O barokní perle Kuks, hořických trubičkách, varhanách a zmarněných příležitostech

  1. 1
  2. 2

V souvislosti s uměním se často mluví o pravdivosti. O pravdivosti či opravdovosti psávali a píší mnozí. Třeba Leoš Janáček, jehož jeden fejeton jsem v minulém svém příspěvku aktualizoval. Opakem pravdivosti je lež nebo podvod. Slova hanlivá, snad až hrubou nelibost vzbuzující.

Budu mít tu čest a potěšení letos vystoupit v představení Řehoř na skále (podle románu Thomase Manna Vyvolený) na bohulibé akci, kterou už popatnácté organizuje pan Stanislav Bohadlo, hudební vědátor, profesor Univerzity Hradec Králové a nadšený popularizátor Kuksu, zároveň i obdivovatel prapůvodního stvořitele Kuksu, Františka Antonína hraběte Šporka. Jedná se o Theatrum Kuks, festival divadelní, hudební, barokní i současný. Proto jsem za Stanislavem do Kuksu minulou sobotu při cestě do Polska opět nakrátko zavítal.

Kostel Nejsvětější Trojice Kuks (zdroj pixabay.com)
Kostel Nejsvětější Trojice Kuks (zdroj pixabay.com)

O Šporkovi a Kuksu jistě není třeba se šířeji rozepisovat, protože po velkorysé rekonstrukci areálu barokního špitálu, ale také díky řadě skromnějších, a přesto výrazných aktivit, jako bylo například založení Rentzova muzea barokního tisku, proudí nyní do Kuksu daleko větší davy než předtím. Právem. Kuks je úžasný, nezapomenutelný. Kdo sem jednou zavítá, bude se jistě vracet.

Však také místní kreativci onen turistický ruch “vtipně” podporují. Základním sloganem se stalo souslouví “Zkus Kuks”. Na webu tedy zkuskuks.cz. Grafické vyvedení sloganu například na hořických trubičkách (byly moc dobré, přímo mňamózní) na mě ale působí spíše jako reklama na kuskus. To ovšem posuďte sami, zde je onen obal hořických trubiček ze všech stran:Hořické trubičky (foto Jaroslav Tůma)Hořické trubičky (foto Jaroslav Tůma)Horší však je text na tomto konkrétním balení hořických trubiček vyvedený. Chápu, že musí být stručný. Má jistě vzbudit zájem o historii, činí tak však prostřednictvím trochu krkolomné fabulace jakéhosi příběhu, který by zřejmě měl podle kreativců učinit Kuks ještě přitažlivějším. Jenže první tři věty oné zkratkovité informace zní takto:

Barokní příběhy začínají obvykle zázrakem. Příběh Kuksu začíná podvodem. Místní prameny nejsou léčivé, přesto tu před 300 lety hrabě Špork vybudoval věhlasné lázně, do kterých jezdila evropská šlechta a společenská smetánka…

Možná se nad tím zprvu ani nepozastavíte, jedná se přece o děje dávno odžité. Existuje-li ale věčnost a hrabě Špork se na nás dívá, pak z nás moc radosti nemá. Protože na začátku prokazatelně nestál podvod, ale upřímná snaha o vybudování hodnot, které nás dodnes fascinují. Lázeňskou vodu dal Špork prověřit předním odborníkům své doby. Ti ji prozkoumali na úrovni tehdejších svých možností a popsali její složení, posléze vydali dobrozdání o její prospěšnosti lidskému zdraví. Zachovaly se dobové listiny, na kterých jsou podepsáni význační vědci, osoby velmi vážené. Zkrátka, o podvodu nemůže být řeč. Okolo projektu lázní vznikala díla architektonická a urbanistická, sochařská (Matyáš Bernard Braun), malířská (Petr Brandl), tiskařská (rytec Michael Heinrich Rentz) a jiná, ovšemže nejen lokální, ale evropské úrovně.

Chápu upřímně míněnou snahu o nadsázku z pera kreativců. (Nezískává to slovo potřetí opakované už trochu pejorativní nádech?) V tomto konkrétním případě se ale šláplo trochu vedle. Zkratkovité slogany bohužel vyhrávají volby, zasévají neplechu a hlavně matou nás i budoucí. Skoro se mi chce žádat nápravu, co myslíte?

Na druhé straně se mi zdá, že v obecné rovině nějaká ta nepravda v umění nemusí znamenat vždy něco záludně negativního. Leccos se přece odehrává na principech kontrastů, například při posunu původního významu a účinku. Tady mám na mysli třeba situaci, kdy do barokní skříně varhan, když původní nástroj z různých důvodů už nevyhovoval dobové hudební praxi, postavil někdo nástroj romantický. Interpretace romantické hudby na romantickém nástroji v barokním prostoru bývá i dnes velmi přesvědčivá.

Přesně taková situace nastala v kostele Nejsvětější Trojice kukského špitálu Milosrdných bratří. V barokní skříni, která báječně zapadá do interiéru kostela a dokonale koresponduje s ostatním mobiliářem a výmalbou, stojí dnes romantický nástroj firmy Rieger z Krnova z roku 1906. Podobně hybridních památek nacházíme nejen u nás, ale i v cizině obrovské množství.

My jsme ovšem povinni rozlišovat, kdy je zřejmý klam přínosem a kdy zkázou. Kdy je akceptovatelný a kdy už nikoli. Jistěže má někdo raději bajky, jiný zase historickou přesnost a serióznost, někdo má rád hudební baroko, jiný romantismus. Něco skloubit či akceptovat můžeme, něco ne.

Hořické trubičky a jejich kukský slogan znamenají v širších kontextech zdánlivou banalitu. Myslím tedy ve smyslu jednoduchosti nápravy. Co si ale počít, pokud do Kuksu přijde někdo s nápadem, že do barokního areálu romantické varhany nepatří? Nebylo by lépe postavit tam repliku varhan barokních? Varhanářů, kteří toho jsou dokonale schopni, je opravdu mnoho. Proti tomu lze ale namítnout, že romantický nástroj, byť malý a tuctový, má po více než sto letech také svoji historickou cenu. A co když někdo prohlásí, že naše doba vyžaduje smělá řešení? Co namítat proti nápadu postavit v Kuksu univerzální varhany, použitelné na veškeré hudební styly, o velikosti třeba sto rejstříků? Že se do stávající barokní skříně ani nevejdou? “Od čeho máme elektroniku?…”, slyším už leckoho hřímat! Že různé takové nedávné bláznivé pokusy po deseti letech skončily fiaskem? Chytrá elektronika je totiž z principu spotřební, dost záhy se hroutí. Situace je stejná jako u novodobých aut. Elektronika jejich trvanlivost a spolehlivost podstatně omezuje. Varhany se však staví na staletí. Potřebujeme proto větší rozvahu. Každému, kdo o věcech rozhoduje, nesmí chybět kromě rozumu ani vkus a cit. Kreativita pro sebe samu a modernost za každou cenu je v případě varhan cestou do pekel.

  1. 1
  2. 2

Související články


Komentáře “O barokní perle Kuks, hořických trubičkách, varhanách a zmarněných příležitostech

  1. Máte pravdu, něco je za hranou, něco ne. Třeba scéna, kdy se setkají hrabě Špork a císař Karel IV a společně „uzavřou“ vinohrad v Kuksu. Přijde vám to absurdní a nemožné? Další bláznivina z pera kreativců? Omyl. K tomu se propůjčil „nadšený popularizátor Kuksu“ pan Stanislav. Sám si Šporka zahraje. Vedle takové zrůdnosti jsou hořické trubičky skutečně prkotina.

Napsat komentář