevřené a radikální názory, velmi upřímné. Když slyšíte světově uznávanou pěvkyni, která zpívá třeba pouze starou hudbu, je to marketingový tah, moudrá volba, nebo spíš hlasová omezenost dané interpretky?

Tím jsem proslulá celý život a na stará kolena s tím už nemíním nic dělat. Myslím si, že uznávané pěvkyně velmi dobře vědí, na co se mají specializovat, není to ani hlasová omezenost, ani marketingový tah, spíše moudrá volba.Co si myslíte o vokálních fenoménech dvacátého století? Třeba o pěvkyních, jako byla Callasová, Tebaldiová nebo z těch současných Gruberová či Anna Netrebko ?

Myslím si, že můžou být ještě pro další a další pěvecké generace inspirativním vzorem. Dneska v době internetu je možné, aby se mladí pěvci neustále poučovali z jejich krásných a dokonalých nahrávek, my jsme tuto možnost neměli. Každá je dobrá v něčem jiném, jsou rozmanité osobnosti s rozdílnou technikou a člověk se může u každé poučit v něčem jiném. Já osobně svým žákyním doporučuji poučit se z pěvecké techniky Edity Gruberové. V něčem mám ráda Koženou, v něčem Peckovou, v něčem Netrebko. Měla jsem strašně ráda Lucii Popp, velice obdivuji Mirellu Freni. Teď jsem byla okouzlena pražským koncertem Eliny Garanči. V Brně jsem ráda chodila na Csillu Boross. Obdivuji hlavně její Butterfly, kterou vypracovala nejen pěvecky, ale také i herecky. Po inscenaci Evalda Schorma, která byla do nejmenších nuancí a japonského koloritu důkladně vypracovaná, mě žádná Butterfly zatím jinak neuspokojila.

A měla jste nádherná kimona, s ručně lepenými aplikacemi od mistra Jelínka…

Návrhy jsem od něho dostala, mám je doma nad kanapem na celý život.

Myslíte, že životní styl, životní prostředí, životospráva, stres, to, jak se dnes žije, ovlivňuje hlasivky zpěváků? Je to možný důvod širší vokální krize?

Že je vokální krize, to si nemyslím. Ale samozřejmě na celý fyzický i pěvecký aparát zpěváka mají všechny tyto okolnosti vliv.

S režiséry jste pracovala velmi intenzivně. Nebyla jste odpůrkyní režijních vizí, herectví, převleků, všech nástrah jeviště. Jak se díváte dnes na souboj nadvlády v opeře, zda režisér, nebo dirigent? Nebo-li rčení Prima la musica, poi le parole?

Prima la musica opravdu velice vyznávám. (smích) A někdy si myslím, že někteří dnešní interpreti by měli víc na to myslet.

Kdybyste si tak mohla uspořádat koncert „Jaroslava Janská a přátelé“ dneska k vašim narozeninám, koho byste pozvala?

Já bych si pozvala Lucii Bílou, Petra Koláře a Tomáše Kluse a doplnila bych to všemi svými žáky. (rozesměje se, něco jí přišlo na mysl, ale přemýšlí, zda to říct)…  Taky bych možná pozvala i Karla Gotta! (smích, ale dodává, že to do rozhovoru nechce dát, aby to nevyznělo urážlivě)

A co světoví pěvci operní?

To bych se neodvážila…

Děkuji za rozhovor!

Foto Rafael Sedláček, Vladislav Vaňák, archiv NDB