Notebook Michala Maška (12): Leif Ove Andsnes a Ivan Moravec na Pražském jaru

Ivan Moravec a Leif Ove Andsnes, oba mí oblíbení klavíristé, vystoupili na letošním Pražské jaru, a to s velice zajímavými programy. Leif Ove Andsnes, který byl po léta spojený jedině s firmou EMI Classics, přestoupil k Sony Classical a první jejich společný projekt zahrnuje nahrávku pěti beethovenovských klavírních koncertů, rozvrženou do následujících tří let. Pro první CD si umělec zvolil první a třetí koncert, doplněný při koncertním provedení o Stravinského skladbu Apollon musagète. Jen velice zřídka se dnes pořizují orchestrální nahrávky ve studiu, většinou se jedná o „živé snímky“ sestříhané z několika koncertů a generálek, případně ještě o „dotáčecí“ frekvence. Stejný postup pak zvolili i v Sony Classical pro tento projekt. Leif Ove Andsnes patří k nejžádanějším pianistům dneška, mě například velice zaujal jeho projekt s Robinem Rhodem Pictures Reframed, se kterým objeli svět a ve všech světových významných centrech představili spojení hudby a vizuální projekce, promítané na plátno při hudbě Musorgského Obrázků s výstavy. Andsnes je opravdu mimořádný pianista, který si na nic nehraje, v hudbě nehledá víc, než je nutné a soustředí se na samotnou podstatu obsahu skladby. Nepatří k umělcům, kteří dělají četná rubata, zneužívají agogiku, hrají extremní tempa a používají extrémních dynamických kontrastů. Jeho interpretace má sílu ve své upřímné pravdivosti a přímosti. Ať už u Schumanna nebo Mozarta. S tímto pocitem jsem pak uvítal možnost navštívit koncert 22. května, který byl však pro mě překvapivě zklamáním. Proč? V zásadě si nemyslím, že je úplně šťastné dirigovat Beethovenovy koncerty od klavíru. Můžete mít naprosto skvělý orchestr, v tomto případě Mahler Chamber Orchestra, ale Beethoven není Mozart a jen opravdu málo lidí, jako třeba Barenboim, Ashkenazy nebo Schiff jsou také skvělými prvořadými dirigenty, mající charisma, kterým doslova elektrizují hráče. Stačí jim pak jediný pohled, gesto a dějí se zázraky. V tom případě také bylo vše pohromadě, vše na svém místě, ale neslyšel jsem bohužel nic výjimečného. Nemluvím teď o rychlých tempech, skvělé technice atd., to je přece samozřejmost. Čekám to nejhlubší, nejniternější, čistou radost a uvolněnost z muzicírování. Hudbu, která dýchá. Druhé věty jsou jako motlitby. Kde byla mrazivá místa na konci kadence třetího koncertu nebo pianissimové pasáže druhé věty prvního? Mně přišlo, že se klavírista až příliš soustředil na samotnou souhru, na jednotlivé nástupy, které ale byly zejména co se týká dechů velice tvrdé, až se vytratila jakákoliv celková koncepce a jednotný charakter daných vět. Celé provedení bylo jakoby stejné a ještě tak lehce předvídatelné. Dynamické rozdíly velice malé, sforzata téměř žádná, proporce jednotlivých nástrojů nevyrovnané, bez celkového názoru, bez jakékoliv ucelené koncepce zvuku. Forte na jednom a druhém místě je přece rozdíl.

A klavír, který si umělec přivezl, byl také velice neprůrazný a zahuhňaný. Mrzí mě to, ale opravdu to pro mě byl naprosto průměrný koncert. Přitom kdyby na to byli dva….

Vše pak dovršil obrovský kontrast mezi Beethovenem a dech beroucím Stravinským, který hrál orchestr úplně bez dirigenta, kdy jsem byl rázem svědkem zázračné proměny. Většina věcí (i tady jsem však přesvědčen o nutnosti přítomnosti dirigenta, který hráče stmelí a udává tak jednotný, subjektivně jediný možný názor), které jsem u Beethovena postrádal, zde najednou byla.Ivan Moravec sestavil svůj recitál ze skladeb, které hraje celý život. Dokonale je zná on i jeho věrné publikum a přesto je každé provedení událostí, které odhaluje další nepoznaná tajemství. Moravec je ve svých 82 letech ve skvělé kondici a mně jeho recitál naprosto učaroval svou ryzí krásou zvuku, nad  kterou jakoby se vznášela zářivá aura. Byla to zcela magická událost, oslavující krásu zvuku. Těžko popsat, Ivan Moravec tím byl vždy pověstný, nyní, kdy už volí výrazně pomalejší tempa, se však jeho zvuk stal něčím tak výjimečným, co nenalezneme u nikoho jiného. Přesně jako když se díváte na starého Vladimira Horowitze nebo Claudia Arraua, Ivan Moravec se posunul do sfér, ve kterých se spojuje celoživotní zkušenost a moudrost s bezmeznou hravostí a upřímnou radostí dítěte. Byl to mimořádný večer, na který se nedá nikdy zapomenout. 

Pražské jaro 2012
Leif Ove Andsnes (klavír)
Mahler Chamber Orchestra
22. a 23. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 1 C dur, op. 15
Igor Stravinskij: Apollon musagète
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37

***

Pražské jaro 2012
Ivan Moravec (klavír)
29. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
W. A. Mozart: Sonáta B dur, KV 333
Claude Debussy: Rytiny
Claude Debussy: Pahorky na Anacapri
Claude Debussy: Ohňostroj
Maurice Ravel: Sonatina
Fryderyk Chopin: Nocturno Des dur, op. 27/2
Fryderyk Chopin: Balada č. 3 As dur, op. 47
Fryderyk Chopin: Barcarola Fis dur, op. 60

www.festival.cz