Notebook Michala Maška (24)

Daniel Barenboim a Maurizio Pollini. Dvě osobnosti, legendy, které se narodily ve stejném roce 1942, jejichž koncerty navštěvuji poměrně často a také o nich často píši. Na tento koncert konaný 6. května v sále berlínské Filharmonie jsem však byl obzvlášť zvědavý, neboť spojili síly v jeden večer při Brahmsově klavírním koncertu d moll opus 15. Pollini v roli klavíristy a Barenboim jako dirigent Staastkapelle Berlin. Jelikož každého z nich znám více než dobře a mohl bych o jejich interpretačním stylu hovořit hodiny, nešlo mi již při rezervaci vstupenky do hlavy, jak mohou tito dva interpreti společně muzicírovat. Ani si nejsem jist, zda někdy, během svých dlouhých kariér, společně vůbec  hráli. Oba dva jsou od své podstaty tak odlišní a mají tak diametrálně odlišný přístup k hudbě, že mi to přišlo jako nemožné.Dva koncerty, 5. i 6. května, byly samozřejmě beznadějně vyprodané a čistě fyzicky bylo úžasné vidět takové titány na jednom pódiu. Barenboim, který dirigoval vše zpaměti, kráčel na jeviště ve svém tradičním záklonu, před ním zase – tak trochu ve spěchu a skromně v předklonu – Maurizio Pollini. A tak se děl vlastně i celý koncert. Znám od obou jejich provedení Brahmse, Pollini i Barenboim je mají od svého mladí neustále na svém repertoáru, Pollini poměrně nedávno pořídil již několikátou nahrávku s Thielemannem a Barenboim bude třeba za měsíc hrát koncert v roli sólisty se Simonem Rattlem. Oba dva cítí Brahmse znamenitě, pro mě přímo vzorově, jejich interpretace má naprosto vše…. Patos, zpěvnost, velice dojemná (zejména ve 2. větě) je obrovská síla, která jde z jejich hry a která člověka nabíjí. Oba vyjadřují v Brahmsově hudbě v podstatě to samé, akorát to každý dělá jinými prostředky. A to nejde dohromady.

Základem interpretace skladby je její jednotný charakter, její nálada. Tu do značné míry ovlivňuje zvolené výchozí tempo, a pokud jste alespoň jednou v životě slyšeli Barenboima, pak víte, že jeho vnímání času je velice pomalé, zaměřuje se na každý detail fráze, na sebemenší záhyb. Jeho cítění hudby je jakoby „vertikální“, každá nota je hraná vahou celé paže, máme pocit, že se drží „zpátky“, jeho zvuk jakoby byl z mramoru. Je jedno, zda hraje na klavír nebo diriguje, v tom není rozdílu. Naproti tomu Polliniho hra je stejně jako jeho chůze trochu nahnutá dopředu. Ne že by zrychloval, ale cítíte obrovský, ale neskutečně obrovský tah vpřed. Vaše pozornost je neustále posouvána dopředu. Fráze tvoří přesně opačně, tedy horizontálně, detail jednotlivých not ustupuje do pozadí velkých bloků, samotné tóny si člověk ani neuvědomuje, vnímá spíše to, co je mezi nimi, tedy vztahy mezi tóny. Ty jsou pak velice vzdušné, lehké, ale přesto je vnímáme jako velice pevné a nosné. Stavební kámen Barenboima je tedy mramor, Pollini zase používá dřevo.

Ačkoliv tedy Barenboim cítí Brahmse velice pomalu (mějme na zřeteli, že jsou víceméně oba extremisté, každý na opačném poli), zde ustoupil Pollinimu a tempa byla zcela pod jeho vlivem, tedy velmi rychlá. V první větě má ve všem navrch výrazně orchestr a tak byl i Pollini zcela převálcován Barenboimem. V druhé větě se trápili oba tak nastejno a ve třetí zase Pollini „naložil“ Barenboimovi. Nevím, o čem bych měl více psát, ale opravdu jejich povahy i při sebevětší snaze nejdou k sobě, a ani naprostá shoda v tempech či ochota a úcta jednoho k druhému nevedla k ničemu jinému, než že se oba trápili a výsledek byl špatný, absolutně k ničemu. Ani jeden nebyl schopen využít svých předností, jelikož, a to je opravdu velice vtipně vidět na jejich chůzi, každý kráčí životem jinak a po jiné cestě.Kladu si otázku, zda měli a mají (koncertů mají spolu naplánováno víc) oba tohle zapotřebí. Vše bylo také vidět na jejich obličejích i na řeči těla. Potkal jsem Barenboima půl hodiny před koncertem venku a nikdy jsem ho tak naštvaného neviděl. Přitom je vždy nad věcí, usměvavý… Potlesk byl však velkolepý, nevím, nikdy jsem snad takový po první polovině nezažil, lidé tleskali Pollinimu, bylo to více než zřetelné a je zajímavé, jak v tomto spojení Polliniho skromnost, plachost a lidskost zcela zvítězila nad sebejistotou Barenboima. Marně se publikum dožadovalo přídavku od Polliniho, trval v obrovské síle nepřetržitě asi patnáct minut a jak jsem zmínil v úvodu,  vidět fyzicky spolu tyto titány bylo nezapomenutelné.

Že měl Barenboim špatnou náladu opravdu z tohoto nešťastného spojení nasvědčuje to, jak úplně jinak vypadal při druhé polovině koncertu. Najednou byl ve svém živlu, zpaměti vykreslil každou frázi (vtipné, jak sólisté hráli z not) a Straussův Don Quixote byl tak zcela pod jeho vedením, pod jeho energií. Výborně hrající cellista Claudius Popp i violista Felix Schwartz předvedli úžasný výkon. Sice jaksi „standardní“, nicméně se přiznám, že mě opravdu ohromili, a třeba tak krásně medově měkký zvuk violy není obvyklé slyšet. Za nejvýstižnější slovo jejich společné interpretace bych zvolil výraz vtip, doplněný přívlastkem vytříbený, to vystihuje naprosto vše.

Foto archiv