Notebook Michala Maška (39): Vilém Veverka

  1. 1
  2. 2
  3. 3

S Vilémem Veverkou o sobě víme poměrně dlouho, avšak naše profesní a přátelské cesty se střetly vlastně nedávno. Máme řadu věcí společných, jako je třeba jízda na skládacím kole nebo láska k Berlínu, jinde se zase rozcházíme. Jsme schopni sobě naslouchat a obohacovat se navzájem, a tak jsme se nejenom následujícími myšlenkami zabývali čas od času při společných setkáních. Viléme, poprosím tě, o komentář k těmto tématům…

Vilém Veverka (foto Supraphon)
Vilém Veverka (foto Supraphon)

Vilém Veverka: Láska k Berlínu, která nás spojuje, pramení jistě z faktu, že oba dva vnímáme jako jednoznačně nejlepší orchestr světa právě těleso z tohoto města, Berlínskou filharmonii. Oba dva se do Berlína nejen z toho důvodu stále častěji vracíme. Téma Berlín, umění a hudba obecně, pak zkrátka nabízí mnoho vrstev k opakovaným rozhovorům. V mnoha ohledech, přestože jsem se po studiu v Berlíně vrátil domů do Prahy, beru berlínskou scénu jako referenční a také inspirativní. Berlín je pak pro mě skutečné měřítko.

Michal Mašek: Nehledě na to, že je zde nyní i centrum nahrávacího průmyslu, sídlí zde firmy jako Sony, Deutsche Grammophon, velká nahrávací studia, producenti… Vše hezky pohromadě.

Vilém Veverka: A o čem to tedy vlastně svědčí, proč není tím centrem například Londýn? Jistě to souvisí i se silnou předválečnou nahrávací tradicí, která je v Německu jednoznačně spjatá s Polydorem (1926?). Není to tedy náhoda, že společnosti jako Sony či Deutsche Grammphon sídlí právě v Berlíně. Ostatně sám máš velmi dobrou osobní zkušenost, já mám tuto zkušenost „pouze“ z Filharmonie (Deutsche Grammophon).

Vilém Veverka, Simon Rattle (foto archiv Viléma Veverky)
Vilém Veverka, Simon Rattle (foto archiv Viléma Veverky)

Michal Mašek: Hovořili jsme, že o tom jaký bude koncert, je v podstatě rozhodnuto již před příchodem na jeviště. Lidé vnímají momentální energii, kterou umělec vyzařuje.

Vilém Veverka: Je to jeden ze zásadních předpokladů realizace úspěšného výstupu. Zažil jsem na konkurzech do Berlínské filharmonie, kterých jsem se jako akademista orchestru směl účastnit, kdy můj pedagog Dominik Wollenweber (v orchestru hraje od roku 1993 sólo anglický roh) řekl, že již podle toho, kdo jak vstoupí do sálu a dojde k notovému pultu, se dá mnohé z toho, co bude následovat, poměrně přesně odhadnout. Jistě, že je to řečeno s mírnou nadsázkou, ačkoliv…

Michal Mašek (foto archiv)
Michal Mašek (foto archiv)

Michal Mašek: Zastávám názor, že z pohledu interpreta, aby dosáhl úplné svobody a tedy byl tím, kým skutečně je, je naprosto klíčové, aby přehodnotil poměrně zažitý mýtus, že umělec slouží dílu. K tomu, aby se interpret skutečně mohl na sto procent vyjádřit, je jedinou cestou používat skladby ke svému sebevyjádření. Jinak je totiž interpret neustále konfrontován s autorem, jehož nemůže nikdy dosáhnout, protože si předem zvolí omezení. A to je přirozené popírání sebe sama. Takovýto interpret nikdy nevystoupí ze svého stínu, nikdy se nerozvine naplno a nikdy nepředá publiku to, co je v něm skutečně ukryto. Proto také lidé chodí nejraději na interprety, kteří sebe vždy upřednostňují před skladatelem. Na Horowitze, Oistracha, Barenboima, Mayera, Langa… Avšak málokdo to přizná. (úsměv)

Vilém Veverka: Toto je jistě kontroverzní názor, který je nicméně platný. Řada kolegů a pedagogů zvlášť to otevřeně nepřizná, nicméně je to tak. Uvedu dva příklady – teorie: Albrecht Mayer, můj dřívější mentor, aktuálně zřejmě nejúspěšnější hobojista současnosti říká, že slouží především svému publiku. Tuto jeho filozofii můžeme interpretovat různě. Nicméně abych dokonale obhájil tvou myšlenku: Posluchač od určité vyspělosti a kritičnosti jde na koncert a zajímá ho primárně právě to, jak tu konkrétní skladbu provede onen konkrétní interpret. Zajímá ho jeho výklad hudebního textu. U posluchače laika pak platí více to, že jde na skladbu, protože se mu primárně líbí skladba a není pro něj podstatné, zda ji hraje ten či onen orchestr – sólista. Fascinující na hudbě po roce 1945 mně přijde také ten fakt, že interpret opus doslova dotváří, někdy – v případě současné hudby – dokonce po diskusi se skladatelem. Je to až forma „interpretačního spoluautorství“. Jinými slovy: ano, posluchač, má-li jen trochu naposloucháno, chodí na interpreta. Na druhou stranu se přiznám, že jsem nedávno šel také na Brucknera, prostě už z toho důvodu, že je mi jeho řeč a hudební estetika velmi blízká. V jeho tvorbě (pozdní symfonie), ještě daleko před vídeňskou školou, se de facto lámou dějiny hudby.

Michal Mašek: Na tomto koncertě jsme byli tuším oba, ale každý na jiné polovině a oba jsme z interpretace nebyli zrovna nadšeni. Já jsem proto pak odešel, jelikož samotný skladatel bez strhující interpretace mě už asi nezajímá.

Vilém Veverka: Michale, zde jsem měl na mysli, možná trochu překvapivě, únorový koncert FOK, který vedl finský šéfdirigent orchestru Inkinen. Nicméně ano, v prosinci loňského roku jsme se (ne)potkali na jednom koncertě Berlínské filharmonie, paradoxně jsme šli každý na tu svou půli – ty na Mozartův klavírní koncert, já na Brucknerovu Devátou symfonii. Koncert byl pro mě svým způsobem překvapením. Orchestr dirigoval Bernard Haitink a bylo to snad poprvé, co jsem neodcházel nijak nadšený. Nebyl bych si to kdy pomyslel, ale chybělo tomu zkrátka charisma. S nadsázkou by se snad dalo i říci, že v rámci těch nejvyšších nároků, které člověk na první světový orchestr logicky má, to byl skoro „průměrný“ výkon. Tím neříkám, že to bylo špatné. Shodli jsme se na tom však i s ostatními kolegy z orchestru, kteří ten večer hráli.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář