O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Radostné pozorování života

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Z dějin operety (6)

Na rozdíl od ‚modrookých‘ valčíkových taktů Strausse a Millöckera je lehárovský valčík ‚černooký‘,“ napsal roku 1924 Ernst Décsey. Je to „valčík stepí a puszty“, jeho mollové kadence jsou znakem „nebezpečného gesta“ a „svádivé melodičnosti, lehkomyslnější sestry vznešené a tragické melodiky Tristana“. Další názor pochází od kreslířky a spisovatelky Marie von Peteani, pražské rodačky, autorky biografie Franze Lehára z roku 1950. Lehárův valčík Zlato a stříbro z roku 1902, v němž skladatel přetvořil dosavadní melodické modely a propůjčil jim osobní charakteristické znaky, je podle ní „prvním reprezentantem nadcházejícího lehárismu“.

Franz Lehár: Zlato a stříbro (valčík) - úprava pro klavír (foto archiv autorky)
Franz Lehár: Zlato a stříbro (valčík) – úprava pro klavír (foto archiv autorky)

Oním znakem je například převládající tempo legato, výrazem a v harmonii se přizpůsobuje Puccinimu, někdy také Richardu Straussovi, používá kouzlo mollově zabarvených melodií slovanského východu, brilantně ovládá instrumentaci.

Přirovnání Lehára k Puccinimu má své opodstatnění. V kritikách na Lehárova Hraběte z Luxemburgu se psalo, že „nás skladatel zahrnuje množstvím nejpůvabnějších melodií, které oděl v neobyčejně vonné, půvabné instrumentální roucho, připomínající často Pucciniho“, a že „využil všech rafinovaných lákadel a dráždidel erotické operety a dokonce veristické opery“. Spojení Lehárových operet s verismem není jen řečnický obrat.

Mezi operou a operetou
Franz Lehár (1870-1948) – syn vojenského kapelníka, narozený v Komárnu, absolvent oboru housle na Pražské konzervatoři, řadu let ve službách armády v téže funkci jako otec – se jako divadelní autor představil roku 1893 jednoaktovou operou Rodrigo.

Franz Lehár jako student Pražské konzervatoře (foto archiv autorky)
Franz Lehár jako student Pražské konzervatoře (foto archiv autorky)

O své jevištní prvotině se později vyjádřil: „Vévoda z Koburgu-Goty vypsal soutěž na operní aktovku. Text mi napsal nadporučík z pluku, takový romantický příběh o loupežnících. Hudba byla také romantická, velmi jsem si dal záležet na instrumentaci. Cenu jsme ale nezískali.“ Vévoda Ernst II. von Sachsen-Koburg chtěl následovat příkladu nakladatele Sonzogna, jehož soutěž zrodila úspěšné jednoaktovky Mascagniho a Leoncavalla, a založit německý „verismus“. Ze sto dvaceti čtyř přihlášených děl získala cenu pouze dvě – Růže z Pontevedry Josefa Forstera a Evanthia Paula Umlaufta – obě aktovky byly téhož roku v Gotě provedeny, ale brzy se na ně zapomnělo. Lehárovi se podařilo docílit provedení Rodriga ve vojenském kasinu v Losonczi – dnešním Lučenci na Slovensku, kde sloužil, a odložil ho ad acta.

O tři roky později to Lehár s operou zkusil znovu. Tříaktové „lyrické drama“ Kukuška (Kukačka) uvedlo roku 1896 Městské divadlo v Lipsku. Libretistou byl Felix Falzari, námořní důstojník narozený v Benátkách, autor příběhů ovlivněných expresionismem. Původní Falzariho drama se jmenuje Generál Kukuška, o hru z vojenského prostředí se však nejedná. „Ruský vyhnanec sedí jednoho jarního dne zamyšleně na břehu severoruské řeky Kary. Z lesa slyší volání kukačky – a pod vlivem jejího hlasu se promění v básníka a tuláka,“ stojí v předmluvě k libretu. „Generál Kukačka“ je symbol – na jeho rozkaz rozkvétá příroda. V prosinci 1896 oznamovaly vídeňské noviny, že Kukačkačeká na přijetí ve Dvorní opeře“, k uvedení však nedošlo. Nepomohlo ani, když ji později Lehár s pomocí libretisty Maxe Kalbecka přepracoval pod názvem Tatjana. Premiéra se uskutečnila 24. února 1905 v Městském divadle v Brně za Lehárova řízení a měla „pronikavý úspěch“. Její „obratně vypracované libreto však spíše odpovídá operetě“. Kritika zdůrazňovala melodické bohatství, skvělou instrumentaci, milostný motiv, procházející celou partiturou, a z lidových zdrojů čerpané inspirace. Zůstalo u chvilkového úspěchu a sporadického připomenutí. Lépe se ale nevedlo ani Lehárovým prvním operetám – Vídeňské ženy, Dráteníček, Božský manžel a Manželství ze žertu. Za následující rozhodný obrat vděčil osvědčeným osobnostem – autorovi předlohy Henrimu Meilhacovi a libretistické dvojici Victor Léon a Leo Stein.

Diplomatická zápletka
Meilhacova veselohra L’attaché d’ambassade (Atašé vyslanectví) měla premiéru roku 1861 v pařížském Théâtre de Vaudeville a po patnácti reprízách o ni publikum ztratilo zájem. 14. října 1862 ji v překladu Alexandra Bergena uvedlo vídeňské Carlovo divadlo; ještě v září téhož roku byla hra ohlašována jako příští repertoárová novinka Dvorního divadla, ale předměstská scéna mu, jak se zdá, vypálila rybník. A stalo se, že ve Vídni byla hra daleko úspěšnější než v Paříži:

Nová veselohra byla přijata příznivě, což je o to cennější, že ji není lehké inscenovat a ještě těžší je nalézt vhodné obsazení. Tato hra intrik lepší kategorie vyžaduje několik hlavních a celou řadu vedlejších rolí, k nimž je třeba rutinovaných a zdatných představitelů,“ píše první zpráva. Hra má výtečnou koncepci, poutavý děj, je duchaplná. A co bylo důležité: „Dokonce i zbavená osobních, na pařížské poměry vázaných vztahů, má novinka takovou hodnotu, že se jistě dočká všude uznání.“ Recenzent chválil napínavý děj s psychologickými motivy a i když představení „scházel světácký tón a aristokratický rys“, označil inscenaci za velmi zdařilou.

Úspěch Meilhacovy veselohry měl částečně podíl i na úspěchu, který potkal o čtyři desetiletí její operetní podobu. Východisko děje je prosté: malý státeček má před bankrotem zachránit bohatství krásné vdovy a diplomacie se snaží uplatnit starý princip „sňatkové politiky“, aby kapitál zůstal „doma“. Z malé zemičky někde v Německu se stalo fiktivní balkánské Pontevedro, pod nímž každý Rakušan automaticky rozuměl Montenegro – Černou Horu. Existuje sice skutečná španělská provincie Ponteverdo, s ní si však děj nikdo nespojoval. Narážka na poměry v monarchii byla zřejmá a vzhledem k tomu, že libretisté děj přenesli do současnosti, tedy do roku 1905, měla šifra jasný politický podtext.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Komentáře “O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Radostné pozorování života

Napsat komentář