Nový Tristan a Isolda v newyorské Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku

Sopranistka Nina Stemme ohromuje v Tristanovi a Isoldě v Met
Na pozadí středověkého příběhu o válce mezi Cornwallem a Irskem se odvíjí všestravující, mystifikující milostný příběh v jádru Wagnerova Tristana a Isoldy. Mnoho inscenací sice využívá metafory námořníků, vojenského dobývání a odplaty, ale zároveň se zaměřuje na Wagnerovo zkoumání lásky, touhy a smrti.

R. Wagner: Tristan und Isolde - Stuart Skelton (Tristan) a Nina Stemme (Isolde) - Met 2017 (foto Ken Howard)
R. Wagner: Tristan und Isolde – Stuart Skelton (Tristan) a Nina Stemme (Isolde) – Met 2016 (foto Ken Howard)

V odvážné nové inscenaci v Metropolitní opeře, jež zahájila novou sezonu, pojímá režisér Mariusz Treliński pozadí příběhu válčících národů explicitně, někdy až rušivě. Během velkolepé orchestrální předehry k prvnímu dějství ukazují videoprojekce (od Barteka Maciase) na hrubém plátně obrovský lodní kompas a vířící temné moře. Když se plátno zvedne, je jeviště zaplněno přízračně realistickou současnou válečnou lodí se třemi palubami (scénografem je Boris Kudlička). Vypadá jako gargantuovský námořní domeček pro panenky.

Irská princezna Isolda, kterou vezou do Cornwallu, aby se provdala za tamního krále Markeho, je uzavřena v něčem, co lze považovat za kajutu se špinavou pohovkou a provizorní komorou. Loď řídí Tristan, ušlechtilý rytíř a adoptivní dědic krále Markeho, jehož poprvé spatříme, jak stojí na horní palubě před nejrůznějšími elektronickými panely a jinými zařízeními včetně videokamery ke sledování Isoldy.

Jak pan Treliński vysvětloval v různých interview, chápe loď v Tristanovi jako skutečnou a metaforickou zároveň. Tristan vede loď, řekl pan Treliński, na „pokraj noci“, ke své vlastní i k Isoldině transcendentní smrti. Jak se opera vyvíjí, inscenace se stává stále metaforičtější, ovšem matoucím způsobem.

Přesto jsou v jeho pojetí zajímavé prvky a výrazně ho doplňují přesvědčivé, procítěné výkony, jež těží z vynikajícího obsazení, zejména z úžasné sopranistky Niny Stemme v roli Isoldy. A na každém kroku této wagnerovské výpravy na pokraj noci ukazoval cestu dirigent Simon Rattle, který je po svém významném debutu v Debussyho Pelléovi a Melisandě v roce 2010 v Met konečně zpět.

Výkon pana Rattlea v monumentální Wagnerově partituře, představující zhruba čtyři hodiny hudby, působivě balancoval mezi jasností a bohatostí, chladem a intenzitou, inteligencí a vznětlivostí. Skladatelova harmonická řeč, jež se mění v hutnou, radikální chromatiku, se projevila v bohatém, plném orchestrálním zvuku. Pan Rattle také vnesl zázračnou průzračnost do kontrapunktových frází, které se v hudbě neustále prolínají. Vrcholné pasáže překypovaly zvukem a dramatické epizody byly nabité vášní. Přesto pan Rattle není tím správným mužem pro kypící emotivní vášnivost. Spíše usiluje o přesnost a důraznost.

Když Met v minulé sezoně uvedla dechberoucí inscenaci Straussovy Elektry od Patrice Chéreaua, triumfovala paní Stemme v titulní roli. Isolda v jejím podání je stejně skvělá. Její hlas má obrovskou, nenucenou sílu se nést. Zářivé, přesné vysoké tóny doslova prořezávají orchestr. Když Isolda procházela záchvaty marné zuřivosti, touhy a zoufalství, měnila paní Stemme barvu svého hlasu z ocelové syrovosti k dojemné vřelosti. Navíc dbala na rytmickou věrnost a přesnou dikci, což u wagnerovských sopranistek nebývá zvykem.

R. Wagner: Tristan und Isolde -Nina Stemme (Isolde) - Met 2017 (foto Ken Howard)
R. Wagner: Tristan und Isolde – Nina Stemme (Isolde) – Met 2016 (foto Ken Howard)

Je-li role Isoldy pro vybrané dramatické soprány vrcholem, Tristan může být pro hrdinného tenora ještě těžším úkolem. V této inscenaci naštěstí účinkuje Stuart Skelton, který podává úctyhodný a odvážný výkon. Jeho mužný hlas snad postrádá trochu něhy a zvonivosti. Zpívá však s hudební celistvostí a citem. A působivě sám sobě udává tempo během dlouhé, namáhavé scény ve třetím dějství, kdy Tristan, smrtelně zraněný a v deliriu, čeká na Isoldu v domovině svých předků v Bretani. Tristan, obsluhovaný svým věrným služebníkem Kurwenalem (spolehlivý basbarytonista Evgeny Nikitin), si neustále myslí, že na obzoru vidí Isoldinu loď, je však otřesen zklamáním. Když loď konečně připluje, je už příliš pozdě.

Pan Treliński si jistě zaslouží pochvalu za jemný a působivý herecký projev jím vybraných účinkujících. Ovšem scénické návrhy, zejména válečná loď v prvním dějství, občas překážejí, tak jako je tomu ve strhující scéně, kdy Isolda vypráví své věrné služebné jménem Brangäna (mezzosopranistka Ekaterina Gubanova s bohatým hlasem) celý příběh o tom, proč se děsí sňatku s králem Markem. Isolda trucuje na podlaze před pohovkou a Brangäne ji mateřsky hladí po vlasech. Ale intimita, již tyto dvě umělkyně vytvářejí, je porušena, protože nevelká místnost, v níž jsou uvězněné, působí hranatě a je daleko od publika.

Inscenace funguje lépe až později v tomto dějství, kdy Tristan souhlasí se setkáním s Isoldou a učiní smířlivé gesto tím, že se společně s ní napije. Pan Treliński se lákavým způsobem noří do jedné ze záhad této opery: Co to vlastně pijí? Isolda si myslí, že nenávidí Tristana, jenž v bitvě zabil jejího snoubence, pak se vrátil v přestrojení, načež ona díky svému kouzelnickému umu uzdravila jeho zranění, jen aby se dozvěděla, kým ve skutečnosti je. Přesto v nich to setkání vzbudilo láskyplné city, které musejí přemoci.

Isolda chce společně s ním na lodi vypít jed, který by je opravdu zabil. Ale Brangäne ho vymění za nápoj lásky. Má nějaký skutečný účinek? Jeden výklad říká, že tím, že přijali to, co považovali za smrt, Tristan a Isolda vstoupili do Schopenhauerovy říše lásky jako nesplnitelné touhy, jež může být naplněna pouze ve smrti. To dá jejich lásce průchod. Pan Treliński přiměl pěvce, aby na nápoj zareagovali šokem a panikou. Co jsme to udělali? Co jsme to rozpoutali?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Tristan und Isolde (Met New York)

[Total: 17    Average: 3.6/5]

Související články


Reakcí (5) “Nový Tristan a Isolda v newyorské Met

  1. Neviděl jsem horší operní inscenaci v MET, než Trelinskeho Tristana. Unavovalo mne pět hodin koukat do tmy a vnímat svévolné vedení herců bez větší logiky. Ale když jsem zavřel oči, užíval jsem si plastického hudebního nastudování Sira Rattla, do nejmenšího detailu propracovaného, krásně znějícího orchestru. Nina Stemme je důstojnou nástupkyní Birgit Nilsson, dnes není na světě lepší Isolda! Stuart Skelton byl oproti ní naprosto necharizmatickým Tristanem, který tuto vražedně těžkou partii nezvládal zrovna nejlépe, rozhodně ne s nadhledem. Třetí dějství mu již viditelně (nebo spíš slyšitelně) činilo potíže. Ale Tristanové zase tolik po světových divadlech nechodí. Výborná byla Brangäne paní Gubanové, ostatně všichni ostatní sólisté, jen jsem nemohl přijít na chuť Kurwenalovi pana Nikitina. Nedivím se, že publikum na režii bučelo. Nechápu, proč MET nahraje pěkné inscenace horšími – Tristan Dietra Dorna byl působivý, na Trelinskoho se nedá dívat a asi se moc hrát nebude. Také Carsenův Oněgin byl o mnoho hezčí (a modernější), než ten paní Warner.

  2. Zjevně co člověk to názor, neboť pro mne to bylo jedno z nejlepších představení:

    Zkusím být co nejstručnější:
    Režie (Mariusz Treliński)
    Zasazení Tristana a Isoldy do moderního námořního prostředí byl podle mne výborný a velmi zajímavý nápad, následné dopracování každého jednoho detailu do konzistentního tvaru, aby ani jeden moment nepůsobil jako vytržený z celkového konceptu, bylo bezchybné. Počínaje předehrou s projekcí periskopového záměrného kříže prolínajícího se s radarem a křižníku potácejícího se na rozbouřeném moři, přes vyladění kostýmů, scény, zbraní i dialogů samotných, … do designu +/- 2. světové války, to vše vůbec nepůsobilo anachronicky, naopak, jako by to byl Wagner přesně takhle myslel. Věřím, že by byl nadčasovostí nadšen stejně jako já. Režisér jistě hodně zariskoval, ale to riziko se nepochybně vyplatilo.

    Scéna (Boris Kudlička)
    Nevím o tomto slovenském scénografovi vůbec nic, ale je to génius. Během svého života jsem neviděl mnoho tak dobře udělaných scén, a to jak moderností zpracování, tak technickým využitím toho obrovského prostoru v met a místní jevištní techniky a v neposlední řadě i dokonalou harmonií s režijními záměry. Vše od začátku do konce bylo temné, vojensky strohé, ale precizně ztvárněné a jednotné. Rozpočet na celou scénografickou realizaci bych snad ani znát nechtěl, ale bylo zjevné, že na ní v MET rozhodně nešetřili a umožnili p. Kudličkovi plně rozvinout jeho schopnosti.
    Po zajímavém intru (výš uvedené projekci záměrného kříže …), které celý koncept jasně naznačilo, přišla podle mne scénicky nejlepší část: první akt se celý odehrává v jakémsi technickém řezu trupem válečného plavidla, jenž téměř na forbíně vyplňuje celý prosto scény MET. Rozdělen naprosto logicky do jednotlivých pater přesně kopíruje realitu – v nejvyšší části kapitánský můstek, odkud Tristan řídí celou loď, v horní části podpalubí pak temná, ale relativně pohodlná Isoldina kajuta s veškerým zázemím, v nejnižší části lodi pak skromná soukromá kajuta posádky (vč. Tristana), a to vše propojené v levé části odděleným, ale plně přiznaným schodištěm jdoucím od nejnižších pater až po lodní můstek. Těžké kovové hermetické dveře jen dokreslovali stísněnou atmosféru kovové rakve. Ve druhém jednání prozměnu jakási řídící věž či majákovitá nástavba, ve které se Tristan s Isoldou potají setkávají, následně pak prostor přístavního skladiště, kde jsou oba zrazeni, prozrazeni a napadeni, a v konečném dějství pak zcela prázdná temná scéna s pouhým osvětleným nemocničním lůžkem a až vězeňskou stěnou, odkud Tristan vyhlíží Isoldinu loď. Dokonalé.

    Orchestr
    Orchestr je neoddělitelnou součástí Wahnerových oper, udává směr a tlačí všechen děj i atmosféru kupředu. Bez něj by nebyly árie nikoho z protagonistů myslitelné a poslouchatelné a naopak. Orchestr se předvedl v nejlepším světle a měl pozásluze stejně bouřlivé ovace jako pěvci.

    Pěvecké a dramatické výkony
    Je těžké pojmenovat výkony obou hlavních hrdinů, protože se asi každý operymilovný člověk musí shodovat, že výkony Tristana (Stuart Skelton) i Isoldy (Nina Stemme – loni vynikající ve Straussově Elelektře) jsou nadlidské. V průběhu těch 5 hodin nejenže ze scény de facto neodejdou, ale vlastně téměř nikdy nepřestanou zpívat, přičemž komplikovanost hudby, postrádající jakákoli harmonická zakončeni jednotlivých frází či opakující se motiv, technika zpěvu i téměř neustávající fortissima, to vše si mohou dovolit jen zcela mimořádně obdaření a zkušení pěvci. Neumím si představit, jak dlouho se po každém takovémto představení „dávají dohromady“, ale znám mnoho výborných zpěváků, kteří by tohle nezvládli anebo by jim rekonvalescence hlasivek trvala minimálně týden. Opakuji ještě jednou – nadlidské. Vedle dokonalé techniky a ideální barvy hlasu pro tyto role nešlo přehlédnout ani úžasnou dramatičnost obou figur, která – speciálně u Tristana bohatě přebíjela jeho nepříliš foremnou postavu. Nelze ovšem přehlédnout ani další charaktery. Mezzosopranistka Ekaterina Gubanova v roli Isoldiny služebné sice působila (a asi záměrně) spíš jako muž, ale zpívala famózně a dokonale využila příležitosti „prodat“ se v přenosech spolu s oběma hlavními hrdiny. Reného Papa (krále Markeho) ani nemá smysl zmiňovat – stabilně vynikající, impozantní bas, který své kvality dokázal již v minulých přenosech několikrát. Snad jediným, kdo působil průměrněji, byl Tristanův věrný Kurwenal, který nijak zvlášť nezaujal hlasem, avšak na druhou stranu byl typově ideálním představitelem téhle role.

    Shrnutí
    Na rozdíl od Lohengrina či Tannhäusera, které jsme mohli vidět v minulých letech, Tristan a Isolda již patří mezi Wagnerovo popřelomové dílo, kterým docela jinam posunul světovou operu. Není to hudba pro všechny a bez mučení se přiznám, že i pro otrlého diváka je obtížné určité pasáže „odsedět“ a dočkat se dalších (oblíbenějších) scén.
    Pro mne osobně má největší spád první akt a pak poslední třetina opery, prostředek se na můj vkus příliš vleče v neustále se opakujících, nikam nevedoucích „diskusích“, ale to je čistě otázka vkusu. Jako celek jde o úchvatnou hudbu se strhujícími výkony všech zúčastněných, a přestože obzvláště na starších ročnících bylo zpočátku vidět značné rozčarování z moderně pojaté režie, v závěru se mi zdálo, že většina diváků pochopila, vstřebala a akceptovala zpracování, ocenila mimořádné nasazení a odcházela s hlavou plnou myšlenek na zbytek noci.

    Kdo neměl příležitost navštívit přímý přenos, tomu doporučuji alespoň záznam.
    Pavel

  3. V dnešním moderním a přetechnizovaném světě bych si přála trochu té „staroby“, snaha odlišovat se a vymýšlet stále něco nového (mnohdy za každou cenu) někdy zažene operu do úzkých a víc než diváka pak lituju samotné pěvce, kteří se na tom musí účastnit. Vzpomínám na Metropolitní Valkýru nebo Soumrak bohů, kterým nové nápady a technické vymoženosti pomohly vytvořit pro mě nezapomenutelná setkání s Wagnerem. Obdiv Stuartu Skeltonovi, pěvecky dotáhl třetí dějství se ctí, jak vysilující muselo být pobíhání na studené scéně, kde se nebylo čeho chytit. A orchestr je možno Met jen závidět.

    1. Nijak se nepřu, je to strašně subjektivní, každý máme rád něco.
      Ale vždyť máme tolik klasických představení. Sám je mám také rád (v MET například loňský Tanhäuser anebo třeba Donizettiho Roberto Devereux byli samozřejmě úžasní), ale dejme prostor experimentu. Takhle dobrým, se vším všudy precizně doladěným experimentům zvlášť.
      Tak Wagnerovsky temné a monstrózní. Vždyť takový Wagner byl, i romantismus jeho doby.
      Mimochodem když jsme u té moderny, např. loňské nastudování opery Romeo a Julie ve „Státní“ – to byl také nádherně „vymazlený“ kus, do posledního detailu propracovaný moderní příběh. Jsem rád, že jsou tu režiséři, kteří mají neotřelé nápady s „hlavou a patou“ a právě nedělají jen ony úpravy „za každou cenu“.

Napsat komentář