Notebook Michala Maška (20): Salcburk, Grigory Sokolov

Michal Mašek, 08.10.2013 22:01

Jedním z letošních koncertů, které jsem navštívil na Salcburském festivalu, byl i dlouho dopředu vyprodaný recitál Grigory Sokolova. Byl jsem plný očekávání, neboť mám živou vzpomínku na jeho pražský koncert, konaný před více než deseti lety. Byl to pro mě tehdy doslova šok, poprvé jsem v Rudolfinu slyšel klavír v plném zvuku a každá, i ta nejslabší nota byla dokonale vyslovena. A to není ve Dvořákově síni vůbec běžné. I jiní velcí klavíristé mají se zdejším dlouhým dozvukem problémy a v devětadevadesáti procentech je síla klavíru naprosto nedostačující – slabá. Zážitek to byl zcela mimořádný, poprvé jsem také zažil tak obrovské ovace ve stoje a doslova nekontrolovatelně křičící publikum, které si žádalo další a další přídavky. Stačilo, aby se jen objevil ve dveřích, a bylo slyšet: už jde… už jde, už je tady…Sokolov je zvláštní typ umělce a má oproti všem ostatním zcela mimořádné technické dispozice, které mu dovolují používat úplně jinou techniku hry. Stejně jako například Horowitz. Akorát s tím rozdílem, že Horowitz hrál téměř jen prsty a Sokolov, jako protipól, používá ke stisku kláves i v neuvěřitelných tempech celou paži. Tím dociluje extrémně měkkého, odděleného tónu, který je zároveň nosný a znělý. Nejde o to, že by to jiní klavíristé neuměli, ale nemají na to jednoduše dostatek fyzické síly. A to ani Kissin nebo Volodos, toto je naprosto ojedinělé a již od pohledu dojde i nezasvěcenému pozorovateli, že jeho hra musí být neskutečně fyzicky namáhavá. Této „silové“ dispozice Sokolov pak využívá i v trylcích, které jsou tak rychlé, znělé a měkké zároveň, že je vlastně jediným interpretem na světě, kdo takovýto zvuk z klavíru dostane. A lidé na jeho trylky v přídavcích od Couperina doslova čekají, jsou již legendární a pověstné.

Koncert začínal poměrně pozdě, ve 21 hodin a byl neuvěřitelně dlouhý již při pohledu do programu. První polovina byla věnovaná Schubertovi, čtyřem Impromtus D 899 a třem kusům D 946, druhá pak Beethovenově nejdelší sonátě op. 106 B Dur Hammerklavier. Jako vždy přišel dlouhým a rychlým krokem umělec s kamenným obličejem, sedl si k nástroji a započal ihned hrát. A jak jinak než vše celou paží. K dalším rysům Sokolovova stylu patří určitá odosobnělost. Ta se projevuje bezchybnou intonací a výslovností doslova každého tónu, který je zároveň opečováván s nebývalou ušlechtilostí. K tomu Sokolov nemá při hře jakékoli výkyvy emocí. I po 200 minutách vyčerpávajícího hraní nepostřehnete nervozitu, jediné zakolísání, každá nota má stále a stále svůj čas a prostor. Tehdy, před deseti lety mě to fascinovalo, nyní ale, navíc v kombinaci s pomalými tempy, jsem myslel, že se nedočkám konce. Přes tu všechnu krásu to však nemohl v sále vydržet nikdo. První půlka trvala dvě hodiny a v druhé, kdy hrál třetí větu z Hammerklavier sonáty, se už vrtěl a ošíval úplně každý. Jedna rodina vzala sebou dvě malé děti, které již doslova chrněly.Bylo to fenomenální, ale naprosto nelidské ve všech ohledech. Řekl bych přesně – nelidsky krásné hraní pro nelidi. Po závěrečné 4. větě velké sonáty pro kladívkový klavír, komplikované fuze, kterou zahrál Sokolov v non legatu a kdy byl slyšet odděleně každý jednotlivý hlas, lidé samozřejmě šíleli, ale zároveň chtěli jít domů, a tak se začali plynule přesouvat ke dveřím. Začala půlhodina přídavků od Couperina, stále bouřlivého potlesku a na každém byla vidět stejná emoce: tak moc chci ještě něco slyšet, ale už prostě nemůžu, nemůžu. Obrázek dokresloval docela vtipný výjev, kde bylo veškeré poslouchající publikum namačkáno na malém prostoru u dveří.