Obecenstvo se laskavě žádá, aby se oblékalo v souladu s pravidly slušného chování v divadle

  1. 1
  2. 2
Návody, rady a pravidla, jak se při té které příležitosti obléknout, jsou k mání už po staletí. Ty novějšího data rozdělují oblečení podle míry závažnosti dané události na domácí, po němž následuje oděv určený pro špinavou práci, pak pouliční (zvaný též „pouťový“), volnočasový (hobby), neformální, „ležérní elegance“ a korporátní (pro jednání s klienty a partnery). Na samý závěr pak přichází na řadu oblečení semi-formální (například pro divadlo), formální (ples, opera, galavečer) a slavnostní, čili pro extra výjimečné události, ceremonie, setkání státníků a podobně (zdroj Wikkipedie). Následující příspěvek k tomuto tématu přinášíme v překladu ze zahraničního tisku.
Příručka o dress code z roku 1902 (zdroj cs.wikipedia.org)


O „dress code“ a společenských pravidlech v opeře

(Operavore – 19. dubna 2017 – Fred Plotkin)

V Teatro alla Scala v elegantním Miláně je Upozornění pro veřejnost v italštině a angličtině, které praví:

„Obecenstvo se laskavě žádá, aby se oblékalo v souladu s pravidly slušného chování v divadle, z respektu k divadlu a ostatním návštěvníkům. Lidé v šortkách či tričkách bez rukávů nebudou vpuštěni do hlediště, vstupenky v tomto případě nebudou nahrazeny.“

Vím, že takový požadavek může působit velmi kontroverzně a jistě existují validní argumenty jak pro, tak proti němu. Jako člověk, který tráví hodně času v Itálii a dříve pracoval v La Scala, stojím názorově někde uprostřed. Jsem však pevně přesvědčen, že je mnoho různých důvodů, proč bychom neměli upírat vstup lidem, kteří chtějí jít do opery, a pokud k tomu dojde, rozhodně by měli mít možnost dostat zpět peníze za lístky.

Naprosto rozumím tomu, proč mají Italové pocit, že je důležité být dobře oblečený (nikoliv nutně „vyšňořený“). Podle jejich názoru je správné být dobře oblečený, ať jde člověk kamkoliv, a to se týká i opery. Je to projevem úcty ke druhým, ale člověk také díky tomu může mít dobrý pocit ze sebe sama. Italské kostely mají podobná pravidla odívání, kde se očekává, že paže a nohy budou zakryté. To neznamená, že lidem, kteří mají omezené finanční možnosti, by neměl být umožněn vstup do kostela, ale spíše že by se měla dodržovat určitá pravidla z úcty k těm, kdož chodí do kostela či do opery.

Teatro alla Scala Milán (zdroj flickr.rom)

Američané možná mohou tvrdit, že je jim upírána svoboda sebevyjádření, pokud jim někdo říká, jak se mají oblékat. Myslím, že se dá pochopit, že sebevyjádření a respekt k určitým tradicím se navzájem nevylučují. Už jsem viděl v restauracích, kancelářích a divadlech mnoho svých spoluobčanů oblečených v úboru, který by se spíše hodil do tělocvičny nebo na sekání trávníku. A nemám teď na mysli určité specifické příležitosti.

Když jsem studoval na univerzitě v Itálii, mladí muži často nosili na přednášky dobře střižené džíny či bavlněné kalhoty a svetr. Oblečení jim padlo. Mladé stipendistky také nosily oděvy, které možná nebyly zrovna „nóbl“, ale byly ušité z kvalitních materiálů a dobře udržované. Když jsem jako student chodil na představení, nosíval jsem manšestrové sako, které sedělo mému rozpočtu zrovna tak jako mé postavě, a k němu jsem měl k dispozici pár kravat, z nichž jsem si mohl vybírat.

V současné době, kdy se lidé upravují neformálněji, dokážu v New Yorku vždycky odhalit Italy, aniž bych je slyšel promluvit, a to díky tomu, jak jim padnou šaty a jak se ve svém oblečení dokážou nosit. Italové věnují pozornost barvám i kvalitě vypracování, což jinde nebývá běžné. Dokážou vypadat dobře, aniž by byli oblečeni luxusně či podle poslední módy.

Pro většinu velkých zemí jsou typické určité módní prvky a jejich občany snadno rozpoznáte, pokud víte, po čem se dívat. Nemluvím teď o těch, kdož se pokoušejí být šik, ale o těch, kteří se zkrátka jen chtějí cítit příjemně a pohodlně. Francouzi disponují určitou kultivovanou neformálností, do níž může dobře zapadat dramatický šál či ošoupaná kožená bunda přes kvalitní bavlněnou košili nebo blůzu s jemným proužkem. Viděl jsem takové oblečení v pařížské Opeře spolu s haute couture a oboje je to v pořádku. Paříž a vůbec celá Francie dává prostor sebevyjádření spolu se stylovostí a je tu k vidění různorodější operní publikum než na většině jiných míst.

Němci a Rakušané nosí často brýle, jejichž titanové či ocelové obroučky vysílají jasné poselství. Také nosí kalhoty výš do pasu a s užšími záložkami, než uvidíte kdekoliv jinde. Takový oděv bude působit dobře v berlínské či hamburské opeře, v Mnichově či Salcburku však už nebude tolik vítaný.

Lidé ze Skandinávie mívají často ve zvyku nosit oblečení z vynikajících materiálů, ač poněkud hrubších, než jaké vídáme ve Středomoří. Přesto je pro ně důležité, aby oděv byl pohodlný, a často si vybírají živější barvy ve srovnání s tlumenými tóny, jaké mají rádi Italové. Britští muži nosí košile a saka s obepnutějšími rukávy a plochými límci, zatímco ženy se oblékají do lichotivě střižených šatů, které poskytují dostatečný komfort a někdy je zdobí květinové vzory.

Španělé dávají přednost dobrým materiálům, ale střihy jejich oděvů jsou poněkud volnější než ty italské nebo britské. Používají vůně s nádechem levandule či citrusů, zatímco Francouzi a zvláště pak Rusové mívají silnější parfémy, které zřetelně upozorní na jejich přítomnost. To je pro mě osobně daleko problematičtější než jakékoliv oblečení, které mají na sobě, protože intenzivní odér může druhým lidem totálně pokazit dojem z představení.

Metropolitan Opera New York (zdroj commons.wikimedia.org/foto Andreas Praefcke)

My Američané při nákupu oblečení nevěnujeme tolik péče materiálům, barvám či krejčovskému zpracování jako někteří Evropané. Možná někdy máme svůj osobitý styl, ale stojí nás to dost přemýšlení a pozornosti. Rozhodně je ho však možné dosáhnout, jak jsem si nedávno znovu uvědomil.

10. dubna jsem se vydal na silně obsazené představení Aidy do Met, kde se vyskytovalo velmi různorodé a stylově upravené obecenstvo. Byli tu studenti, mladé páry, stálí předplatitelé, návštěvníci z ciziny a někteří lidé, kteří se na tu příležitost opravdu „vyfikli“. Všechno bylo, jak má být, a skutečně jsem nepotkal někoho, komu by odmítli přístup do La Scala. A uprostřed toho všeho byl talentovaný čtyřiatřicetiletý milánský dirigent Daniele Rustioni, úžasný ve svém smokingu, který projevuje ve své práci cit pro příležitost a serióznost, a to v době, kdy se někteří dirigenti oblékají spíš jako odsvěcený kněz než maestro.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář