O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Kudy dál?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Z dějin operety (5)

Velmi často vytýkala kritika vídeňským operetním skladatelům a libretistům výpůjčky a adaptace cizích námětů. S podobnými námitkami se setkávali už autoři vídeňské komedie v čele s Johannem Nestroyem, který často nacházel předlohu ve francouzském vaudevillu, slýchával je Johann Strauss a další. Přesto se dále rozhlíželi „za humna“ nejen po příbězích, ale také po hudební inspiraci. Uhry si roku 1867 vymohly federaci a právě tehdy – jako odpověď na politickou separaci – vzrostla v hudbě rakouských autorů obliba „ungarismů“ a „cingarismů“. Ale také jiných národních prvků, které při vší pestrosti a melodickém bohatství valčíků přinášely jiné, exoticky působící rytmy, melodie a harmonie, včetně slovanských, jejichž obliba rovněž stoupala. Uherské motivy a lokální kolorit se staly zárukou úspěchu Straussova Cikánského barona a Strauss se zahleděl i do slovanského příkladu, jaký mu poskytla Smetanova Prodaná nevěsta, která si (téměř třicet let po svém vzniku) získala obdiv Vídně při hostování pražského Národního divadla roku 1892. Úspěšnost Smetanovy opery u Vídeňanů potvrdily obě vlastní vídeňské inscenace, v Divadle na Vídeňce 1893 a o tři roky později ve Dvorní opeře. Mezitím překladatel libreta Prodané nevěsty Max Kalbeck vytvořil pro Strausse operetní příběh, odehrávající se v Srbsku, přesněji „v srbském prostředí jižních Uher“ na konci devatenáctého století; na libretu se podílel rodák z Prešpurku (Bratislavy) Gustav Davis. Premiéra operety Jabuka aneb Slavnost jablek se uskutečnila 12. října 1894 v Divadle na Vídeňce v rámci oslav padesátého výročí Straussovy umělecké činnosti.

Johann Strauss: Jabuka - klavírní výtah (foto archiv autorky)
Johann Strauss: Jabuka – klavírní výtah (foto archiv autorky)

Děj je utkán z mnohokrát použitých motivů – je tu zadlužený šlechtic, ucházející se o děvče z lepší rodiny (vlastně jsou tu dva šlechtici – bratři, dívky jsou také dvě a jejich otcové nejsou pochopitelně z nápadníků nadšení), dále exekutor, kterého je třeba se nejprve zbavit… Vrší se různá nedorozumění, a přece se na konci k sobě oba páry šťastně dostanou. Žádoucí pestrost a impuls ke zpěvu a tanci dodává slavnost sklizně. Děj je jakousi kombinací motivů Prodané nevěsty, také trochu Hubičky, převráceného Paridova soudu z Krásné Heleny (děvče na slavnosti podá nakousnuté jablko svému vyvolenému), a také je už skoro předzvěstí Nedbalových operet Polská krev a Vinobraní.

Premiéře Jabuky byli přítomni Johannes Brahms, klavírista Alfred Grünfeld, herec Adolf von Sonnenthal, „další jmenovat nebudeme, přece nemůžeme opisovat plán hlediště“, jak stálo v jedné z recenzí. Hlavní role – pár Jelky a Mirka – zpívali rodačka z Brna Jenny Pohlner a Karl Streitmann, v letech 1882-1885 člen německé opery v Praze a první vídeňský Jeník v Prodané nevěstě, rovněž mezi dalšími účinkujícími byli ti, kdo se před rokem podíleli na vídeňské premiéře Smetanovy opery; Jenny Pohlner později zpívala Mařenku ve Dvorní opeře. Na Strausse se už delší dobu naléhalo, aby zkomponoval operu, a v Jabuce k ní byl skutečně blízko. Dosáhla sedmapdesáti repríz, jenže…

Příliš hudby?
Jaký to byl krásný úspěch! Johann Strauss, který se už několik let pokouší navázat vztah s operní múzou, ji konečně chytil do sítí svých melodií. Jabuka je půvabná komická opera [!]. Sedmdesátiletý mladík se vymanil operetě a vytvořil umělecké dílo,“ zněl jeden z prvních ohlasů. „Je to hudba, upomínající na Lannera a svádějící zpívat spolu,“ psalo se o duetu Jelky a Mirka. „Takové tóny umí vykouzlit jen náš král valčíku. Téměř ve všech operetách rozséval Strauss voňavé květy své skvělé invence tak marnotratně, že mu na třetí dějství nic nezbývalo. Tentokrát je tomu úplně jinak. Už instrumentální předehra ke třetímu dějství je velmi podařená a třetí dějství je vůbec hudebně nejcennější.“ Recenzent uplatnil slovní hříčku spojenou se Straussovým jménem. Strauss znamená kytice, ale také pštros – a ten se objevil na karikatuře, která ke skladatelovu jubileu vyšla 14. října na titulní straně časopisu Der Floh (Blecha).

Karikatura k 50. výročí umělecké činnosti Johanna Strausse (Der Floth, 14.10.1894) (foto archiv autorky)
Karikatura k 50. výročí umělecké činnosti Johanna Strausse (Der Floth, 14. 10. 1894) (foto archiv autorky)

Následujícího roku uvedlo Jabuku Nové německé divadlo v Praze. Kritiku i publikum poněkud zaskočila: „Jabuka pravděpodobně nebude mít trvalý úspěch,“ psalo se v Praze. „Důvod spočívá v prvé řadě v tom, že libreto nenabízí nezávazné pobavení, jaké většina milovníků divadla v tomto žánru hledá. Zaujme sice národním koloritem, libreto je srozumitelné, vyhýbá se hloupostem, které se v poslední době v operetách zahnízdily, a zpěvní texty mají kvalitu, ale děj je zdlouhavý, což operetní děj být nesmí. S exkluzivnějším dějem je v souladu i Straussova hudba.“ Skladatel se prý odchýlil od pravidel žánru a diváci ani kritici nevěděli, zda mají být spokojeni, nebo zklamáni.

Říká se, že nejlepší prověrkou kvality je čas, ale někdy je nespravedlivý. Jabuka se na jevištích neujala a její premiérový úspěch se později přičítal jen slavnostní náladě straussovských oslav. Roku 2007 ji ale například vzkřísili v Brně a po hudební stránce znamenala velké překvapení, jak je možno se přesvědčit z nahrávky.

Operní pokus
V operním kolbišti se Strauss pokusil bojovat s pomocí uherského reka Rytíře Pázmána. Opera měla premiéru 1. ledna 1892 ve Dvorní opeře – ale po devíti reprízách odložil rytíř štít a meč do rekvizitárny navěky. Z opery zůstaly jen tance – polka, valčík a nejznámější čardáš.

Johann Strauss: Ritter Pázmán (foto archiv autorky)
Johann Strauss: Ritter Pázmán (foto archiv autorky)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář