O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Francouzské doznívání

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z dějin operety (3)

Offenbach vyšel ze své doby a bezprostředně na ni reagoval. Mnohé jeho dílo bylo s okamžikem vzniku spojeno tak těsně, že nemohlo žít déle než právě pro tu chvíli, leccos bylo také jen pro pouhý okamžik určeno. Vytvořil však i díla trvale životaschopná, což se z jeho francouzských následovníků podařilo jen málokomu. Zmínka už padla o Florimondu Hervém (1825-1892), jehož divadlo Folies-Nouvelles inspirovalo Offenbacha k otevření konkurenční scény.

Hervé - Florimond Ronger (foto archiv)
Hervé – Florimond Ronger (foto archiv)

Hervé (vlastním jménem Ronger) zkoušel nejprve žánr parodie: na Cervantesův román (tableau grotesque Don Quichotte et Sancho Pansa), na Gounodovu operu (Le petit Faust), jako mnozí jiní perzifloval prostředky meyerbeerovské velké opery a jiné. A pro své nejznámější dílo zlehčil také prostředí, ve kterém – jako varhaník chrámu sv. Eustacha – žil a pracoval; i o tom už byla řeč. Jeho Mam’zelle Nitouche se odehrává v katolické klášterní škole. „Věčně mladá opereta! Vždy znovu nás nadchne skutečně vtipný text, podmalovaný půvabnými, něžnými melodickými liniemi,“ tak a podobně se psalo při opakovaných návratech „Nitušky“ na jeviště. Označena je jako vaudeville-opérette, premiéru měla 26. ledna 1883 v Théâtre des Variétés na Montmartre.

Théâtre des Variétés - malba Christophe Civeton (foto archiv)
Théâtre des Variétés – malba Christophe Civeton (foto archiv)

První Denisou, klášterní chovankou, z níž se vyklube zpěvačka a zachránkyně premiéry utajovaného operetního skladatele Florimonda v těle varhaníka Célestina, byla Anna Judic (1850-1911), někdejší hvězda Offenbachových Bouffes-Parisiens. Prvním Celestinem/Florimondem se stal Louis Baron (vlastním jménem Bouchené, 1837-1920), kterého jako herce objevili Meilhac a Halévy a rovněž hrál u Offenbacha.

Anna Judic, Louis Baron (foto archiv autorky)
Anna Judic, Louis Baron (foto archiv autorky)

Ve světě, v němž se úspěch měří výší příjmů, se autorská činnost Henriho Meilhaca (1831-1897) právě tehdy ocitla na vrcholu: „Nejšťastnějším ze všech divadelních autorů je v tomto okamžiku pan Henri Meilhac, který 10. tohoto měsíce obdržel vyplacenu pokladnou svého agenta na tantiémách za měsíc říjen – ano, jen za tento měsíc – zaokrouhlenou sumu 49.000 franků. Pan Henri Meilhac je momentálně samovládcem většiny pařížských scén. Jeho jméno bije do očí na všech divadelních cedulích. Jeho nejnovější hře Ma camarade (Můj kamarád), která se hraje v Palais Royal, se předpovídá dvě stě repríz. L’été de la Saint-Martin (Babí léto) patří ke kmenovému repertoáru Comédie Française. Na Porte Saint Martin se večer co večer tleská Sarah Bernhardt jako Gilbertě ve Frou-Frou. Tahákem Opéry comique je Carmen na Meilhacovo libreto. Ve Variété vystřídala Mam’zelle Nitouche Offenbachův La vie parisienne, jehož libreto, jak známo, pochází rovněž od Meilhaca. Zkrátka, kam se podíváme, všude na návěští čteme Meilhac, Meilhac a zase Meilhac! Tento autor má štěstí, jaké od časů Scribeho neměl nikdo,“ psal Wiener Zeitung 14. listopadu 1883, tedy v roce premiéry Mam’zelle Nitouche.

Henri Meilhac (foto archiv autorky)
Henri Meilhac (foto archiv autorky)


Bez zajímavosti a bez ceny

Sedm let po světové premiéře, 29. listopadu 1890, uvedlo Mam’zelle Nitouche pražské Národní divadlo, v překladu Emanuela Züngela, s Johanou (Hanou) Cavallarovou v roli Denisy de Flavigny, Célestina vytvořil Adolf Krössing. Operety tehdy tvořily součást repertoáru operních souborů a pomáhaly držet pokladnu, ale hlasy, usilující o jejich vypuzení z první české scény, stále více sílily. Hodnocení Hervého hudby jako triviální a bezcenné bylo při tomto uvedení ještě poměrně mírné.

Ohledně pěstování operety v Národním divadle měli bychom – když již nelze se jí vůbec vyhnouti – dvé naléhavých a zajisté i z technických i z uměleckých příčin oprávněných příčin,“ zamotal se poněkud do úvodu své recenze Emanuel Chvála (na sazečskou chybu tato kostrbatá věta nevypadá). „Za prvé měli [!] by operetní novinky uváděny býti do pořadu her pokud možná jen v letní saisoně, a za druhé mělo by se přihlížeti k tomu, aby nepadla volba na operetu po hudební stránce naprosto bezcennou. Nejnovější operetní akvizice Národního divadla Mam’zelle Nitouche vyznačuje se hudbou nad pomyšlení všední, nevtipnou, fádní. Jedinou předností této hudby jest, že jí v kuse není mnoho, a že její skladatel Hervé, v jehož partituře není ani stopy talentu, ani píle, udílí všady první slovo spisovatelům textu.“

Josef Bohuslav Foerster, tehdy hudební recenzent Národních listů a odpůrce operety ze zásady, nejprve s dávkou ironie převyprávěl děj, aby sdělil: „Tato fraška opatřena je několika kuplety od pana Hérvéa, jež nemají zajímavosti ani ceny a zbytečně zdržují děj. O hudebním vyzbrojení chudičkém a všedním bylo by tedy zbytečno šířiti slov.“ Zajímavý je ovšem Foersterův dovětek: „Na celku je příliš patrno, že personál zvyknul zpěvohře [to jest opeře],komická zpěvohra vede si poslední dobou značně lépe – v operetě je všem jaksi nevolno, nezvyklo. Schází tu ‚chic‘ a na provedení jsou patrny chvat a ležárnost přípravy.“ Přes svůj odstup k žánru trefil Foerster takzvaně hřebík na hlavičku. Opereta vyžaduje herce, zpěváky i tanečníky v jedné osobě. Sestupu operety napomohla i prohlubující se oborová specializace.

Nituška“ se nicméně hrála devětačtyřicetkrát a 17. února 1891 ji v Praze předvedla pařížská Společnost Anny Judic, první představitelky Denisy.

Anna Judic (zdroj dutempsdescerisesauxfeuillesmortes.net)
Anna Judic (zdroj dutempsdescerisesauxfeuillesmortes.net)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář