Nudné antarktické zívání? Nebo úspěšná premiéra?

  1. 1
  2. 2

Světová premiéra Srnkovy opery South Pole v Bavorské státní opeře
Z ohlasů v zahraničním tisku

Tak zní smrtelný závod o jižní pól
Nové opery to mají těžké. A přesto se teď v Mnichově spojily hvězdy klasické hudby kolem Rolanda Villazóna k uvedení opery South Pole Miroslava Srnky, která vychází ze skutečných událostí.

Rolando Villazón! Thomas Hampson! Kirill Petrenko! Hans Neuenfels! Přenáší Arte! A ne kvůli nějaké slavnostní premiéře Verdiho, nýbrž kvůli skvěle vyšperkované světové premiéře skladatele, kterého 99,99 procenta návštěvníků Bavorské státní opery nezná. Jmenuje se Miroslav Srnka, je mu čtyřicet let, je Čech a žije v Praze, ačkoli se jeho skladby už hrály na festivalu nové hudby v Donaueschingenu, a napsal tři menší opery, ale nijak zvlášť na sebe neupoutal pozornost.

A teď dostane velkou scénu pro South Pole. Dvoudílná opera je zhudebněním příběhu antarktického závodu o dobytí pólu mezi Roaldem Amundsenem (baryton) a Robertem Falconem Scottem (tenor). Závod vyhrál Nor, když 11. prosince 1911 dosáhl jižního pólu. Brit měl méně štěstí a zahynul, zůstal ve věčném ledu.

Miroslav Srnka: South Pole – Rolando Villazón (Robert Scott) a Thomas Hampson (Roald Amundsen) - Bayerische Staatsoper Mnichov (zdroj FB Bayerische Staatsoper)
Miroslav Srnka: South Pole – Rolando Villazón (Robert Scott) a Thomas Hampson (Roald Amundsen) – Bayerische Staatsoper Mnichov (zdroj FB Bayerische Staatsoper)

Hukot a foukání větru, skřípot a vrzání se ozývají už při příchodu premiérových hostů a pod mocnými sloupy portálu Bavorského národního divadla sněží. Ale je to jen „zvuková instalace neobyvatelných prostor“ Moritze Gagerna. Nabízí ovšem mnohem působivější akustickou atmosféru než následující dvouhodinové představení uvnitř.

Sněžná slepota způsobená jevištním uměním
Dokonce starý mistr soundtracku Ennio Morricone vynalezl pro právě běžící ledově chladný Tarantinův western The Hateful Eight víc lakonického bílého zvukového šumu než Miroslav Srnka se svou půlmetrovou partiturou, která vyžaduje orchestr hodný Richarda Strausse, s kravskými zvonci, kráječi vajíček a smirkovým papírem, kupodivu je však to všechno dost málo zaměstnáno.

Možná jsme si toho nevšimli proto, že čistá aseptická a často ostře nasvícená scéna vyvolávala sněžnou slepotu? Tvoří ji jednolitá bílá krychle s naznačeným vrcholem stanu jako zadní stěnou, v prostředku se sbíhá v černý kříž. Na podlaze dělí bílý trám hrací plochu na dva paralelní děje, dvě expedice badatelů, kteří se ve skutečnosti nikdy nepotkali.

Černá a bílá. Zpočátku je to svou přísně kontrastní symetrií dráždivé. V každé badatelské skupině vystupují čtyři vazalové, kteří se orientují podle hlasové polohy příslušného vůdce výpravy. Oba díly opery obsahují sedm scén, první a poslední jsou rozsáhlé a cappella prováděné telegramy, napodobující Morseovy značky. Andrea Schmidt-Futterer vytvořila vkusné plyšové obleky ve špinavě šedé tulení barvě pro tým vedený barytonem a elegantní černé lesklé bundy pro tenorovou skupinu. Byly by ke cti každé Fashionshow Willyho Bognera.

Hans Neuenfels rozbaluje to scénické dvojité klubko pěkně a přehledně, může uplatnit také po šesti statistech se stylizovanou psí nebo koňskou hlavou; výpravy je skutečně s sebou měly, ale v polovině cesty, když se účastníci zbavovali všeho zbytečného, je zastřelili. Australský libretista Tom Holloway navíc do svého mužně drsného, ale také velmi poetického anglického textu – nejprve zábavného, pro operu úžasně čistého a chytře rozvíjeného – zabudoval dvojí roli věčného ženství, na tomto místě ovšem pouze symbolického.

V popředí jeviště se objevuje mezzosopranistka Tara Erraught jako (brzká) Scottova vdova v černém a jako typově odpovídající koloraturní nymfa Mojca Erdmann v bílé košilce s plechovým vědrem, Amundsenova věčná milenka. Ústí to nakonec v téměř kýčovitý kvartet o marném milování a společné ševelení obou protagonistů spolu s ženským vnitřním hlasem v prvním finále: Zvláštní belcanto působivě v určitém bodě zamrzne.

Vůbec se zpívá velice manýristicky, většinou v deklamatorním, elektronicky zesíleném základním duktu. Thomas Hampson, ačkoliv ztělesňuje nesympatického, jen na výkon soustředěného a velícího Amundsena, má vděčnější part. Smí být lyrický, pohybovat se většinou ve vysoké poloze a vyvolávat úctu a dojetí, což se mu skvěle daří. Hans Neuenfels mu dokonce po úspěšném návratu věnoval ještě elegantní výstup ve fraku.

V bílé dálavě zní akordeon
Rolando Villazón
se zmocňuje chaotického, tragického Scotta naplno jako obvykle, ačkoli vokální linie je nezřídka až barytonová a vůbec převládá střední poloha. Jeho tým hraje fotbal a zabývá se nicotnostmi, baví se třeba roztomilým ohňostrojem a zničí si při tom sněžný traktor, nebo vyrábějí jako náhradu budíku „Carusophon“, zatímco Nor cílevědomě postupuje vpřed.

Je to napínavý závod, který se dostane k cíli teprve po přestávce, ale není to vpravdě operní čas. Protože Miroslav Srnka s obrovským mrháním vlastně komponuje jen exkluzivní prázdná místa. Pocitově s tím má v této hrozně artificiální akustické Antarktidě nejvíc co dělat vrnící a na něžných držených tónech spočívající akordeon umístěný v proscéniové lóži.

Za asistence jemně perlící harfy to má především vyvolávat znějící dojem opalizující dálky a prázdnoty, ale také zprostředkovávat divoce zuřící živly, dotýkající se vší existence. Což se daří jen zřídka a pak málo rozmanitě, ačkoli Kirill Petrenko u pultu Státní opery ty chudě bublavé a občas vzkypělé zvuky pečlivě třídí a rozvíjí.

Přitom by se dalo zvukově i hudebně tolik nabídnout! Stačí jen vzpomenout na extrémy apokalypticky perkussivně bouřícího Leara Ariberta Reimanna, který měl v tomto divadle premiéru roku 1978. Nebo na křehce utkanou, smrtelně šeptající, odpudivě vrzající a drásající sněžnou pustinu bezcitné velkoměstské anonymity v Děvčátku se sirkami Helmutha Lachenmanna.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Srnka: South Pole (Bayerische Staatsoper Mnichov)

[Total: 27    Average: 3.3/5]

Související články


Reakcí (2) “Nudné antarktické zívání? Nebo úspěšná premiéra?

  1. Dobre to vedeli Verdi a Puccini a nakoniec aj Wagner. Je potrebne pouzit operu ako formu vyjadrenia (nehovorim o buffe), ked v pribehu nemate velke emocie, vasnivy vztah, tragediu, fatum, dialog so smrtou? Myslim, ze najsilnejsie opery su tie, kde aspon obcas musite vytiahnur kapesnik. Taky som mala pocit z novych veci pri Sostakovicovej Lady Macbeth Mcenskeho ujazdu (silny pribeh s atributmi, ktore som uviedla) ale chybalo mi to v opere Nos toho isteho skladatela, i ked iste aj to bola skvela moderna hudba. Postradala som to v Nixon in China a dalsich modernych kusoch. Obe opery mali skvele prvotriedne obsadenie, perfektnu reziu, vybornu scenu – ovsem velky, silny pribeh, ktory divaka chyti za srdce tam chybal.

Napsat komentář