Nové varhany pro svatého Víta a nadějeplné snění

  1. 1
  2. 2
Čerstvé zprávy o dění okolo plánovaných varhan pro katedrálu sv. Víta v Praze jsou téměř z říše snů. Krásných a nadějeplných snů.
Katedrála sv. Víta (zdroj commons.wikimedia.org / flickr.com/Tomcio77)

Poučen mnohými zkušenostmi, prožitými v letech minulých, sleduji všechny domácí varhanní kauzy poměrně pilně. A hrozím se obvykle už předem, co, kdy a kde zase tak či onak špatně dopadne. Jobovské zvěsti se týkávají pochybných projektů, často označovaných jako rekonstrukce nebo restaurování varhan, mnohdy před takovým zásahem historicky i umělecky velmi cenných. Bohužel jde často spíše o „rekonstrukce” či „restaurování”. Průšvihové bývají mnohé výsledky výběrových řízení, kdy obnova varhan (například v Litomyšli) či stavba nových (například v Hradci Králové) je svěřena firmám nikoli nejzkušenějším, někdy dokonce zcela obskurním.

V případě už po nějaký čas nejsledovanějšího připravovaného projektu u nás, totiž stavby varhan na západní kruchtě svatovítské katedrály, jsem se opět obával, aby nezvítězilo řešení krátkozraké, levné a umělecky nepřesvědčivé.

Volba firmy Gerharda Grenzinga, pocházejícího z Německa, která od počátku své samostatné varhanářské činnosti sídlí poblíž španělské Barcelony, je z mého pohledu velmi šťastnou. Proč tak soudím, o tom se ještě zmíním. Opravdu z celého srdce nyní především děkuji všem, kdo vnášeli do rozhodovacího procesu nadhled skutečně evropského formátu.

Předpokládám, že lví podíl na úspěšném průběhu a završení procesu měl pražský diecézní organolog Štěpán Svoboda, který se v médiích k plánovaným varhanám už vícekrát vyjadřoval. Pražské arcibiskupství může být opravdu pyšné na to, že na této pozici zaměstnává člověka odborně velmi erudovaného a organizačně i komunikačně zdatného. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je mimo jiné „ukočírovat” proces výběru při rozhodování širšího grémia, kdy mnozí ze zúčastněných mají rozličné a někdy i zcela protichůdné názory. Dík patří i dómskému varhaníkovi Josefu Kšicovi za to, že pro záměr postavit reprezentativní varhany dokázal nadchnout současného pražského arcibiskupa Dominika Duku.

Celá záležitost má totiž podle mého soudu ještě mnoho širších dopadů, než je postavení jedněch krásných velkých varhan v Praze. Pan kardinál například vícekrát zdůraznil, že nové svatovítské varhany budou sloužit jednak liturgii, ovšem také zaznívat při koncertech. Jejich publikum, jak víme, se často rekrutuje i z lidí, kteří k církvi (nebo obecněji církvím a žité víře) žádný vřelý vztah nemají. To, co platí pro katedrálu, totiž, že je nejen stánkem Božím, ale i symbolem naší státnosti, platí ovšem i pro každý nejobyčejnější venkovský kostelíček. I tam se mohou lidé setkávat, věřící i ostatní. Hranice mezi nimi totiž má být už z čistě lidského a také společenského hlediska nikoli hermeticky uzavřená. Není-li proti hudbě v kostelích naše nejvyšší církevní autorita, ba, jak vidno, je tomu naopak, těžko budou obhajovat a vysvětlovat svoji nechuť k hudbě i někteří páni faráři, bránící celkem usilovně a nesmyslně varhaníkům a místním nadšencům v jakýchkoli aktivitách zaměřených ve prospěch oprav varhan i v konání koncertů.

Katedrála sv. Víta (zdroj cs.wikipedia.org/foto Michal Bjalek)

Nyní nabízím výše slíbené vysvětlení, proč považuji pana Grenzinga a jeho firmu za ideální řešení pro katedrálu. Na svých cestách koncertního varhaníka jsem poznal dlouhou řadu nástrojů špičkových světových varhanářů. Píši-li poznal, pak chápejte toto poznání jako reflexi souhrnu zkušeností nabytých za notnou řádku let, kdy k některým významným nástrojům se opakovaně vracím, kromě toho potkávám stále nové a nové.

Cestuje-li někdo pouze jako varhanický turista, jde o trochu jiný druh zkušenosti. Varhany si poslechne, možná ho někdo někde pustí na kůr, možná si na nástroj krátce sáhne, v lepším případě mu místní varhaník dovolí si pod svým dohledem zahrát jednu či dvě skladby. Takto ovšem do úskalí ani předností varhan pravděpodobně nepronikne. Zůstane pouze na povrchu, v lepším případě okouzlen, v horším zcela nedotčen. V případě, že ale máte za úkol na daném nástroji předvést recitálové vystoupení, pak jste v situaci docela odlišné. Strávíte u něj spoustu času, někdy i několik dní či nocí. Když máte naregistrovat celé vystoupení a na nástroj si optimálně zvyknout, stojí vás to hodně námahy. Ta se ale v časové ose stále úročí.

Jeden z nástrojů Gerharda Grenzinga, na který jsem před dvěma lety koncertoval, se nalézá v Madridu, v koncertním sále (Auditorio Sony) prestižní hudební akademie Escuela de Música Reina Sofía. Jedná se o varhany poměrně malé, v relativně suché akustice, ale po všech stránkách naprosto dokonalé. Umožňovaly interpretaci bohatě odstíněnou po stránce stylové. Hrál jsem tehdy skladby barokní včetně Johanna Sebastiana Bacha, skladby romantické, dokonce i skladbu soudobou (Sonátu bravuru Zdeňka Pololáníka). Mechanická traktura varhan byla precizní, každý artikulační detail bylo možné pohodlně vypointovat až na nejzazší mez. Barevnost jednotlivých rejstříků i jejich vzájemná zvuková pojivost byla obdivuhodná. Ušlechtilost každého detailu mě až dojímala. Šlo o nástroj, od kterého se nemůžete odtrhnout. Podobné je to ovšem i s Grenzingovými nástroji katedrálních rozměrů, například v Bruselu a leckde jinde.

Tím nechci tvrdit, že nikdo jiný by varhany pro pražskou katedrálu postavit neuměl. Jen dosvědčit, že volbou Grenzinga jsme v Evropě. A že nebudeme všem pro smích.

U varhan mějme ovšem neustále na paměti, že kvalitní nástroje, myslím ve složkách technické i zvukové, nemusí být vždy za každou cenu nejpohodlnější na hraní. Mohou klást dokonce jakýsi odpor, někdy i „jen” v mentální rovině. V dobrém slova smyslu jde totiž o solitéry. Nejsou jeden jako druhý. V případě varhan ceníme co nejširší portfolio různých individualit, které se v daném regionu mohou skvěle doplňovat.

Krásných varhan máme v Praze celou řadu, například barokní v kostele Panny Marie před Týnem či pozdně romantické ve Smetanově síni Obecního domu.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář