O horně, dirigování i víně. Ptali jste se Ondřeje Vrabce

Sólohornista, dirigent a asistent šéfdirigenta České filharmonie odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus

 

Dobrý den, pokud dobře počítám, v České filharmonii jste už dvacet let. Zajímalo by mě, jak vývoj její kondice za tuto dobu hodnotíte? Děkuji! (Anna V.)

Tak jako všechna symfonická tělesa tradiční organizační struktury je i Česká filharmonie živým organismem. Po celou dobu její historie dochází k průběžné generační obměně. Starší hráči, jimž nevyhnutelně ubývá fyzických sil, ale kteří naopak oplývají hráčskými zkušenostmi, značnou komorní přizpůsobivostí a léta tříbeným citem pro interpretační a zvukovou tradici svého ansámblu, jsou nahrazováni mladými kolegy plnými energie, chuti a (z)dravého sebevědomí. Ti bývají zpravidla nástrojově na výši, ale orchestrální dovednosti, které zvláště české hudební školství dosud přezírá s jistým despektem, jim nezřídka dosti chybí. Je proto logické, že v toku času dochází k dílčím a obvykle dočasným proměnám stylu a výkonnosti jednotlivých nástrojových skupin. Jsou-li mladí hráči ochotni pokorně vstřebávat rady svých starších kolegů a tito zase připraveni své letité zkušenosti předávat s moudrou laskavostí a shovívavostí, proces je pozvolný, vzájemně obohacující a představuje příslib udržení unikátních kvalit orchestru i do budoucna. Po oněch téměř dvaceti letech strávených v České filharmonii se nedomnívám, že by se z plošného pohledu kádr orchestru dramaticky proměnil. Jiná, tuto rubriku a moje kompetence daleko přesahující, by ovšem byla otázka, nakolik efektivně byl tento solidní potenciál v průběhu dvaceti let umělecky a manažersky ošetřován…

Jak jste se k postu asistenta pana Bělohlávka dostal? Proč zrovna vy? V čem přesně spočívá vaše práce a kolik času vám zabírá? Ať se vám daří! (Karel Banda, Praha)

Ve stručnosti by se dalo říci, že za zrodem této báječné umělecké příležitosti u studnice zkušeností stojí trojitá shoda úžasných náhod (nebo snad úsměvů paní Štěstěny?), mnoho poctivé práce a jeden vlastní prozíravý nápad. Celý ten příběh je trochu rozvleklý, nastíním proto snad jen jakousi základní časovou osu pro orientaci:

Srpen 2010 – Maestro sir John Eliot Gardiner vyslovuje o pauze zkoušky v londýnské Royal Albert Hall v hloučku filharmonických kolegů odvážný dotaz: “Není v České filharmonii někdo, kdo by mě mohl v Praze zastoupit na první zkoušce vzpomínkového koncertu k nedožitému jubileu sira Mackerrase?” Jan Vobořil po chvíli usedá na svou židli v hornové skupině s lakonickým “dohodil jsem ti kšeft…”, zatímco sir Gardiner konsternovanému orchestru sděluje, že zkoušku místo něho povede v Praze hornista Ondřej Vrabec. Pro náhlou zdravotní indispozici jsou následně z jednoho dne zástupu dny dva, a nechybí mnoho ani k převzetí celého koncertu.

Listopad 2010 – na jednání umělecké rady České filharmonie se řeší zapeklitý problém: Nedopatřením došlo k situaci, kdy dirigent Manfred Honeck nebyl personálem managementu České filharmonie zpraven o sobotní repríze jeho abonentního programu a bohužel má ten den účinkovat již na jiném konci světa. Rada zariskuje a svěří koncert mně. Program je sice částečně pozměněn, ale i tak je nutné jej provést pouze s dvacetiminutovou zkouškou. Riskuji i já – z poloviny nový repertoár se v několika dnech učím nazpaměť. Vyšlo to oběma stranám a umělecká rada vydává doporučení, aby mi byly v další sezoně svěřeny vlastní abonentní koncerty.

Záhy ale dochází v České filharmonii k výměně managementu. Současné vedení nebylo o situaci předchozím manažerským týmem informováno a idea koncertů je proto k mému zklamání v podstatě smetena ze stolu. Ovšem štěstí mi přeje i potřetí, v plánu sezony se později uvolňuje jeden termín po jistém značně exponovaném hostu, s nímž Česká filharmonie již dále nepočítá.

Únor/Březen 2012 – Opět zpaměti řídím “své” koncerty v hlavní abonentní řadě A, s exkluzivním repertoárem (Planety Gustava Holsta, Honneggerova 2. symfonie a jiné). Jsou zaznamenány na SACD japonskou společností Octavia Records.

Česká filharmonie mě od té doby obdařovala mnoha cennými úkoly a de facto jsem působil jako asistent ještě dlouho předtím, než byla má současná funkce oficiálně pojmenována a představena veřejnosti, k čemuž co podnět posloužil můj vlastní nápad, kladně přijatý vedením orchestru i panem šéfdirigentem. Ideou bylo přetavit dosavadní situaci v pevnější vztah, který by přinášel trvalý užitek oběma stranám. Česká filharmonie získala dirigenta v pozadí a stále ve střehu, připraveného k jakékoli potřebné práci, za výhodných podmínek. Já na oplátku cennou doložku do životopisu.

Přestože v názvu stojí Asistent šéfdirigenta, ve skutečnosti nebývá mnoho příležitostí, abychom se s panem profesorem Bělohlávkem na pódiu Rudolfina potkávali v jiném vztahu než coby šéfdirigent a sólohornista. Hlavní náplní mé práce je totiž samostatná dirigentská činnost ve formě vedení edukativních a mimořádných koncertů České filharmonie, nahrávání, řízení orchestrálních koncertů studentů Orchestrální akademie České filharmonie a přípravě vybraných programů pro hostující dirigenty České filharmonie. Panu šéfdirigentovi asistuji příležitostně v podstatě jen při zájezdech České filharmonie – v nám dosud neznámých koncertních síních chodívám poslouchat zvuk do hlediště a navrhuji potřebné úpravy, které je nutné učinit v zájmu prezentace zvuku České filharmonie v ideální podobě.

Funkce asistenta si žádá obrovské časové nasazení. Veřejně je z mé práce vidět bohužel jen pouhý zlomek – obecenstvo naslouchající koncertům třeba takového Valerije Gergijeva netuší, že Maestro přijel k orchestru jen pár hodin před začátkem koncertu a veškerou detailní zkouškovou práci za něj odvedl někdo anonymní v pozadí. Požadavek na předzkoušení totiž obvykle vyvstává hlavně v případě velmi náročných děl dvacátého století a ta při studiu zaberou o to větší množství času. Navíc, mám-li skladby s orchestrem skutečně detailně a poučeně nazkoušet, nemohu studium nijak odbýt ani urychlit, musím mít partitury naučené úplně stejným způsobem, jako kdybych je sám řídil na koncertě. Musím ale říci, že investovaného času v žádném případě nelituji. Být tím neviditelným mužem v pozadí si sice žádá mnoho sebezapření, ale současně to je škola k nezaplacení. Člověk dostává příležitosti osahat si repertoár, k němuž se mladý dirigent hned tak nedostane, a už vůbec ne před Českou filharmonií…

Dobrý den, pokud se nemýlím, vaše paní je koncertním mistrem v Národním divadle. Vás jako dirigenta nebo i hornistu by opera nelákala? Přeji vám hodně úspěchů! (Helena Vokáčová)

Zde bude odpověď docela jednoduchá – již téměř celou jednu dekádu je můj život spojen s báječnou ženou pocházející ze země vycházejícího slunce. Hudbě se profesionálně nevěnuje a společného času je nám dopřáno poměrně štědrou měrou. Co se týče mé profesní vazby na operu, tato je přirozeně méně těsná než v případě symfonické oblasti, ve které se pohybuji od počátků studia na konzervatoři. Kromě toho moje velice podprůměrná dovednost hry na klavír v podstatě vyloučila možnost podstoupit klasické profesní kolečko v nějakém operním domě (korepetitor – dirigent asistent – hlavní dirigent). Práce v opeře mě ovšem velice baví a nabídkám se rozhodně nebráním. Dosud jsem dostal příležitost jako hlavní dirigent kompletně nastudovat čtyři operní tituly, z toho dva ve světové premiéře. Další dva jsou v tuto chvíli již nasmlouvané.

Jak do budoucna vidíte svoji další kariéru? Pokud by přišla nějaká nabídka, kývnul byste na dirigentský post? Dal byste přednost spíše svým dirigentským ambicím, nebo chcete zůstat u horny? (Aleš, Praha)

To je otázka, na kterou sám zatím neznám odpověď. Praktické zkušenosti z jednoho oboru nesmírně obohacují práci v oboru druhém, což platí obousměrně. Díky skutečnosti, že nejsem ani na jedné z činností výhradně existenčně závislý, dostávám obrovskou výhodu svobodné volby, mohu bez obav odmítat projekty a nabídky, které se neslučují s mými kvalitativními představami, nebo naopak přijímat umělecky lákavé projekty, které nemají dostatečné finanční ohodnocení. V neposlední řadě mi pozice v České filharmonii přináší další respekt ze strany hráčů orchestrů, se kterými jako dirigent spolupracuji. Je tedy logicky mým zájmem stát každou nohou na opačné straně čáry tak dlouho, jak jen to bude možné. Navíc nepromyšlený pokus opustit vcelku prestižní a stabilní post a vrhnout se do čistě dirigentské kariéry bez významné mezinárodní agentury nebo alespoň silného patrona v zádech by v dnešní době znamenal prakticky dobrovolnou sebevraždu.

Mezinárodní hudební branži vládnou vazby, které svou tvrdostí převyšují obchodní sféru a mají úplně stejné cíle – prodat produkt, v nějž naše doba přetavila něco tak posvátného, jako bývala hudba. Prakticky celý významný světový hudební trh ovládá několik monopolních velkých agentur, které si svá oplocená pískoviště velmi dobře střeží. Není dnes neobvyklé, že gramofonové ceny jsou “uděleny” ještě předtím, než zasednou porotci. Velké hudební kariéry nejsou ani zdaleka tak spontánní, jak posluchači věří – jsou jako kariéry velkých politiků konstruované s obrovským časovým předstihem a promyšlenou obchodní a propagační strategií. Světový dirigent dneška nebývá pokorný služebník, který věnuje kus svého života práci pro růst “svého” orchestru, jako tomu bylo ještě za časů předválečných. Dnešní globálně úspěšný umělec je neposedný aviatik, který vydělává víc než všechny sportovní hvězdy, vládne značnou mocí a živí neuvěřitelný aparát, který z vděčnosti dělá na oplátku vše pro to, aby jeho pozice byla neotřesitelná. A chuť toho týmu s jídlem neustále roste. Orchestry slouží jako schůdky, kterými se šplhá výš. Nejenže musíte mít pro něco takového osobnostní, umělecké a politické předpoklady – musíte na to hlavně mít žaludek.

Vyrostl jsem v orchestru a nechci své kořeny zapírat, chci orchestru sloužit. Pokud by přišla nabídka od zajímavého tělesa k dlouhodobější systematické práci, vážně bych o ní uvažoval. Je potřeba si uvědomit, že hra na žesťový nástroj v symfonickém orchestru prokazatelně zabíjí a taktéž ji nelze dělat na vrcholové výkonnosti věčně. Dříve nebo později budu muset svůj filharmonický post opustit. Ale třeba vůbec neskončím jako dirigent… Kdo vlastně v dnešní době ví, co bude zítra?

Dobrý den, od jednoho z vašich kolegů jsem slyšela, že se prý věnujete také vínům 🙂 Můžete o tom něco prozradit? Pocházíte z nějakého vinařského kraje? Děkuji za vaši odpověď. (KP)

Ano, tato informace je pravdivá. Víno k mému životu neodmyslitelně patří (samozřejmě při psaní této odpovědi nepiji vodu) a na kratší čas bývalo dokonce mou vedlejší profesí. Působil jsem onehdy sezonně jako sommelier v jednom z předních pražských vinných barů. Byla to zábavná a báječná zkušenost. K mým kejklím v oboru vína se dále počítá příležitostná publikační spolupráce s některými vinařskými časopisy, správa vlastního webu o víně, zprostředkování dovozu od několika superlativních vinařství Uruguaye do České republiky a především vlastní studijnědegustátorská činnost, která pokračuje dodnes. Méně honosně by se ten název dal přeložit jako “takové to domácí radostné chlastání” 🙂 Výsledkem jsou hodnotitelské podklady k tisícům vín. Mou velkou vášní je sestavování vertikálních degustací z vlastních sbírek pro přátele a kolegy. Bez toho se neobejde žádná slavnost hornové skupiny České filharmonie ani křest nové desky. S velkou pýchou pak všude představuji úchvatná a stále se zlepšující vína České vinařské oblasti. V kraji vína jsem se bohužel nenarodil, ale zato jsem se do něj šťastně přistěhoval. Mám to z domu co by korkem dohodil k nejkrásnějším viničním svahům litoměřické oblasti. A co bych si v životě počal bez své oblíbené relaxace – jít do jednoho ze svých dvou vinných sklepů přeskládat archivní lahve! Rodina tomu lapidárně říká “jde se mazlit s flaškama”.

V posledních letech se toho v České filharmonii dost změnilo, včetně prezentování orchestru navenek a platů. Není to přece jen předmětem závisti od hráčů jiných orchestrů? (Jiří Rozbořil)

Příležitostně se s projevy závisti skutečně setkáváme. Je ale bohužel třeba vidět trochu za horizont. Naše platy sice vzrostly, ale garantovaná složka výplaty je dodnes stejná – je to tabulkový plat státního zaměstnance. Samotné navýšení je reprezentováno pohyblivými prémiemi, nijak negarantovanými, jejichž budoucnost závisí jen na finanční situaci instituce a rozhodnutí vedení. Ze dne na den mohou být minulostí. Jen velmi pozvolna by se ovšem vracel na původní stav objem naší práce. Ten totiž mezitím narostl o několik řádů. Kolegové v některých orchestrech občas už tak zřetelně nevidí, že namísto jejich jednoho koncertu my týdně hrajeme standardně tři a nezřídka i čtyři, že jsme na cestách po světě pomalu častěji než doma s rodinou, že jsme pod permanentním tlakem médií a mikrofony se z pódia Rudolfina snad už ani neodnášejí. Pokud si propočítáte současný objem práce a nahrávání zahrnutého bezúplatně ve službě v poměru k aktuálním platovým podmínkám a porovnáte vše se stavem před několika lety, zjistíte, že jsme na tom v podstatě podobně. Současný stav nám ovšem umožňuje soustředit se na práci pro svůj domovský orchestr a omezit postranní aktivity.

Pamatuji si vás opakovaně z Ostravských dnů. Jaký je váš vztah k soudobé hudbě? Nemyslíte, že by se jí orchestry u nás včetně České filharmonie měly věnovat podstatně víc? (Marta Majorová)

Můj kladný vztah k soudobé hudbě započal zjevně již během studií lesního rohu na konzervatoři v Praze. Po několik let jsem na strašnickém internátu sdílel pokoj se skladatelem Martinem Hyblerem, který jednak svou vlastní tvorbou a jednak zprostředkováním kontaktů s ostatními tvůrci můj zájem povzbuzoval. A můj vztah s moderní hudbou se rozvíjí dodnes – výsledkem jsou desítky realizovaných světových premiér, mnoho premiérových nahrávek pro rozhlas i na CD, celá řada věnovaných kompozic a plány pro budoucnost, v nichž soudobá hudba rozhodně nechybí. Osobně se domnívám, že pětadevadesát procent hudebníků nemá se soudobou hudbou nejmenší problém. Neměly by ho nejspíše ani orchestry. Ale nabídku bohužel určuje poptávka – a ta v České republice ze strany publika ve významné míře neexistuje. Vychovat si poučené publikum je úkol na celá desetiletí a málokterý orchestr se k tomu náročnému a riskantnímu kroku odhodlá. Těší mě velice, že zvláště mimopražské orchestry (za všechny bych jmenoval Filharmonii Brno a Filharmonii Hradec Králové) se na tento tenký led vydávají stále odvážněji.

Dobrý den, pane Vrabci, jak vy hudebníci vnímáte dlouhodobé volání po novém koncertním sále v Praze? Určitě mně dáte za pravdu, že pro některý druh repertoáru v Praze vhodný sál prostě není. Nemohla by více v této snaze po stavbě nové koncertní síně pomoci svojí autoritou i Česká filharmonie a její vedení? (Zdeněk M.)

Zcela s vámi souhlasím, že sál špičkových akustických parametrů Praze zoufale chybí. Nejde jen o dokonalý sluchový požitek pro posluchače – pokud Česká filharmonie permanentně zkouší v sále, který je bezpochyby překrásný a akusticky jedinečný, ale kde je sluchová orientace mezi jednotlivými nástrojovými skupinami na pódiu nesmírně komplikovaná, pak to jistě trvalý rozvoj kvalit orchestru neusnadňuje. Posluchač koncertů České filharmonie přirozeně netuší, že například hráči žesťových nástrojů se navzájem vnímají s velikým zpožděním, nadto kvůli odrazům ze sálu s intonačním poklesem. Že některé nástroje neslyšíme v tutti vlastně vůbec. V neposlední řadě je pódium v Rudolfinu prostorově stísněné natolik, že opravdu velký symfonický orchestr se tam vměstná jen s obtížemi. Do oblasti snů pak patří prostor pro pomůcky běžné v orchestrech ve světě – například pro odrazné panely pro ochranu sluchu hráčů. Nic z toho se do Rudolfina prostě nemá šanci vejít.

Druhou část vašeho dotazu naneštěstí neumím posoudit. Na to téma se pravidelně dohadují mnohem kompetentnější odborníci, přesto se výsledku dosud nedobrali. Zdá se, že ze strany města není a do budoucna ani nebude vůle k takové velké investici. Ostatně – máte pocit, že si je naše společnost vědoma nezpochybnitelné úlohy kultury a vzdělávání pro naši budoucnost? Zdá se mi, že se zde uvažuje jen v krátkodobém horizontu, konzumním pohledem, a bojím se, že se nám to ještě hodně vymstí.

S jakým hudebním nástrojem jste začínal a kdy přišel na řadu lesní roh? A z jakých důvodů jste přibral dirigování? A jaké profesní vzory máte? (Karla Hajšmanová)

Začínal jsem (s odporem) na zobcovou flétničku. Okolo osmi let mého věku ji pan učitel vyměnil za trubku. Ta mě již začala trochu zajímat a o nějaký půlrok později se mi lesní roh dokonale trefil do vkusu.

Přechod k dirigování byl pozvolný. Nikdy jsem neměl sen stát se dirigentem. Do oboru mě nasměrovaly spíše příležitosti a umělecký vývoj. Již jako hornista ve školních a později i profesionálních souborech jsem měl tendenci přebírat velení, pokud se k tomu nikdo jiný neměl a pokud jsem cítil, že se interpretace ubírá lichou cestou. Pohled na hudební díla v jejich strukturální celistvosti pro mě byl stále lákavějším dobrodružstvím, a tak bylo jen otázkou času, kdy se od partitur dechových kvintetů a oktetů přesunu k prvním symfoniím. Ke studiu dirigování na konzervatoři jsem byl vyzván také v podstatě náhodou – to když paní profesorka Němcová o pauze zkoušky školního orchestru zahlédla, že si v duchu přehrávám svůj part a taktuji si u toho. Ve stejnou dobu mi moji dva spolužáci z dechového oddělení nabídli řízení malého smyčcového orchestru při jejich absolventském vystoupení. Tento koncert se tak stal mým dirigentským debutem a zahájil můj vážný zájem o tento obor. Dodnes si na dirigentské profesi ze všeho nejvíce užívám okamžik, kdy otevírám novou partituru a odhaluji její tajemství a souvislosti. Je to jako dobrodružná cesta do neznámé země.

Měl jsem obrovské štěstí na pedagogy – právě oni můj přístup k umělecké činnosti ovlivnili ze všech asi nejzásadněji. Domnívám se ovšem, že prakticky každý člověk v okolí má nějaké vlastnosti hodné obdivu a následování. Spíše bych mohl vyjmenovat své antivzory, než abych dokázal vzdát hold všem, kdo mě byť jen dílčím způsobem inspirovali.

Dobrý den, jaký je Jiří Bělohlávek jako šéf? Prozraďte prosím něco o jeho stylu práce a také o lidských vlastnostech. Přeji vám i České filharmonii mnoho dalších úspěchů. (Karel Kadlec, Praha)

Tomu se říká vskutku přímá otázka. 🙂 Pracovní styl Jiřího Bělohlávka dle mého pohledu nejvěrněji vystihují slova preciznost a věcnost. Dokáže s orchestrem pracovat vysoce efektivně, své pokyny vyjadřuje lapidárně a dosahuje rychlých výsledků přímým způsobem. Zná dokonale své řemeslo a ví přesně, kde přitáhnout kohoutek a jak naolejovat stroj. Má citlivé ucho a mnoho mu toho neunikne, zvláště hovoříme-li o rovnováze orchestrálního zvuku. Bývá vždy velmi dobře připraven a totéž vyžaduje od hráčů. Je-li tato podmínka naplněna, zkoušky probíhají v soustředěné, tvůrčí i celkem uvolněné atmosféře. V opačném případě, stává se to ale naštěstí zřídka, může některý “hříšník” okusit na vlastní kůži i pichlavé, až arogantní rejstříky komunikace. Zpravidla neplýtvá humorem a vždy si zachovává jistý odstup – o to větší pak ale způsobí dopad, když občas “uvolní stavidla”. Je to vyzrálý umělec a svému orchestru oddaně slouží.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi.

Vážení čtenáři Opery Plus, děkuji za vaše zajímavé dotazy a přeji vám pevné zdraví a mnoho úspěchů v roce 2016!

Vizitka:

Dirigent a hornista Ondřej Vrabec se narodil v roce 1979. Je absolventem Pražské konzervatoře a Akademie múzických umění v Praze. Jeho slibná dirigentská dráha staví na základech mimořádných profesionálních zkušeností získaných díky bohaté kariéře sólového, komorního a orchestrálního hráče. V pouhých sedmnácti letech usedl na první židli skupiny lesních rohů České filharmonie a pozici sólohornisty zastává v tomto tělese dosud.

V roli sólisty vystoupil s desítkami domácích i zahraničních orchestrů pod vedením dirigentů jako sir John Eliot Gardiner, Vladimir Ashkenazy, Ian Volkov aj. Intenzivně se věnuje komorní hře (především Brahms Trio Prague a PhilHarmonia Octet, dříve Maurice Bourgue Ensemble, Juventus Quintet a jiné). Vytvořil obsáhlou fonotéku pro Český rozhlas a několik gramofonových titulů. Ve světové premiéře taktéž nahrál většinu z dlouhé řady věnovaných soudobých kompozic pro lesní roh, jejichž vznik přímou i nepřímou cestou podnítil. Respekt si získal svou činností pedagogickou – vede mistrovské kurzy (Japonsko, Kanada, Velká Británie, Česká republika) a trvale spolupracuje s japonskou vzdělávací společností And Vision Inc. Tokio.

Jako dirigent spolupracuje s většinou českých profesionálních orchestrů, včetně České filharmonie. Stál též v čele zahraničních těles (Reykjavik Chamber Orchestra, Státní filharmonie Košice, London Soloists Chamber Orchestra, Galeria Wind Orchestra Tokio, Danish National Symphony Orchestra a jiné) a představil se na mezinárodních festivalech (Pražské jaro, Mitte Europa, Český Krumlov). K jeho operním počinům patří dvojí nastudování Figarovy svatby pro operu v Ústí nad Labem a pro pražské divadlo Komedie.

Je stálým členem mezinárodního týmu dirigentů jednoho z největších festivalů soudobé hudby na světě – Ostrava Days. Vedl dvě historicky první turné Pražské komorní filharmonie, do Jižní Koreje a do Číny. V roce 2012 řídil Českou filharmonii v jednom z programových vrcholů abonentní sezony, koncerty byly japonskou gramofonovou společností Octavia Records zaznamenány na CD. Společně s Collegiem Českých filharmoniků dále nahrál DVD Proměny (Universal Music, zvoleno deskou roku) a CD koncertantní tvorby pro housle a violu (Gabriela Demeterová, Supraphon).
(Zdroj: ceskafilharmonie.cz)

www.ceskafilharmonie.cz
www.vrabcovi.cz