Noemova potopa v Národním divadle

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Národní divadlo oslavilo osmdesát let spolupráce s Kühnovým dětským sborem poloscénickým provedením operního miráklu Benjamina Brittena Noye’s Fludde. Uvedený opus prokázal zcela jistě svou diváckou působivost, ale k vlastnímu nastudování lze formulovat určité výhrady.

Jednoaktová opera Benjamina Brittena je dílem, které je určené pro soubor sestávající jak z amatérských, tak z profesionálních sil. Dílo nebylo autorem primárně určeno pro divadelní scénu (jak uvedl opakovaně skladatel a je to poznamenáno i v prováděcích pokynech tištěné partitury), ale mělo být uváděno v (koncertních) sálech nebo chrámových prostorách. Tomuto základnímu požadavku je podřízena celá kompozice i prováděcí aparát. Pouze tři role jsou určeny profesionálním interpretům, a to role Noema (basbaryton) a Noemovy manželky (alt), stejně tak Boží hlas (deklamace) by měl být svěřen profesionálnímu herci nebo opernímu zpěvákovi. Všechny ostatní role mají být obsazeny dětskými nebo dospívajícími zpěváky se zkušenostmi sborového zpěvu. Předpokládaný věk byl 11–15 let a skladatelem byly vítány dobře cvičené sborové hlasy pro party Noemových synů a snach. Part Noemova syna Jefeta vyžaduje výrazného mladého představitele po mutaci s charakterizačními schopnostmi; stejně tak tři postavy zvané Gossip, nejlépe přeložitelné jako Babská huba (v duchu středověké satirické symboliky), vyžadují herecké a charakterizační schopnosti a jsou určeny představitelkám po patnáctém roce věku. Větší věkové rozdíly (7–18 let) předpokládal skladatel u rolí zvířat, starší děti měly vystupovat v rolích větších zvířat (lvi, tygři, koně, velbloudi), mladší pak měly hrát například kočky, myši, krysy a tak dále. Role havranů a holubic mohou být svěřeny dětským tanečníkům.

Benjamin Britten (foto cmuse.org)
Benjamin Britten (foto cmuse.org)

Benjamina Brittena začala zajímat tvorba pro amatérské soubory a dětská sborová uskupení již záhy po skončení druhé světové války a prvním výrazným výsledkem byla kantáta Saint Nicolas (1948) na libreto Erica Johna Croziera. Obsazení kantáty žádá nejen kombinaci profesionálních a amatérských sil, v tomto případě dvou dětských sborů, ale také zapojení publika do zpěvu kongregačních písní. Následovala třičtvrtěhodinová opera pro dětského diváka The Little Sweep (1949) též na Crozierovo libreto, která byla součástí představení Let’s Make an Opera! To je koncipováno jako činoherní představení o vzniku díla a zkouškách na operní představení, které vyvrcholí vlastním provedením operky Malý kominíček.

Po velkém úspěchu tohoto projektu, který je dodnes součástí repertoáru studiových scén pro děti a dětských operních souborů, byl na přelomu padesátých let skladateli doporučen soubor středověkých miráklových her, literaturou někdy označovaných jako mystéria. Jedná se nerozsáhlé dramatické texty z období pozdního středověku, které byly nejčastěji prováděny příslušníky řemeslnických cechů o velkých svátcích. Hry byly také prováděny na procesích na jednotlivých vozech. Zpravidla tematicky vycházely z biblických příběhů a jsou skladbou podobné francouzským a německým pašijovým hrám. V anglické literatuře existuje několik větších souborů, nazvaných buď podle hypotetického autora (cyklus Mistra Wakefieldského) nebo místa uchování či realizace (cyklus Yorský se 48 dochovanými texty a cyklus Chesterský s pětadvaceti dramatickými texty).

Právě komentované vydání těchto dramatických textů anglického literárního historika Alfreda Williama Pollarda English Miracle Plays, Moralities, and Interludes, které skladateli věnoval jeho libretista Eric John Crozier (s nímž Britten uvažoval o kompozici dětské opery na biblický námět), přivedlo skladatele ke konkrétnímu textu Noye’s Fludde z tohoto svazku. Ve volbě námětu budoucího díla sehrálo významnou roli i dvojí novodobé scénické provedení her z Chesterského cyklu na akci Festival of Britain v roce 1951 a 1952, kdy představení byla nadšeně přijata kritikou i diváky. Mezitím Britten ale využil jiný text z tohoto souboru pro kantátový útvar Canticle II. (1952), se starozákonním příběhem Abraháma a Izáka. Anglický skladatel Benjamin Britten byl v té době již považován za obroditele anglické opery a vzhledem ke značnému rozvoji televizního vysílání v padesátých letech velmi vážně uvažoval o koncepci nového díla jako televizní opery, žánru, který začal právě ve Velké Británii zapouštět rychle kořeny.

Vlastní text středověkého miráklu z patnáctého století rozšířil skladatel o tři kongregační, chorálové zpěvy, modlitbu Kyrie eleison (zpívají děti v maskách zvířat při vstupu na archu) a sbor Alleluia, který zazní při vystupování z archy. Vlastní děj je prostý a vychází ze starozákonního příběhu z První knihy Mojžíšovy, který obsahuje několik příběhů o spravedlivém a jeho rodině. Když se Bůh rozhodl vyhladit ze světa vše živé pro jeho špatnost a zkaženost, chtěl ušetřit poctivého a věřícího Noema, jemuž poručil, aby si postavil archu. Noe Boha uposlechl a když přišla potopa, zachránil se v arše on i celá jeho rodina, tedy celkem osm osob. Kromě toho dostal od Boha příkaz, aby na archu přivedl všechny živočišné druhy, od každého jeden pár. Po opadnutí potopy archa přistála na pohoří Araratu. Poté je Noe svědkem nové Boží smlouvy s veškerým tvorstvem, kdy Bůh slibuje, že už nikdy nesešle na zem potopu. Jako důkaz a znamení smlouvy má sloužit duha. Na závěr třičtvrtěhodinového příběhu se objevuje na obloze Slunce, Měsíc i hvězdy a Bůh Noemu žehná. Chesterská verze navíc zařazuje tři již zmíněné satirické ženské postavy (The Gossips), doprovázející Noemovu manželku, které neustále kverulují a vyvolávají nepokoje mezi Noem a jeho manželkou. V díle nechybí vtip, poetická imaginace a kouzlo neprofesionálního, zaníceného přístupu laických amatérů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Britten: Noemova potopa (Národní divadlo 2016)

[Total: 15    Average: 2.8/5]

Související články


Reakcí (2) “Noemova potopa v Národním divadle

  1. S tímto hodnocením se zcela ztotožňuji. Byl jsem na představení i se svoji 9 letou dcerou a ta to komentovala naprosto výstižně. „hudba byla pěkná, ale divadlo dost nuda“. V propagačních materiálech se psalo, že to bude pastva nejen pro uši, ale i oči. To první se určitě vyplnilo. Z hudebního hlediska to byl opravdu moc pěkný zážitek. Žel vizuálně to hlavně v první části večera (než došlo k nalodění zvířat a Noeho rodiny do archy) bylo poněkud fádní. U poloscénického provedení (a zvláště při vědomí toho, že by to mělo být představení rodinného typu) bych měl představu, že těch vizuálních vjemů tam bude přeci jen trochu více. V druhé polovině večera už to bylo lepší a závěr s duhou se myslím skutečně povedl. Ale jinak i škoda, že šlo o jediné představení. Přijde mi, že by toto představení (při trošku větším důrazu na vizuální podobu) mělo potenciál k širšímu uvedení.

Napsat komentář

Reklama