Notebook Michala Maška (42): Mephisto Waltz Daniela Barenboima

Danielu Barenboimovi jsem věnoval již mnoho článků a donedávna jsem se i domníval, že o něm již více, jde li o interpretaci, psát nebudu. Naposledy jsem ho zmiňoval při příležitosti, kdy si nechal vyrobit vlastní klavír se značkou Barenboim, který se od těch současných liší nejvíce tím, že nemá překřížené basové struny – tedy ty omotané mědí se strunami ostatními. Čili jsou všechny zcela rovnoběžně vedle sebe tak, jako tomu bývalo u nástrojů vyráběných v minulosti, než nastoupila unifikace.
Klavír Barenboim (foto Chris Maene)

Barenboim tento klavír představil v Londýně při kompletním schubertovském cyklu a v tiskové zprávě se dočteme, že právě rovnoměrné napnutí strun přináší každému jednotlivému tónu zcela specifický charakter, kdy se tóny jakoby neprolínají. Nevěnoval jsem tomu tolik pozornosti, neboť mi i přišlo, že “jen toto” nemůže mít přeci na zvuk tak obrovský vliv. Letos před Vánoci se však objevila na trhu nahrávka pořízená na tomto nástroji ve studiu Teldex v Berlíně s názvem On My New Piano a moji pozornost zaujala nejprve dramaturgie.

Daniel Barenboim – On My New Piano (foto archiv autora)

Scarlatti, Beethoven, Chopin, Wagner, ale především Ferenc Liszt a jeho Mephisto Waltz číslo jedna. Kolikrát jsem si říkal, jak by asi třeba hrál tuto skladbu Wilhelm Kempff nebo jiní interpreti, kteří se celý život věnovali spíše Beethovenovi nebo Mozartovi. Jak by to asi znělo. A před pár dny jsem dostal odpověď, která mě… nechci říct překvapila, příjemně samozřejmě, ale spíše mě nasměrovala někam za čas a prostor. Barenboim určitě věděl, proč tyto skladby celý život nehraje. To, kam ale dokázal nyní proniknout, je transcendentální dimenze.

Jde-li o zvuk klavíru, zní tak jako žádný jiný. Vykazuje křehkost, vyrovnanost zvukové intenzity ve všech polohách, ohebnou zpěvnost a naopak zde chybí náznak jakékoliv plechovosti nebo robustnosti. Napadá mě přirovnání mezi materiály – jako by byl kov nahrazen dřevem.

Další charakteristika: po každé notě následuje jakoby vzdušná – tichá mezera, a to i v těch nejrychlejších pasážích. Vše má dále jakousi specifickou šťávu, nevím, zda to jsou alikvótní tóny nebo něco jiného, ale tím se vyznačoval Horowitz, že měl svůj jakoby „špinavý zvuk“. Toto je malinko podobné, ale jen pro názornost, zde je přítomnost obrovského zvukového prostoru a plastičnosti, nic se dohromady neslévá.

Barenboim interpretuje zcela specificky, takto tento valčík nikdo nehraje a ani se mu nepřibližuje. Vlastně můžeme říci, že toto je verze Barenboim. Je natolik jiná, že i Horowitz je blíže, pokud mohu opět jen nastínit, nějakému zavedenému standardu.

Barenboim používá méně pedálu, hodně akcentů, velké lyriky a jemnosti, ale zároveň, a to je podstata jeho interpretace, je tu síla vertikální hloubky. U něj ani tak nevnímáte čas, tedy že něco někam směřuje, ale přítomnost – klid. To neznamená, že se nic neděje, naopak, cokoliv udělá, má tu největší možnou intenzitu sdělení. Nebudu popisovat, co hraje konkrétně jinak, protože hraje vše jinak, a není to až tak podstatné. Je to jen zvuková forma, pomocí níž se Barenboim pohybuje mnohem hlouběji. A sice tam, odkud tato hudba povstala.

Klavír Barenboim (foto BBC)

Na závěr dodám, že mě – a to opravdu hodně – Barenboim překvapil naprosto ohromující technikou, kterou má ve svém věku čtyřiasedmdesáti let k dispozici.

Související články


Napsat komentář