Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    6.1.2012 00:00 Redakce

Nemalou událostí v brněnské opeře slibuje být nová inscenace Offenbachovy operety Perikola (La Périchole), jejíž premiéra je naplánována do Janáčkova divadla právě na dnešní večer. Svižné a vtipné melodie skladatelových partitur, plné hudebního klaunství ve spojení s cynickým a nezřídka satirickým pohledem na pestrou galerii postav na jevišti bývají pro dnešního diváka mnohdy nečekaným objevem, ovšem při splnění zásadní podmínky: totiž že jde o inscenaci s promyšlenou režijní koncepcí respektující dobu, ve které žijeme,  a ve výtečném hudebním nastudování. Jak se sólisté i sbor brněnské opery popasují s nemalými zdaleka nejen pěveckými nároky, které opereta od interpretů zvlášť v současnosti vyžaduje? Jak uvedený operetní titul příjme brněnské operní publikum? A jak se s nemalými nástrahami a záludnostmi mnohdy přece jen nemálo naivních operetních zápletek popasují tvůrci nové inscenace? Mnohé před dnešní premiérou napoví náš rozhovor s režisérem Offenbachovy Perikoly Tomášem Studeným.

Začněme prosím nejdřív samotným dílem: Perikola nepatří k těm Offenbachovým úplně nejznámějším a tudíž divácky nejpřitažlivějším operetám. Určitě jste se i sám ptal na to, proč Janáčkova opera sáhla právě po něm – pokud jste se přímo sám na tomto výběru nepodílel…

Za výběr vděčíme především hudebnímu šéfu Janáčkovy opery panu Casparu Richterovi, jenž je velkým znalcem Offenbachova díla a podotýkám i jeho vášnivým milovníkem. Netroufám si spekulovat, co přesně ho k tomu výběru vedlo. Za sebe se otevřeně přiznávám, že do momentu, než mne právě Caspar oslovil, zda bych s ním nechtěl na Perikole jako režisér spolupracovat, neměl jsem nejmenší tušení, že toto dílko vůbec existuje. Přesto jsem bez váhání souhlasil, bylo to se slušným předstihem, a hned jsem také projevil přání nastudovat dílo v češtině a v novém překladu, z nějž se nakonec vyklubalo úplně nové libreto. Myslím si, že po hudební stránce si Perikola  v ničem s nejhranějšími offenbachovskými tituly nezadá, je to tentýž gejzír melodií, rytmů a temperamentu, jaký známe třeba z Orfea, Krásné Heleny, Pařížského života a dalších známých operet. I námět je velice přitažlivý a u nás dokonce poměrně známý. Komedii Prospera Mérimée Kočár nesvětější svátosti (Le carrosse du Saint-Sacrement) si patrně mnozí pamatují díky fenomenálnímu podání Jana Wericha, Jaroslavy Adamové, Miloše Kopeckého a dalších v televizní inscenaci Františka Filipa z roku 1962. Problém ovšem nastává při adaptaci této konverzačky na libreto, které má zcela jiné požadavky. Opereta potřebuje spektakulární, efektně vystavěná hudební čísla s velkým počtem účinkujících. Zřejmě proto tvůrci Henri Meilhac a Ludovic Halévy zacházeli s námětem velmi volně a nutno připustit, že ne úplně šťastně, alespoň z našeho pohledu. Jednak se poněkud vytratila jiskra dialogů a navíc sem vnesli trochu sentimentální sociální konflikt, čímž celou historku poněkud zromantizovali. To je možná i příčina, proč stojí dneska Perikola stranou hlavního zájmu a byl to také asi hlavní důvod, proč jsme se s libretistou a dramaturgem Jakubem Krulišem rozhodli pro zcela nové české znění.V čem spočívá úprava libreta a partitury a jaké konkrétní důvody jste k tomu měli? Jak dlouho a kdo všechno na těchto úpravách pracoval?

Důvodů bylo několik. Jak jsem naznačil, chtěli jsme posunout charakter textu a postav blíže předloze a to si vyžádalo i nějaké změny v ději. Velmi podrobně se tomuto tématu (co a jak ve které verzi přesně je) věnuje právě autor nového textu Jakub Kruliš v programu. Pro mne byla velice zajímavá zkušenost přímo se účastnit vytváření toho příběhu. Došlo mi mimo jiné, že autor zdaleka není tak svobodným, jak se může na první pohled zdát, je velmi pevně vázán zákony kauzality a logiky. S trochou nadsázky to připomíná domino, které se nějak rozestaví, ale jak už se rozjede ta řetězová reakce, jeden kamínek poráží druhý a nic s tím nikdo nenadělá. Dalším z důvodů byl i fakt, že jsme český překlad  aktuálně inscenované tříaktové verze fakticky ani neměli k dispozici, měli jsme pouze text dvouaktové verze od Evy Bezděkové, který se při prostudování ukázal pro naše potřeby takřka nepoužitelný. No, a do třetice se pan dirigent Richter rozhodl zařadit do Perikoly úplně jiné finále pocházející z jiného, méně známého Offenbachova opusu, Mostu vzdechů, neboť originální partitura nějaké efektní finále víceméně postrádá. Vyplývá to z toho mírně patetického závěru Meilhaca a Halévyho. Ten nový závěr je vskutku grandiózní a řekl bych, že plně souzní s charakterem inscenace, která se snaží akcentovat humor s určitým satirickým přesahem, který dle mě k Offenbachovi neodmyslitelně patří.

Novou brněnskou Perikolu provází také zvěsti o tom, že diváci budou moci o přestávce hlasovat, kterého muže si má titulní hrdinka vybrat. Prozraďte, nakolik se jednotlivé verze od sebe liší a znamená to snad, že se od sebe v jednotlivých verzích liší i hudba? Čí nápad to vůbec byl? A jak technicky jste toto hlasování vyřešili – myslím tím, jak to máte zajištěno, aby sčítání hlasů proběhlo rychle a všichni umělci se dozvěděli výsledek včas?

No… Jak to říct a neprozradit pointu…:-) Začnu tím, že hudba se nemění. Obě verze se skutečně liší, nejedná se tedy pouze o nějaký podvodný marketingový trik. Klíčový dialog, z něhož vyplyne závěrečné vyústění milostného trojúhelníku má dvě různé varianty a v následujícím finále je změna pouze v situaci, nikoli v hudbě a textu. Tento nápad jsme dostali spolu s Jakubem, když jsme se nemohli rozhodnout pro jeden ze dvou naprosto logických závěrů – to je právě ta kauzalita, o které jsem hovořil. Hlasování je vymyšleno tak, že diváci si mohou o pauze vyzvednout žeton a hodit jej na doslovnou misku vah. Na každé z misek je připevněna válcová průhledná nádoba s popiskou, takže je zřetelně okamžitě vidět na které misce je „hlasů“ více. Celé je to velice prosté, žádná elektronika, ani esemesky. Paní uvaděčka pak s prvním úderem gongu ohlašujícím konec pauzy ukončí vydávání žetonů a oznámí na inspici, jak to tento večer dopadne. K samotné inscenaci: Jak dlouho ve vás její koncepce dozrávala? Byl to hodně těžký oříšek? Na co hlavně sázíte?

Oříšek to docela byl. Jak dlouho to trvalo, nedovedu přesně říct, zhruba kolem půl roku, on ten průběh byl trochu komplikovaný, nejdřív mě předběžně oslovili, že by rádi, abych to dělal, tak jsme začali pracovat, pak zas že ne, tak jsme to dali k ledu, pak se zase rozhoupali, že teda jo, tak jsme byli zas krapet ve skluzu… Prostě takové ty tanečky, co si musí člověk občas asi protrpět… :-) Specifická ta práce byla tím, že jsem ze začátku docela dlouho nemohl dělat s hotovým textem. Základní představu jsme tvořili na základě scénosledu, který jsme stále dolaďovali. To ale nevadilo, poněvadž u tohohle žánru o nějakou filosofickou koncepční ekvilibristiku nejde, těžiště je spíš v preciznosti, detailech atd. Zásadní roli sehrály dámy Eva Jiřikovská (scéna) a Katka Kerndlová (kostýmy), s nimiž jsme ty základní scénické principy dávali společně dohromady, a musím říct, že to byl pro nás všechny včetně libretisty docela boj. Snažili jsme se nějak vyhmátnout, čím by opereta jako žánr mohla být dnes zajímavá, zábavná, atraktivní, ale zároveň ne zas úplně povrchní, plná klišé nebo sentimentální. Já osobně sázím hlavně na specifický offenbachovský humor, jenž mezi řádky poodhaluje pravý stav věcí a pravou povahu lidí, zvláště těch, kterým nemálo záleží na tom, aby si ostatní mysleli přesně to, co si mají myslet a věřili tomu, čemu by správně věřit měli, aby všechno bylo navenek o.k.

Celý příběh je plný napětí mezi tím, jak se věci prezentují navenek a jaké jsou doopravdy. Podnik tří sestřenek, manželství, šlechtické tituly, to všechno jsou jen nálepky maskující trochu jinou skutečnost. Právě tohle je pro mě na Perikole nejpřitažlivější. Divadlo má trochu provokovat k zamyšlení, i když je to s úsměvem. Nízké praktiky vysoké politiky zůstávají stejné jako v Limě v 19. století. Laskavý divák si leccos může – avšak nemusí – domyslet a vyčíst mezi řádky, a to je přesně ta struna, díky jejímuž chvění může být tenhle žánr stále živým hudebním divadlem. Samotný příběh je, jak se v operetě sluší a patří, trošku červeno-knihovní. Charismatická peruánská žena jde za svým cílem trochu navzdory citům a pak už jí nezbývá, než zachraňovat situaci mezi dvěma muži, což činí s notnou dávkou šarmu. Celé se to odehrává o něco dříve, než děj Meriméeho hry. Ta mimochodem čerpá ze skutečného životního příběhu herečky Michaely Villegas a není jistě bez zajímavosti, že z prostředí latinské Ameriky pochází z pozdější doby i příběh Evity, která má charakterově k Perikole docela blízko, podobně jako třeba i Carmen, která dokonce vzešla ze stejné autorské líhně jako Perikola. Titulní hrdinka je zkrátka femme fatale se vším všudy. Měl jste sám možnost některou z dosavadních inscenací Perikoly vidět? Třeba tu v berlínské Komické opeře nebo alespoň nějakou ze záznamu? Nebo jste z těch režisérů, kteří raději svoji zvědavost před premiérou potlačí a raději se nenechávají ovlivňovat konkurencí?

Žel neměl, ač bych se podíval rád, vím o těch inscenacích jen velmi málo, ale možná je to dobře, ne, že bych se bál, abych neopisoval, ale takhle je člověk asi svobodnější. Když něco vidíte jinde, už z principu chcete jinak, takhle člověk uvažuje možná víc uvolněně… Nevím… To jsou spekulace. Každopádně, pokud se mi naskytne možnost jet se někam podívat na cokoli, rád jí využívám.

Jako režisér máte určitě výhodu v tom, že máte k dispozici velmi dobrý soubor. Jak jste s hlavními představiteli spokojen?

Ono se to nedá nějak paušalizovat. Člověk by si asi měl hlídat, aby si takový ten vnitřní metr nastavil vždycky na trochu vyšší nároky, než jaké jsou momentálně dosažitelné, ale ne zas moc, aby ten cíl zůstal vždycky na dosah, jinak bych všechny včetně sebe otrávil. Spokojenost je ale taky zhoubná a tak je to svým způsobem docela peklo, protože úplné uspokojení tímhle stylem nepřijde nikdy. Ale je to tak asi správně, beru to jako daň za tu obrovskou možnost, něco tak úžasného dělat…

Pro Offenbacha a jeho operetní odkaz určitě hodně v poslední době udělal francouzský režisér Laurent Pelly, se svojí výtečnou inscenací Velkovévodkyně z Gerolsteinu, která s Felicity Lott doslova obletěla svět – i u nás byla k vidění na televizních obrazovkách a byla oceněna na Zlaté Praze. Znáte? Bude Perikola stejná „bomba“? Jak diváci reagovali při vánoční předpremiéře?

Vy mě trochu zkoušíte, že jo? Propána, já nemám tušení, jestli to bude „bomba“, já vím jenom, že jsme dělali, co jsme uměli. Vím, že to zní jako hrozná fráze, ale já fakt nemám tušení, jak bude publikum reagovat. Práci Laurenta Pellyho znám například z DVD záznamu Rameauovy Platée nebo Nápoje lásky, či Hoffmannových povídek a považuji ji za naprosto geniální a vůbec bych se netroufal porovnávat. Diváci na naše veřejné generálky a předpremiéru zatím reagovali celkem pozitivně, tak snad… Já jsem na tohle vždycky docela opatrný a pořád spíš vidím různé věci, co by šlo ještě vylepšit. Asi to se mnou musí bejt občas dost hrozný… :-)Bohužel jste jedním z mála mladých režisérů u nás, kteří se opeře objevili a navíc dokázali i zaujmout. Čím myslíte, že to je? Máte ve výhledu nějakou další konkrétní „zakázku“ – pokud pominu vaší „domácí“ Operu Diversu?

Myslíte? To moc děkuju za uznání, já to takhle příliš nevnímám. Konkrétní zakázku teď momentálně v dohledu sice nemám, ale třeba na konzervatoři v Brně budeme se studenty v operním studiu připravovat Mikádo od Gilberta a Sullivana a na JAMU se mi podařilo se skupinkou nadšených kolegů rozjet grantový projekt Výzkumné centrum hudebního/operního divadla (VCHOD), kde v horizontu dvou sezón připravujeme dvě inscenace – na červen tohoto roku Rossiniho Příležitost dělá zloděje a na příští rok Smetanovu Hubičku. Mělo by to vznikat v takových trochu laboratorních podmínkách, přičemž nejusilovněji se věnujeme výrazovým prostředkům herce – pěvce. Sním o tom, že jednou budu moct pracovat na nějaké inscenaci v opravdu příznivých podmínkách – tedy ideálně  jedno obsazení dobře připravených lidí, co by neměli v tu dobu deset dalších kšeftů a opravdických šest týdnů scénických zkoušek ve scéně nebo adekvátním náznaku. To je žel v našem provozu zatím dle mých zkušeností asi totální sci-fi.

Děkuji za příjemné povídání a držím palce!

Mnohokrát děkuji a přeji všem divadelním a operním nadšencům dobrý rok plný krásných zážitků s operou.

Jacques Offenbach:
Perikola
(La Périchole)
Libreto Jakub Kruliš ve spolupráci s Tomášem Studeným volně na motivy H. Meilhaca a  L. Halévyho
Hudební nastudování: Caspar Richter
Dirigent: Caspar Richter / Pavel Šnajdr
Režie: Tomáš Studený
Scéna: Eva Jiřikovská
Kostýmy: Kateřina Kerndlová
Sbormistr: Josef Pančík
Choreograf: Hana Košíková
Dramaturg: Jakub Kruliš
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno
Premiéra 6.ledna 2012 Janáčkovo divadlo Brno

Don Andrès de Ribeira – Jevhen Šokalo / Jan Šťáva
Hrabě Miguel de Panatellas – Zoltán Korda / Petr Levíček
Don Pedro de Hinoyosa – Petr Císař / Jiří Brückler
Piquillo – Ondřej Koplík / Jozef Graf / Josef Moravec / Ondrej Šaling
1. notář – Ivo Musil / Milan Řihák
2. notář – Martin Pavlíček / Tomáš Krejčiřík
Perikola – Jana Wallingerová / Veronika Hajnová Fialová
Guadalena – Jana Tajovská Krajčovičová / Tereza Merklová Kyzlinková
Berginella – Lucie Kašpárková / Andrea Široká
Mastrilla – Adriana Hlavsová / Václava Krejčí
Manuelita – Martina Králíková / Alena Nevimová
Frasquinella –  Alena Sobolová / Jana Jelínková
Brambilla – Jitka Zerhauová / Aneta Petrasová
Ninetta – Hana Kopřivová / Radka Hudečková
Starý vězeň – Jaroslav Kuneš / Jiří Pištěk

www.ndbrno.cz

Ptal se Vít Dvořák
Foto Jana Hallová

Vaše hodnocení této inscenace:

Související články

• Dnes v Ostravě nová Bohéma od Tomáše Studeného
• Glosa: Elektra v Brně a v MF Dnes
• Operní panorama Heleny Havlíkové (74)