O horně, dirigování i víně. Ptali jste se Ondřeje Vrabce

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Sólohornista, dirigent a asistent šéfdirigenta České filharmonie odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus

Ondřej Vrabec (foto © Martin Kovář)
Ondřej Vrabec (foto © Martin Kovář)

 

Dobrý den, pokud dobře počítám, v České filharmonii jste už dvacet let. Zajímalo by mě, jak vývoj její kondice za tuto dobu hodnotíte? Děkuji! (Anna V.)

Tak jako všechna symfonická tělesa tradiční organizační struktury je i Česká filharmonie živým organismem. Po celou dobu její historie dochází k průběžné generační obměně. Starší hráči, jimž nevyhnutelně ubývá fyzických sil, ale kteří naopak oplývají hráčskými zkušenostmi, značnou komorní přizpůsobivostí a léta tříbeným citem pro interpretační a zvukovou tradici svého ansámblu, jsou nahrazováni mladými kolegy plnými energie, chuti a (z)dravého sebevědomí. Ti bývají zpravidla nástrojově na výši, ale orchestrální dovednosti, které zvláště české hudební školství dosud přezírá s jistým despektem, jim nezřídka dosti chybí. Je proto logické, že v toku času dochází k dílčím a obvykle dočasným proměnám stylu a výkonnosti jednotlivých nástrojových skupin. Jsou-li mladí hráči ochotni pokorně vstřebávat rady svých starších kolegů a tito zase připraveni své letité zkušenosti předávat s moudrou laskavostí a shovívavostí, proces je pozvolný, vzájemně obohacující a představuje příslib udržení unikátních kvalit orchestru i do budoucna. Po oněch téměř dvaceti letech strávených v České filharmonii se nedomnívám, že by se z plošného pohledu kádr orchestru dramaticky proměnil. Jiná, tuto rubriku a moje kompetence daleko přesahující, by ovšem byla otázka, nakolik efektivně byl tento solidní potenciál v průběhu dvaceti let umělecky a manažersky ošetřován…

Jak jste se k postu asistenta pana Bělohlávka dostal? Proč zrovna vy? V čem přesně spočívá vaše práce a kolik času vám zabírá? Ať se vám daří! (Karel Banda, Praha)

Ve stručnosti by se dalo říci, že za zrodem této báječné umělecké příležitosti u studnice zkušeností stojí trojitá shoda úžasných náhod (nebo snad úsměvů paní Štěstěny?), mnoho poctivé práce a jeden vlastní prozíravý nápad. Celý ten příběh je trochu rozvleklý, nastíním proto snad jen jakousi základní časovou osu pro orientaci:

Srpen 2010  Maestro sir John Eliot Gardiner vyslovuje o pauze zkoušky v londýnské Royal Albert Hall v hloučku filharmonických kolegů odvážný dotaz: „Není v České filharmonii někdo, kdo by mě mohl v Praze zastoupit na první zkoušce vzpomínkového koncertu k nedožitému jubileu sira Mackerrase?“ Jan Vobořil po chvíli usedá na svou židli v hornové skupině s lakonickým „dohodil jsem ti kšeft…“, zatímco sir Gardiner konsternovanému orchestru sděluje, že zkoušku místo něho povede v Praze hornista Ondřej Vrabec. Pro náhlou zdravotní indispozici jsou následně z jednoho dne zástupu dny dva, a nechybí mnoho ani k převzetí celého koncertu.

Listopad 2010  na jednání umělecké rady České filharmonie se řeší zapeklitý problém: Nedopatřením došlo k situaci, kdy dirigent Manfred Honeck nebyl personálem managementu České filharmonie zpraven o sobotní repríze jeho abonentního programu a bohužel má ten den účinkovat již na jiném konci světa. Rada zariskuje a svěří koncert mně. Program je sice částečně pozměněn, ale i tak je nutné jej provést pouze s dvacetiminutovou zkouškou. Riskuji i já  z poloviny nový repertoár se v několika dnech učím nazpaměť. Vyšlo to oběma stranám a umělecká rada vydává doporučení, aby mi byly v další sezoně svěřeny vlastní abonentní koncerty.

Záhy ale dochází v České filharmonii k výměně managementu. Současné vedení nebylo o situaci předchozím manažerským týmem informováno a idea koncertů je proto k mému zklamání v podstatě smetena ze stolu. Ovšem štěstí mi přeje i potřetí, v plánu sezony se později uvolňuje jeden termín po jistém značně exponovaném hostu, s nímž Česká filharmonie již dále nepočítá.

Únor/Březen 2012  Opět zpaměti řídím „své“ koncerty v hlavní abonentní řadě A, s exkluzivním repertoárem (Planety Gustava Holsta, Honneggerova 2. symfonie a jiné). Jsou zaznamenány na SACD japonskou společností Octavia Records.

Česká filharmonie mě od té doby obdařovala mnoha cennými úkoly a de facto jsem působil jako asistent ještě dlouho předtím, než byla má současná funkce oficiálně pojmenována a představena veřejnosti, k čemuž co podnět posloužil můj vlastní nápad, kladně přijatý vedením orchestru i panem šéfdirigentem. Ideou bylo přetavit dosavadní situaci v pevnější vztah, který by přinášel trvalý užitek oběma stranám. Česká filharmonie získala dirigenta v pozadí a stále ve střehu, připraveného k jakékoli potřebné práci, za výhodných podmínek. Já na oplátku cennou doložku do životopisu.

Přestože v názvu stojí Asistent šéfdirigenta, ve skutečnosti nebývá mnoho příležitostí, abychom se s panem profesorem Bělohlávkem na pódiu Rudolfina potkávali v jiném vztahu než coby šéfdirigent a sólohornista. Hlavní náplní mé práce je totiž samostatná dirigentská činnost ve formě vedení edukativních a mimořádných koncertů České filharmonie, nahrávání, řízení orchestrálních koncertů studentů Orchestrální akademie České filharmonie a přípravě vybraných programů pro hostující dirigenty České filharmonie. Panu šéfdirigentovi asistuji příležitostně v podstatě jen při zájezdech České filharmonie  v nám dosud neznámých koncertních síních chodívám poslouchat zvuk do hlediště a navrhuji potřebné úpravy, které je nutné učinit v zájmu prezentace zvuku České filharmonie v ideální podobě.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama