O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Jacques Offenbach

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Z dějin operety (1)

Jacques Offenbach - karikatura (foto archiv)
Jacques Offenbach – karikatura (foto archiv)

Tak, jako je průvodcem panovníka se žezlem šašek s rolničkami, tak stojí vedle velké opery hudební fraška a vedle hudebního dramatu opereta. Její vlastí je Paříž a ona sama je nemanželským dítětem opéry comique. Jejími charakteristickými formami jsou árie a ansámbly. Životním elementem operety se staly tanec a perzifláž, které se v komické opeře kolem poloviny devatenáctého století už draly dopředu tolik, že stylový cit Francouzů volal po úplném rozvodu. Když skončil Auber, stál už přede dveřmi operety. Otevřel je Hervé, a vešel Offenbach.“ Tak charakterizoval roku 1899 vznik operety zakladatel mnoha hudebních knihoven v Německu Paul Marsop ve svých Hudebních esejích.

Historik hudby a divadla Oskar Bie se ptal roku 1914: „Co je opereta? Máme v tom jasno? Je to opera s dialogy? Ne, to by pak bylo operetami hodně oper, například Fidelio. Je to tedy lehčí opera? Ani tak by nebylo snadné nalézt hranici. Na druhé straně o některé operetě slyšíme, že je skoro tak dobrá jako opera. Co je to za nesmysl! Jak může být nějaký umělecký druh dobrý tím, že se skoro blíží jinému uměleckému druhu?“ Oskar Bie považuje za jeden z hlavních znaků operety, že sama sebe nebere vážně: „Nechce kázat, nýbrž se něčemu vysmívá. Dělá si legraci ze všeho, co je v tomto žánru vážné, od vojenské písně po koloraturu, ze žalu lásky i z opilství. Strhává masku. Hrdina je hlupák, milenka nevěrná, vojenský stav tělesné cvičení a sbor vícehlasá fuga na krásné slovo rebarbora. Opereta dokáže demaskovat cokoli.

Také v aktuálním vydání hudebního slovníku Die Musik in Geschichte und Gegenwart stojí v úvodu hesla „Operette“, že „dodnes nelze nalézt historicky a stylově kriticky přesnou definici operety, neboť vzájemný vztah historických předpokladů a zažitých klišé recepce je příliš rozmanitý“. A uvedeny jsou dva příklady: jako operetu Mozart označil svůj Únos ze serailu a také Weberův Čarostřelec se často objevoval na návěštích jako opereta.

Pojem opereta znalo už hudební divadlo baroka, jako opereta byla označena aktovka Viléma Blodka V studni ve smyslu krátká (malá) opera. Postupně se ale objevovalo v užití termínu opereta i určité pohrdání a moralizování, které provázelo její další vývoj, spolu s odsunem mezi „úpadkové žánry“ a „buržoazní škvár“. V paušálním odsudku se ztratil její sociální, estetický i politický kontext. Opereta byla vyhnána z důstojných chrámů divadelního umění a odstrčena na periférii zájmu.

Tak prosté však její dějiny, ani její význam, nejsou.

Místo zrodu
V té nejjednodušší představě se opereta liší od opery tím, že se v ní nejen zpívá, ale také mluví a tančí. Což samozřejmě neodpovídá skutečnosti, stejně jako neobstojí tvrzení o triviální hudbě a banálních příbězích. Jako „rodiče“ operety vystupují anglická ballad opera, německý singspiel, francouzský vaudeville i vídeňské lidové divadlo, k němuž hudba nedílně patřila. Spolupůsobily tedy různorodé „geny“. Francie, konkrétně Paříž, se ale rodištěm „klasické“ operety nestala náhodou. Paříž byla v polovině devatenáctého století považována za hlavní město opery (vzpomeňme na úsilí Richarda Wagnera se za každou cenu v Paříži prosadit); spolupůsobil industriální rozvoj, stvrzený pařížskými světovými výstavami (1855, 1867, 1878); kulturně-politické poměry druhého císařství už svou hrou na monarchii na republikánských základech vytvářely podhoubí pro satiru. V tomto ovzduší vyrůstal, dozrával a začínal tvořit hudebně nadaný přistěhovalec z Kolína nad Rýnem. Přišel do Paříže jako čtrnáctiletý, jméno Jakob si pofrancouzštil na Jacques, původní příjmení Eberst si změnil už jeho otec Isaac podle svého rodiště, hesenského města Offenbach.

O důležitosti rodinného zázemí pro rozvoj talentu není pochyb. Může růst s rodičovskou podporou a existuje také dost příkladů, kdy se prosadí ze vzdoru. Pro Jacquese Offenbacha (1819–1880) platí první případ.

Jacques Offenbach (zdroj presspack.rte.ie)
Jacques Offenbach (zdroj presspack.rte.ie)

Otec Isaac se živil jako kavárenský houslista, učitel hudby a nakonec kantor v kolínské synagoze. Tři nejnadanější z jeho deseti dětí – Julius, Jakob a Isabella – tvořily klavírní trio; Jakob v něm hrál na violoncello. Díky svému učiteli se malý Jakob v kolínském divadle seznamoval s operním repertoárem. Dá se s jistotou tvrdit, že poznal Weberova Čarostřelce, Auberovu Němou z Portici, Meyerbeerova Roberta ďábla, Rossiniho Viléma Tella a Lazebníka sevillského a celou řadu tehdy oblíbených francouzských vaudevillů. Poslouchal otcův zpěv v synagoze, ale také popěvky pouličních muzikantů a posměšné písně během proslulých kolínských karnevalů. Snad to byla právě karnevalová „divertimentíčka“, která později vedla k prvním Offenbachovým „bouffoneriím“.

Isaac Eberst-Offenbach měl se syny své plány. Roku 1833 je vzal do Paříže (v Kolíně uspořádal koncert na rozloučenou), aby se je pokusil protlačit na pařížskou konzervatoř. Byl to od něj husarský kousek, neboť škola cizince ke studiu nepřipouštěla; před deseti roky odmítla Franze Liszta. Ale Isaac nakonec prosadil svou – Jakobova hra na cello přesvědčila a byl přijat. Otec Isaac se po třech měsících vrátil do Kolína ke zbytku rodiny. Julius (Jules) zůstal v Paříži také a celý život prožil v bratrově stínu. Působil jako orchestrální hudebník a vytvořil několik cyklů pro housle a klavír – a zemřel pouhý týden po bratrově smrti.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Související články


Napsat komentář