O tom, jak nezaměnitelně zahrát Beethovena, ale i o tichu v sále

Rozhovor s houslistou Ivanem Ženatým 

Jedním z vrcholů letošní programové nabídky Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov slibuje být večer s názvem Pocta Antonínu Dvořákovi, jež se uskuteční v sobotu 26. července v Zámecké jízdárně. Koncert je, jak se již stalo dobrou tradicí, věnován zejména členům Klubu přátel Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. Jako sólista na něm vystoupí houslista Ivan Ženatý.
Dovolte, abych se nejdříve zastavila u vás jako pedagoga. Již dva roky působíte na americkém soukromém Cleveland Institute of Music. Před tím mnoho let jako profesor na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech. Dovedl byste porovnat přístupy těchto dvou institucí k hudebnímu vzdělávání? A liší se v něčem přístup samotných studentů?

Když jsem v polovině devadesátých let začal pracovat jako nejmladší profesor houslové hry na drážďanské Vysoké hudební škole, mělo to řadu zvláštností: Kromě toho, že mě vrátný považoval za studenta a vytrvale požadoval legitimaci, se mi zdálo, že máme nejlepší předpoklady stát se během pár let elitním ústavem mezinárodní úrovně, v kterém se budou mísit vlivy východní se západními, anglosaské se slovanskými, románskými a asijskými – a to na úrovni studentů i pedagogů. A opravdu ty první roky byly slibné; jeden můj kolega to vyjádřil slovy: „Ty děláš skoro všechno úplně jinak než já a někdy s tebou opravdu nesouhlasím. Ale to všechno je vždy něčím přínosné a obohacující.” Pro mne osobně to mělo příchuť antických ideálů – snažit se být prvním mezi rovnými.

Pak se ale změnilo vedení Hochschule a začaly se objevovat „argumentace” typu: „Takto jsme to tady nikdy nedělali” nebo „Takto to tady děláme od nepaměti”. A já jsem během nádherné dlouholeté a intenzívní práce se studenty poznal všechny absurdity soudobého bismarckovského sociálního státu: Dostaneš smlouvu na doživotí, skvělý plat, záruku důchodu, ale musíš respektovat systém, nesmíš nic měnit. Úvazek je jednou provždy neměnný, nejhorší pedagog má stejný plat jako nejlepší. Jinými slovy vše individuální podléhá davovým zvyklostem.

A jednoho dne mi zavolal prezident clevelandského Institutu. Věděl o mé koncertní, nahrávací i pedagogické činnosti a nabídnul mi místo v Americe. Vyměnil jsem vcelku bez rozmýšlení pohodlí německého profesora s doživotní rentou za nejistou jednoroční smlouvu v cizím prostředí. Ale vyměnil jsem to všechno za čerstvý vzduch na jedné z nejlepších světových univerzit. Státní zkostnatělý systém za soukromý. Vím dobře, že v českých zemích existuje silná nedůvěra v soukromé školství, proto o tom mluvím s určitou opatrností. Ale student, který velmi dobře ví, kolik stojí jedna minuta se mnou, a také ví, kdo tu minutu platí, se podle toho taky chová, to mi věřte.

Máte dojem, že zájem o studium klasické hudby je dnes ze strany mladých lidí dostatečný?

Na to mi dovolte dva rozdílné a vskutku kontrastní pohledy.

První hledí na následující neoddiskutovatelné skutečnosti: Nikdy v historii neměl civilizovaný svět tolik koncertních síní, operních domů, vysokých škol, hudebních institucí a nadací jako v současnosti. Nikdy nechodilo po světě tolik hudebníků, hudebních teoretiků, studentů, skladatelů, manažerů, pedagogů jako dnes. Nikdy v celé historii lidstva nebylo komponováno tolik hudby, organizováno tolik koncertů, operních představení, festivalů, workshopů, kurzů, seminářů, vychováváno tolik mladých profesionálů jako právě nyní. Jinými slovy: Nikdy nebylo lépe!

Druhý pohled je komplikovanější a komplikující: Poměrně silná vrstva hudebních nadšenců s určitými obtížemi přijímá hudbu dvacátého století, tu soudobou totálně odmítá. Současná popkultura stále více a rafinovaněji vytlačuje tradiční hodnoty. Duch individualismu pozvolna umírá a je nahrazován stále dokonalejším komerčním modelem. Dnešní člověk, který má daleko více volného času než člověk devatenáctého století, podléhá pocitu, že musí spěchat. Domnívá se stále silněji, že hudba je jakýmsi cizím jazykem, kterému je obtížné porozumět. Mnoho posluchačů si vážně myslí, že smyslem hudby je perfekce. A část dnešního publika tleská přihlouplým exteriérům, aniž by kdy pocítila zážitek opravdové osobnosti. A konečně – nás všechny úlisně nahlodává všudypřítomný nejjednodušší typ pop music – od obchodních domů, přes restaurace, komerční rádia až po veřejné toalety.

Řekl byste, že dobrý pedagog rovná se dobrý psycholog?

Ano, já bych to tak řekl. Dobrý pedagog má především způsobit, aby mladý člověk, kterého dočasně provází na jeho cestě, přijal hudbu jako součást svého bytí, aby se zamiloval a aby se stal bohatším. A to všechno za předpokladu, že z něj vychová profesionála na nejvyšší možné úrovni. Bohužel mezi námi působí „pedagogové”, jejichž jediným cílem je nějaký viditelný úspěch studenta, nejlépe cena na soutěži. A tak se mezi námi bez ohledu na obtížnost „změřit krásu” pohybuje mnoho frustrovaných hudebníků, jejichž srdce planou úplně jiným směrem.

Máte čas sledovat mladé české houslové talenty? Měl byste na jazyku nějaká konkrétní jména?

Každý rok se setkávám v rámci svých mistrovských kurzů v České republice s mladými talentovanými lidmi. Těší mě, že mnoho z nich hledá nové podněty také v zahraničí, což bylo pro mou generaci až na výjimky nedostupné. Houslisté jako Roman Patočka, Jiří Vodička nebo Josef Špaček své místo v hudebním světě už našli, mladý Jan Mráček ho jistě brzy najde a další noví přicházejí. Přál bych jim, aby vydrželi s čistou hudbou a nepodlehli komerčním našeptávačům.

Myslíte si, že koncertní domy jsou naplněné mladým publikem? A pokud ne, zabýváte se otázkou, jak můžeme koncertní domy mladým lidem více otevřít?

Především – koncertní domy jsou otevřené! A každý má možnost přijít a poslouchat. Já vím, že ten mediální popkulturní tlak je neskutečně silný, že hudební výchova ve školách je na obecné úrovni mnohdy přinejmenším diskutabilní, přesto ale nejsem příznivcem těch zjednodušujících zprostředkovatelských služeb propagátorů, kteří ve snaze přiblížit mrzačí originál. Pro mě osobně je prostě přijatelnější myšlenka minoritní intelektuálské společnosti než jakákoli forma rovnostářství.Před časem jste objevil neznámé koncerty Františka Bendy z osmnáctého století. Učinil jste nějaké nové objevy tohoto druhu?

Je mým štěstím, že má práce obsahuje nebo měla by obsahovat každodenní objevování. Ti, kteří tento zázračný proud v hudbě ztratili, jsou odsouzeni k nudné rutině. Mě ale dnes už tak neláká objevování zajímavostí ve smyslu starých skladeb, které byly zapomenuty nebo ztraceny, jako spíše hledání v hloubkách kvalit již známých a nalézání své vlastní interpretační cesty. Jednodušeji řečeno – jak zahrát Beethovena tak, aby byl opravdu nezaměnitelně můj. Nicméně stále znovu a nově mě překvapuje nová i stará hudba, kterou mám možnost poznávat na svých cestách nebo se svými studenty. A je tu i nový projekt staré hudby na nahrávku, který ale zatím nemohu prozrazovat.

Co vám momentálně stojí doma na pultu – jakou skladbu teď studujete?

Schumannův houslový koncert, Alban Berg, Bartókova První rapsodie. A budu si přes léto opakovat všechno pro příští sezonu – koncerty Dvořáka, Prokofjeva, Brahmse, Lalo, Martinů, Beethovenovu Kreutzerovu sonátu i svůj sólový recitálový program.

Jak dělíte čas mezi vaši aktivní koncertní činnost a tu pedagogickou? Kolik koncertů ročně odehrajete?

V USA trávím šest měsíců ročně, což zahrnuje jednak clevelandský Hudební institut, ale také samozřejmě koncertní činnost, která se v poslední době v Americe slibně rozvíjí. Polovinu roku jsem na cestách v Evropě. Na příští sezonu plánuju asi šedesát pět koncertů a jednu nahrávku CD s hudbou Roberta Schumanna a Richarda Strausse.

Někde jste řekl, že když hrajete hudbu dvacátého století, cítíte u posluchačů rozpaky, že současná hudba ztratila s publikem kontakt, nepůsobí na ně. Jak to tedy, podle vás, chodilo v devatenáctém století a dříve, kdy to tehdy pro posluchače byla také hudba současná, ale své publikum si našla? Co ta tehdejší současná hudba měla a té dnešní současné to chybí?

Mnoho skladatelů posledního století se stále více ubíralo směrem modernistickým, articistním, komplikujícím, což jistě nesnižuje jejich hodnotu, ale dramaticky poznamenává komunikaci s publikem. Tvůrčí hudba přestala být součástí běžného života a nahradila a vytlačila ji komerce. Ta nejkrásnější možnost „hauskoncertů” tak běžných v dávnějších dobách skončila s hudbou devatenáctého století.

Co dělá houslista Ivan Ženatý v Roce české hudby? Je něco pro vás v souvislosti s tímto svátkem jinak?

Víte, já hraju českou hudbu průběžně bez ohledu na to, jestli někdo vymyslí nějaký svátek.Tvrdíte, že hrajete jinak teď, než před deseti lety nebo v roce 1982. Patrně to bude souviset s vaší hráčskou dovedností, ale i osobnostním vývojem. Můžete to opsat vlastními slovy blíže?

Víte, já se vědomě vzdaluju tomu, aby se pro mě stala hudba pouhým zaměstnáním. Stále více mě zajímá to mystérium koncertního prožitku, ten okamžik, o kterém se řekne, že se „tají dech”. Po jednom mém koncertě v Americe napsal tamní kritik, že ještě nikdy nezažil takové ticho v sále. A to je pro mě daleko větší ocenění, než kdyby řekl, že mám nejrychlejší prsty na světě.

Jak jsem se dočetla, máte takzvané „literární střevo“. Zbývá vám na něj čas, a popřípadě jak jej rozvíjíte?

Nezapomínejte, že každou chvíli letím letadlem přes oceán, a to je ideální příležitost k odpočinku, spaní nebo psaní. V poslední době jsem se vrátil nově k textům, které by mohly být označeny jako poezie, ale v hlavě nosím už delší dobu prózu, která zatím pozvolna „zraje”. Věřte mi, že se tím docela intenzivně zabývám a uchovávám si sen, že to jednou dotáhnu do finální podoby.

Jak přesun za oceán zvládla vaše rodina a vy sám? Je to pro vás nový životní styl?

Byl to šťastný krok. Ocitnul jsem se náhle ve velmi rozdílné životní situaci, v cizí zemi, bez starých přátel, ale s neustále projevovanou důvěrou a empatií mnohých přátel nových. Musel jsem začít daleko lépe plánovat svůj čas a dnes díky tomu trávím paradoxně mnohem více času se svými dětmi než dříve.

Pokud byste měl ve vaší kariéře jmenovat nějaké momenty, které vnímáte jako osudové, ať už by šlo o setkání nebo vystoupení (vlastní, či zažité jako posluchač), jaké by to byly?

Velmi podstatným bylo pro můj vývoj okolí, v kterém jsem vyrůstal, prostředí amatérských muzikantů v Podkrkonoší, kteří se každé pondělí scházeli ke společnému muzicírování, jehož podstatou byla čirá radost z hudby a ze života. Pak dlouhé roky pražských studií na konzervatoři, které jsem prožil mezi čtyřmi stěnami s houslemi v rukou a přece s pocitem, že se mi otevírá svět. První vítězství na soutěžích a tajná naděje, že jednou budu moci dělat to, po čem jsem toužil. Intenzívní kontakt s Profesorkou Norou Grumlíkovou a pak s profesorem Igorem Bezrodným v Moskvě. Čajkovského soutěž a Pražské jaro. Pak rok osmdesát devět a otevření hranic, první koncerty v Amsterdamu, Berlíně (dříve „Západním”), Japonsku a Americe. Společné projekty s Mistrem Josefem Sukem. Po odmítnutí na AMU profesura v Drážďanech a pak v Clevelandu. Carnegie Hall v New Yorku a tak dále. A v neposlední řadě také pocit a přesvědčení, že se stále vyvíjím a že mě baví svět.

K vašemu krumlovskému koncertu. Co zahrajete a čím byste posluchače na tento váš koncert pozval?

V Českém Krumlově budeme letos hrát Dvořákův Houslový koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Ionem Marinem, kterého už znám z vídeňského Musikvereinu. Čili setkání s dobrými známými a s nejvýznamnějším českým houslovým dílem. Jste srdečně zváni!

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Ivan Ženatý (1962) – odborná kritika, posluchači i hudební kolegové ho označují za nejvýznamnějšího českého houslistu současnosti. Houslový virtuos Ivan Ženatý opakovaně hostuje se slavnými mezinárodními tělesy jako je BBC Symphony Orchestra London, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Berliner Symphoniker, Orquesta Nacional de Madrid, ale i předními českými orchestry jako je Česká filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK či Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Velkou pozornost vzbuzují také sólové a komorní projekty Ivana Ženatého (kompletní Bachovy sólové sonáty či Beethovenovy a Brahmsovy sonáty z posledních sezon). Svým mimořádně bohatým repertoárem zahrnujícím přes padesát houslových koncertů oslovuje široké publikum, aniž by na okamžik opustil svět klasické hudby. Kromě samozřejmé technické perfekce bývá oceňován jeho vkus pro styl a podmanivá krása tónu. Díky newyorské Harmony Foundation hraje Ivan Ženatý na vzácné housle Giuseppe Guarneriho „ del Gesù” z roku 1740. Kromě mistrovských kurzů v Německu, Španělsku, USA a Kanadě Ivan Ženatý od roku 2012 přijal profesuru na prestižním Cleveland Institute of Music.

(Zdroj: MHF Český Krumlov)

www.ivanzenaty.com

Foto Tomáš Lébr