Notebook Michala Maška (27)

  1. 1
  2. 2

Berliner Festspiele 2014 

Z letošní nabídky Berliner Festpiele, který se v Berlíně koná od 2. do 22. září, mě zaujaly dva výjimečné koncerty, které jsem také navštívil. Jednalo se již tradičně o koncert mnou milovaného Daniela Barenboima, který společně s Gustavem Dudamelem a Staatskapelle Berlin provedl v jednom večeru oba Brahmsovy klavírní koncerty, a také recitál věnovaný celému prvnímu dílu Bachova Dobře temperovaného klavíru v provedení Pierra-Laurenta Aimarda.Začnu Barenboimem: Navštívil jsem koncert 3. září ve Velkém sále Berlínské filharmonie, a ačkoli jsem měl za poslední rok možnost slyšet jeho umění několikrát a (viz předchozí notebooky) i „porovnávat“ jeho brahmovské kreace, Barenboim mě opět více než překvapil. Uvědomme si, že oba koncerty, jak d moll opus 15, tak i B dur opus 83, jsou samy o sobě veledíla, která v plné míře naplnit dokáže jen málokdo. Vystavět pětapadesátiminutové celky tak, aby se v nich běžný posluchač neztratil a aby se skladba nerozdrobila do malých dílů, není vůbec snadné, natož pak předvést oba dva hned za sebou. Barenboim byl však ve vrcholné formě a to, co mě nejvíce ohromovalo v tento večer, byla jeho schopnost improvizace a momentální inspirace. Z každé noty, i té orchestrální, bylo znát, že je cítěna a vytvořena jen pro tento večer a zcela jinak než kdykoli předtím. Barenboim je nyní ještě mnohem více uvolněnější a dovoluje si věci, které by u nikoho jiného nemohly projít, neboť by je nedokázal naplnit takovou muzikalitou. Má samozřejmě základní koncepci díla, jakýsi vnitřní skelet, kterému ale dává při koncertě jedinečný vnější obal – tvar. Vše by nebylo tak překvapivé, kdyby se jednalo o sólovou věc, ale on si dovolí taková agogická vychýlení, zaoblení i zastavení při plné souhře orchestrem. A jsou spolu, vždy, ať se děje cokoli! Dovolím si malé „hodnocení“ Gustava Dudamela. Nemohu říct, že mě přesvědčuje svým uměním. Odvádí dokonale svoji práci, ale z jeho gest, rukou jakoby hudba nezní. Nelze srovnat jeho výkon třeba s Rattlem, navíc nedirigoval zpaměti. Měl jsem zkrátka pocit, že vnitřně řídí vše Barenboim. Že Dudamel je jen jeho prodloužená ruka. Jako by si hrál Barenboim sám se sebou. Oba koncerty jsou taková velká symfonie, víceméně nic podobného v hudební literatuře není, tedy aby sólový nástroj i orchestr byly takto monumentálně propojeni v jeden celek.Barenboim si nyní mnohem více pohrává s detaily, zejména pak používá hodně staccata na konci obloučků předepsaných Brahmsem a zdůrazňuje tak jistou tanečnost a zatěžkanou brahmsovskou vtipnost. Z jeho muzicírování šla čistá radost. Jako protiklad tomuto pak staví monumentální vrcholy, které jsou velice plynulé a táhnou se jako masivní hřebeny hor. Barenboim nemá moc veliké ruce, třeba typické brahmsovské trylky s opakující se oktávou základního tónu ve spodním hlase neobsáhne a dělá místo toho tremolo malé nebo velké nóny. Přesto však dosáhne efektu, který neumí ani Bronfman nebo Sokolov. A ani se mu nepřibližují. On – a to jsem již psal v minulosti (jak byl jako malý u Horowitze) – umí dát neuvěřitelnou vůli (the will) do každého tónu, tedy mentální úsilí, které pak posluchač cítí.

Z prvního večera jsme bohužel všichni měli zkažený zážitek z druhé věty Koncertu d moll, neboť kdosi, kdo i na výzvu publika odmítal opustit sál, dostal tak silný záchvat kašle, který trval přes celou větu, že se nedalo vůbec soustředit. Seděl jsem v páté řadě a neslyšel vůbec nic.

Srovnám-li oba koncerty, tak Barenboim pojímá nyní Koncert d moll mnohem závažněji než B dur. A to dříve vůbec nedělal! První hraje s charakterem… – takové čistoty mládí, upřímnosti myšlenek, přímočarosti frází, také obrovské velkoleposti, krajnosti. Druhý naopak vtipněji, se zkušeností danou věkem a lehkým úsměvem, ale i malým povzdechnutím a vážností zamyslet se nad našimi životy. Za možnost slyšet díla takto za sebou a porovnat třiadvacet let vývoje Brahmsovy duše vzdávám talentu Barenboima obrovskou poklonu.Musím ještě zmínit druhou větu B dur koncertu, protože ta by svou monumentálností a velkolepostí zastínila i Mahlerovy symfonie, a pak mě zaujal charakter čtvrté věty. Nazval bych ho zatěžkaně rozverný, nikdy jsem neslyšel oddělovat výrazově i dynamicky v první periodě úvodu části motivu tak, aby tvořily jakoby dva hlasy. V této větě se také Barenboimovi stala zvláštní příhoda. Před nástupem druhého tématu, kdy má navázat v tečkovaném rytmu na orchestr, nenastoupil a nastalo zvláštní hrobové ticho. Bez jakéhokoli zaváhání se ale během půl vteřiny samozřejmě chytil. Zarazilo mě to proto, že tomuto zádrhelu ani vizuálně nic nenasvědčovalo. S Dudamelem byli v těsném kontaktu, s celou větou se doslova mazlili. Můj osobní dojem je ten, že během orchestrální mezihry byl Barenboim duchem dirigentem a zapomněl se vtělit do role klavíristy. Kdoví.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama