O umění vést orchestr, o šéfování i o tom, zda byl Mozart milý člověk

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nechat koně běžet
(Der Spiegel – č. 2, 216, str. 117–119 – Joachim Kronsbein a Klaus Brinkbäumer)

Andris Nelsons zkouší právě s Berlínskými filharmoniky Šostakovičův 1. houslový koncert a Alpskou symfonii Richarda Strausse. Lotyšský dirigent začínal jako orchestrální hráč, roku 2006 se stal šéfdirigentem Národní opery ve svém rodném městě Rize. Roku 2006 přešel k Filharmonii v Herfordu ve východním Vestfálsku a po tomto mezipřistání následoval velký kariérní skok: V říjnu 2007 ho City of Birmingham Symphony Orchestra jmenoval svým šéfdirigentem. V současné době je šéfem Boston Symphony Orchestra a od sezony 2017/18 převezme ještě lipský Gewandhausorchester. Teď, při zkoušce v Berlíně, stojí před Berlínskými filharmoniky. Je to poprvé od chvíle, co si za nástupce sira Simona Rattla zvolili Kirilla Petrenka – a nikoli Nelsonse.

Andris Nelsons (andrisnelsons.com)
Andris Nelsons (andrisnelsons.com)

Pane Nelsonsi, byl jste považován za favorita na šéfovskou funkci u Berlínských filharmoniků. Orchestr se v červnu minulého roku rozhodl pro Kirilla Petrenka. Byl jste zklamán?

Ani trochu. Jsem přece šéfdirigentem v Bostonu a právě jsem byl navíc jmenován šéfem Gewandhausu v Lipsku. Berlíňané mi pochopitelně k mé nové funkci gratulovali a já jim zase ke Kirillu Petrenkovi. Pracujeme spolu právě tak dobře jako před volbou a smějeme se spolu jako vždycky.

Vy jste ale přece chtěl být nástupcem sira Simona Rattla – nebudete snad tvrdit, že v hudebním světě neexistuje ctižádost a konkurenční boj?

Víte, orchestr rozhodl a já věřím, že je to dobrá volba. V Bostonu a k tomu navíc v Lipsku budu dostatečně vytížený. My hudebníci nemyslíme v kategoriích konkurence, vítězství a porážka. Na pódiu jde jen o to, tvořit jednotu s hudbou, kterou právě hrajeme.

Proč musíte bezpodmínečně řídit dva orchestry?

U mě to má co dělat s potěšením, štěstím a poctou. Je to sen, který se stal skutečností. Já si kariéru nijak do detailů neplánoval. Vlastně jsem na začátku ani nepomýšlel na to, že budu dirigentem. Chtěl jsem být dobrým trumpetistou, to byl můj první cíl. A s dirigováním bych přestal, kdybych ztratil pocit, že mě orchestr podporuje a rád se mnou pracuje. Nemohl bych dirigovat, kdyby mě hudebníci nenáviděli.

Jak to chcete s oběma orchestry zvládnout psychicky? Jak chcete zabránit, aby nevznikla žárlivost jako třeba mezi manželkou a milenkou?

Čas budu dělit celkem rovnoměrně mezi oba orchestry, přibližně dvanáct týdnů pro každý z nich, a k tomu zájezdy. Hodně jsem hostoval, to budu pochopitelně muset zredukovat. Dokud budu schopen se každému orchestru soustředěně věnovat, nevidím problém. Budeme také spolupracovat, například společně zadávat objednávky na nové skladby. Navíc se moc těším na to, že budu řídit dva orchestry na dvou různých kontinentech.

Ještě máte strach z létání?

Na dlouhých trasách už tolik ne.

Jaký je největší rozdíl mezi Bostonskými symfoniky a lipským Gewandhausem?

Každé těleso má svou osobnost, lhostejno jestli ve Spojených státech, nebo v Evropě. Bostonští jsou jeden z nejevropštějších orchestrů v Americe, a vysoce profesionální. Hudebník vzdělaný v USA zahraje cokoli, co se po něm žádá. Mají velmi vysokou kázeň.

A lipští?

Když jsem v Lipsku před několika roky hostoval poprvé, byl jsem překvapen výjimečnou pracovitostí a přirozeně velkou kvalitou. A nadto ten jejich zvuk…

Můžete ho popsat?

Začněme Bostonem: bohatý, brilantní a citlivý, tak nějak „krémový“. Vídeňští jsou zas něco jako zlatý med. Orchestr Concertgebouw v Amesterdamu jako dobré staré červené víno. Berlíňané jako tmavý samet. A lipský orchestr? Mají také velmi skvostný zvuk smyčců. Je to organismus, velmi delikátní, a slyšíme tu třísetletou tradici, ne jako aroganci nebo agresivitu – řekl bych, jako uvolněnou energii. Jejich zvuk jde ze srdce.

Andris Nelsons (andrisnelsons.com)
Andris Nelsons (andrisnelsons.com)

Jak probíhá práce s výtečným orchestrem?

Velmi brzy si všimnou, jestli jste připraven, jestli nezkoušíte nějaké triky, jestli jste člověk opravdu schopný, nebo to jen hrajete, nebo jen prostě potřebujete trochu času. Hudebníci se pak rozhodnou a adekvátně reagují: „O. K., je to protivný chlap, ale dobrý muzikant, tak mu to zahrajem.“ Nebo dojdou k závěru: „Je sice milý, ale neschopný.“ Takové soudy padnou poměrně brzy. A když dopadne takový soud dobře, mohou vzniknout výjimečné věci.

A vy jste milý a k tomu výborný muzikant?

To nevím, ale doufám, že ano. V orchestru jsem začínal, a vím, jak je důležité, aby byl dirigent příjemný člověk. V Rize jsme měli hosta, výtečně dirigoval Pucciniho. Úžasný hudebník, ale jako člověk nijak zvlášť oblíbený. A přesto ho divadlo zvalo opakovaně. Dirigent v zásadě potřebuje mít také morální kvality a diplomatické a psychologické schopnosti. Diktátorský typ už dneska nefunguje. Když se orchestr k něčemu nutí, postaví se hudebníci automaticky na odpor. Zkrátka – potřebujete umět, mít dobrou přípravu a mít úctu před skladatelem a hudebníky. Když dirigent hudebníkům důvěřuje, důvěřují také oni dirigentovi. A pak mu odevzdají i něco navíc. Jak se toho ale dosáhne, to se nedá vysvětlit. Vždycky zůstává kousek tajemství.

Co děláte, když se orchestr chová rezervovaně?

Můžete přijít na zkoušku sebevíc připravený, ale nikdy nemůžete předpokládat, co se stane. I orchestr může mít svůj špatný den. Když jsem ještě sám v orchestru hrál, myslel jsem si – stejně jako moji kolegové – že to dirigent nepozná. Omyl. Dirigent si všimne všeho. Může se jen pokusit atmosféru uvolnit. Moc pomáhá humor. Muzikanti jsou prostě zvláštní, všichni, v první řadě dirigenti a skladatelé. Když chcete předvést výjimečné provedení, musíte nějakou dobu vést takřka život skladatele. A to se bohužel ne vždycky a ne každému podaří. Má žena například…

… lotyšská sopranistka Kristīne Opolais.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář