Nová inscenace Salome jako geniální psychothriller

  1. 1
  2. 2

Již druhá operní premiéra letošní sezony v Národním divadle dokazuje, že nové vedení směřuje naši přední operní scénu ke skutečným výšinám. Uvedení Salome není samo o sobě tak významným dramaturgickým počinem (poslední nastudování opery – v koncertní podobě – se uskutečnilo v Národním divadle před čtyřmi lety), nicméně opera byla uvedena při příležitosti letošního výročí Richarda Strausse (sto padesát let od narození skladatele) a navíc se ukázalo, že spojení této opery se jménem polského režiséra Mariusze Trelińského stojí opravdu za to.Nová inscenace je režijně tak výrazná, že by se v tomto případě dalo mluvit o autorském díle. Pokud by režisér udělal nějaké změny v libretu či škrty, pak by o tom už nebylo pochyb. Příběh Salome je pojat zcela nově, neotřele, a přesto se nejedná o pouhé povrchní přenesení děje do současné doby. Kostýmy a výprava nejsou jediné, co nás přesvědčuje o režijní novosti. Je to především hluboké zamyšlení se nad samotným příběhem, psychologií postav a převedení do současného a reálného příběhu. I když se Treliński pohybuje na hranici režijních možností, stále jeho pojetí dává smysl.

Trelińského režie v sobě skrývá mnohovrstevnatost a podle všeho ukazuje typické rysy režiséra. Jeho práce „hojně využívají symboliku, jsou protkané mýtickými odkazy, tlumočí složité příběhy zalidněné realistickými a psychologizujícími portréty hrdinů a jejich vizí.“ (web Národního divadla). Tato charakteristika je přesná a sedí i na inscenaci Salome v Národním divadle. Rozeberme si ji trochu podrobněji.Podle Trelińského je Salome dívka, která od malička žije ve složitých rodinných vztazích zatížených vraždami, lžemi a přetvářkami. Nevlastní otec Salome (Herodes) je bratrovrah, který Salome od malička sexuálně zneužívá. Matka Salome o tom ví a je si velmi dobře vědoma napětí mezi ním a svou dcerou. Herodes by mohl být jedním z dnešních lobbistů, magnátů či byznysmenů s dlouhými prsty. Jedná bez skrupulí a nemá žádné svědomí. Zásadní změnu provedl režisér tím, že postavu Jana Křtitele (Jochanaan) postavil zcela mimo jeviště a tím posunul i symboliku a význam celé opery. Představitel této postavy zpívá celou dobu za scénou, resp. v orchestřišti a jeho vstupy doprovází vizualizace – promítání obrazu koule, jakéhosi měsíce, na průhledné opony. K tomuto všudypřítomnému měsíci na scéně přítomní vzhlížejí. Do děje v takovou chvíli vstupuje někdo či něco, co všechny přesahuje, rozbíjí pokřivené vztahy a ukazuje přítomným cestu k nápravě. Setkání Salome s Janem Křtitelem je pak znázorněno jako pohled Salome do zrcadla, na sebe samu, na reálnou podobu jejího nitra a skutečnost. Zrcadlo jí otevírá oči a konfrontuje ji s realitou, která není vůbec pěkná. V zrcadle se jí ukazuje podoba jejího vlastního „já“, které po chvíli třepotání zmizí úplně.V tu chvíli ztrácí Salome opět sebe sama a propadá se snad ještě hlouběji do sebe sama, kde se ocitá opět zcela osamocená a na pokraji zoufalství. Její stav se zhoršuje, protože poznala chvíle prozření, které ale opět zmizely. Přesunout postavu Jana Křtitele na tuto úroveň je výborný nápad. Bohužel stětí jeho hlavy v tomto smyslu působí trochu rozpačitě. Nedokázala se Salome vyrovnat se skutečností, která ji obklopuje? Nedokázala své negativní emoce ventilovat proti osobám kolem ní, a proto je otáčí proti sobě samé? Je stětí hlavy Jana Křtitele, a tím pádem i jediného světla v jejím životě myšleno tímto způsobem?Incestnímu vztahu Salome s Herodem je věnováno hodně prostoru. Když Herodes požádá Salome o tanec a ta svolí, vyjeví se publiku skutečný vztah mezi oběma postavami. Tanec je nejpůsobivější částí celé inscenace. Jedná se o jakési retrospektivní vyprávění, útržky vzpomínek Salome konfrontované se současností. Salome se ukáže jako malá dívka, která si hraje ve svém pokoji, když ji poprvé navštíví nevlastní otec a ten nic netušící dívku znásilní. Následuje série dalších událostí (dívka Salome ve více podobách s maskou na obličeji jako šrámem na duši), které vrcholí totální křečí Salome v hudebním vrcholu této části. I tento pohybový prvek byl velmi dobře pojat a nacvičen. Znázorňuje pulzující nitro Salome, křeč v jejím psychickém rozpoložení, která je způsobena otcovými návštěvami. Celá část tance je také pojata velmi zajímavě po vizuální stránce a dokonale koresponduje s hudbou. Můžeme také mluvit o filmovém ztvárnění této části – filmové střihy, záblesky vzpomínek s velmi zajímavou vizualizací. Psychedelický pokoj dívky má vysoké stěny, vzorované tapety, dveře uprostřed. Kostým dívky je jakási školní uniforma, šaty z viktoriánské Anglie či amerického hororu (černé šaty s bílým límečkem, bílé podkolenky).Celkem zajímavá je i postava Narrabotha, který kvůli nešťastné lásce k Salome spáchá sebevraždu. V tomto pojetí dojde k jeho vzkříšení v části, kde se mluví o prorokovi, který dokáže křísit mrtvé. V tu chvíli mrtvý Narraboth povstane a odejde ze scény. Tento moment byl trochu méně uvěřitelný, ale v celkové režijní koncepci dával smysl.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Salome (ND Praha)

 

Související články


Reakcí (12) “Nová inscenace Salome jako geniální psychothriller

  1. To je hlavně pro hluchý stádo, který čeká na zrakový vjem, který ho nabudí (popr. sexuálně vzruší) a vydrží neopustit divadlo dřív nez je konec. A o to vlastně jde. V Pařiži aspon lidi bučí, tady tleskají a kritika se rozplývá…dekadence společnosti na všech frontách! Jen houšt a větší kapky!

  2. Postava nahého muže (zosobňujícího Anděla Smrti, to „něco“ co je slyšel ve vzduchu jako šum mocných křídel) se objevila třeba v Lipské inscenaci Salome od Nikolause Lehnhofa v roce 1994. Nevím, zda je nutné veškeré problémy řešit zapálením si cigarety. Přejídaní se a dávení anorektické Herodiady mi přišlo taky jako nadbytečné. Scény z Tance sedmi závojů – obdobně pracuje třeba činoherní režisér Jan Mikulášek, viz inscenace Macbeth v Divadle v Dlouhé, nebo Hamlet v divadle Husa na Provázku. „Koncertantní obsazení“ Tomáše Konieczneho, který je nejenom skvělý zpěvák, ale i herec, třeba jeho Amfortas v Parsifalovi, je hřích. Nerozumím výběru pro roli Herodese. Je to proto, že zpěvák byl ochoten se prezentovat jen ve spodním prádle, takřka nahý a v županu? Asi ano, protože – pěvecky – s hlasem „za zenitem“, byl rytmicky zcela mimo, intonací mimo, s němčinou zoufalou. Lituji orchestr, který ho musel doprovázet a sólisty, kteří s ním musí zpívat. Vzít si klavírní výtah a sledovat jeho výkon… být za dirigentským pultem jiný dirigent, třeba pan dirigent Kout, tak by Herodes letěl po několika taktech, ať si režisér myslí, co chce. Opera je především o zpěvu. A zrovna Salome je opera, která – na rozdíl Fibichova Pádu Arkuna – disponuje kvalitními nahrávkami, takže je známá a je srovnání.

    1. Velmi výrazným prvkem byla postava nahého muže také v šokující režii Davida McVicara v Covent Garden 2008. Její vyznění bylo brutální, ale organicky zapadalo do libreta opery: přímý vykonavatel přání Salome, který jí přinese hlavu Jochanaana. Kéž by tak Praha jednou poznala práci světového režiséra, který si v touze po originalitě nevymýšlí vlastní operu.

  3. Zažil jsem v opeře mnohé – např. počítač na stole Václava IV. v Daliborovi (Pitíský), ale tato isncenace nebyla podle mého názoru geniální psychotriller, ale spíše genitální – hrůza, ostuda Smetanova divadla. A tak se ptám, PROČ se toto objeví na scéně našeho operního domu, který jistě navštěvují i hosté ze zahraničí, PROČ k nám zveme tyto „také režiséry“. Ať tyto experimenty praktikují někde doma a ne u nás! Tento komentář píši úmyslně s časovým odstupem, abych trochu „vychladl“.

  4. …zajimalo by me jestli jste pani lulu vubec tuhle inscenaci videla :)
    … v parizi pokud se buci tak uplne jinym vecem. tenhle druh rezie uz poburuje a „sokuje“ jenom konzervativni malomestske publikum v cechach. konecne tady vznikla solidni moderni rezie opery, ktera je decentni, cista, vynalezava, ma atmosferu a ANO!!!! je vizualni – protoze opera JE HUDEBNE-VIZUALNI zalezitost. ano uz jsem slysel
    i par lepsich salome – treba ona od McVicara s Nadjou Mikhail – ale stejne se jedna o nastudovani na solidni europske urovni na ktere praha muze byt hrda – at se pani Drapelova z mlade fronty triska hlavou do lednicky nebo ne. mimochodem jeji ohodnoceni salome znamkou 35 procent je jenom projevem ubohosti a urazene jestnosti v zakopove valce s panem kofronem, a mohla by si svoje osobni problemy ventilovat jinak nez primitivne shazovat praci lidi kteri se na inscenaci podileli.

    1. Pani Drapelovou neznam a nemam nejmensi zajem jí delat křena.Přístup k moderním operním inscenacím mám také, ale jsem asi spíše konzervativec a akcent kladu do oblasti pěveckého výkonu, který na českých prknech téměř vždy postrádám a tak tam nechodím. Jediná moderní inscenace, která mě zaujala, byla Dvořákova Rusalka v Bruselském Monnaie, dovedená ad absurdum, kde Rusalka je kurva a Vodník majitel bordelu. Možná že i pro sugestivní působení Dvořákovy hudby, která je asi imunní vůči jakémukoli nevhodnému mimohudebnímu přeobrazení.Nahej chlap na jevišti, tanky nebo kukluxklan (loni v Aide v Paříži) jeste neni garancí solidní úrovně. Přede mnou to tady již řekl za mě p.Kolář viz výše: Kéž by tak Praha jednou poznala práci světového režiséra, který si v touze po originalitě nevymýšlí vlastní operu.

  5. Narozdíl od hodnocení paní Drápalové u Pádu Arkunu, musím bohužel tentokrát s jejím hodnocením opery souhlasit. Inscenace považuju za snahu o moderní pojetí za každou cenu a na rozdíl od Bartiho, nevidím důvod ke chvále SOP. Výhrad bych měl celou řadu (např. nechápu jaký má smysl, aby Salome kouřila a přitom zpívala o tom, že ji chybí čerství vzduch nebo proč hraje Herodiata ve 2. jednání bulymičku). Řada těchto incenačních prvků mě během představení natolik rušila, že jsem měl problém se soustředit na krásnou Straussovu muziku a to asi dobře není. Jinak ta nezávažnější výhrada se týka koncepce postavy Jaochatana (Jana Křtitele). Tím, že tato postava na jevišti vůbec nevystupuje, se naprosto ztrácí dramatičnost této role. Tato mixáž scénického s koncertním provedení opery se mi hodně nelíbila. Jak silně dramaticky může působit tato postava je vidět např. v představení z Londýna z roku 1992 http://www.youtube.com/watch?v=czi6qt9s_qg. Přítomnost nahého muže na scéně, mě sice vysloveně nevadila, ale byl to jeden z těch rušivých prvků, které člověka celkově odváděly od muziky. Nemohu si pomoct, ale nejlepší režie je podle mě taková, která na sebe nepoutá přílišnou pozornost a nechá člověka vnímat primárně krásu hudby (a zpěvu). V případě režiséra Trelińského mám pocit, že mu šlo primárně právě o to, ohromit (šokovat) svým režijním pojetím a to vskutku nepovažuju za důvod ke chvále.

Napsat komentář