Od madrigalu k opeře aneb Banchieriho Člun z Benátek do Padovy

Žánr madrigalové komedie (termín pochází až z počátku dvacátého století) se vyvíjel časově souběžně s jinými předchůdci opery (především takzvané intermedia) a je vyvrcholením spojení madrigalového zpěvu s divadelním příběhem. Útvar je propojenou řadou madrigalů (nebo madrigalových krátkých scén), vícehlasých vokálních čísel, a zpěvní hlasy neberou na sebe určitou postavu v celé délce příběhu, ale střídají se v různých sólistických úkolech nebo kombinacích.

Za první madrigalovou komedii je považováno dílo Il cicalamento delle donne al bucato (Ženské tlachání u prádla) Alessandra Striggia z roku 1567 a vrcholu dosáhl tento žánr v tvorbě Orazia Vecchiho a Antonia Banchieriho. České publikum se mělo možnost již v roce 1933 seznámit zřejmě s nejznámějším dílem tohoto žánru – s L‘Amfiparnassem Orazia Vecchiho (též L‘Amfiparnaso, s podtitulem commedia harmonica, 1594), vzniklým v přímé návaznosti na commedii dell’arte. Česky (v překladu Alfonse Waissara a úpravě Bohumila Špidry) ji tehdy provedli Čeští madrigalisté na opakovaném koncertě. V roce 1941 pak tentýž soubor zařadil do programu madrigalovou komedii, „pastýřskou hru“ Guaspara Torelliho I Fidi Amanti z roku 1600 (pod českým překladovým názvem Věrní milenci). Po roce 1630 útvar madrigalové komedie zcela vytlačuje opera jako dominující žánr.

Žánr madrigalové opery ovšem inspiroval i moderní tvůrce. Principy madrigalového zpěvu tak v opeře uplatnili třeba američtí skladatelé Gian-Carlo Menotti (The Unicorn, the Gorgon and the Manticore, 1956) i minimalistický tvůrce Philip Glass v eponymním díle Madrigal Opera (1980). Forma dramatického madrigalu je zásadní inspirací i pro operu slovenského skladatele Juraje Beneše The Players (2004).

Adriano Banchieri (1568–1634) byl výraznou a mnohostrannou osobností hudebního světa pozdní renesance a raného baroka v Itálii. Zapsal se do dějin hudby jako inovátor notového zápisu, hudební teoretik, varhaník, skladatel a samozřejmě také básník, protože v madrigalové éře nezřídka skladatel byl i autorem textové složky. Pod pseudonymem napsal i několik komedií.

Vedle četných madrigalových kompozic zkomponoval i řadu církevních vokálních děl. Z několika profánních kompozic jsou stále uváděny právě madrigalové komedie Il Zabaione musicale (1604, těžko přeložitelný název, cosi jako “hudební zákusek”, protože výraz zabaione je názvem pro italský dezert, našlehaný žloutkový krém) a La Barca di Venetia per Padova (1605, Člun z Benátek do Padovy). Zároveň tento název skrývá slovní hříčku – barca v dalším významu znamená také halda nebo kupa, což souvisí s různorodou společností cestujících na zmíněném člunu. Nejrychlejší cesta (byť ne vždy zcela pohodlná) z Benátek byla po vodě a Adriano Banchieri ji v roce 1605 skutečně podnikl.

Jednoduchý příběh nabízí portréty a stručné charakterizace i mikro příběhy cestujících soustředěných na palubě člunu. Ve dvaceti neobsáhlých hudebních číslech tak poznáváme oblíbené typy italského života a jeviště. Dominujícím živlem je samozřejmě hudba a hudební profese (včetně postavy hudebního mistra z Luccy), ale nalezneme zde třeba i florentského knihkupce nebo krásnou kurtizánu a nechybí ani rybáři nebo lodníci. Jazyková složka díla pracuje ostatně jako většina italských divadelních prací té doby, určených pro široké publikum (nikoliv pro kruhy církevní nebo nejvyšší aristokratické, kde byla preferována dantovská italština), s četnými dialekty, využívanými k mnoha komickým efektům. Ostatně obdobný princip soustředění zcela odlišných osobností z různých regionů a různé jazykové vybavenosti použil o dvě století později Gioacchino Rossini v opeře Cesta do Remeše (1825). Mozaikový princip příběhu i textové složky pak umocňuje zhudebnění s použitím různých dobových stylů (alla Gesulado nebo alla Marenzio).

Nastudování tohoto zábavného díla se ujal renomovaný Ensemble Inégal. Plánovaný koncert se ale musel z nepředvídatelných důvodů (jiné hudební vystoupení za zdí) přesunout z kouzelného prostoru zahrady Velkopřevorského paláce do historicky cenného, ale poněkud svazujícího barokního Rytířského sálu. Zdržení s přesunem (přibližně pětačtyřicet minut) i celková změna atmosféry byly na výkonech i celkovém vyznění koncertu značně znát. Kompozici tak rozmarné jako je Banchieriho madrigalová komedie uzavřený prostor prostě tolik nesvědčí, navíc zpěváci navyklí na intenzitu volného prostoru byli v sále slyšet snad až příliš. Přesun nevedl ani k dokonalejší sezpívanosti, kterou je soubor znám a která se dostavovala až postupně.

V prvních hudebních číslech se až násilně prosazovaly hlasy tenoristy Virgila Hartingera (kterému nelze upřít schopnost kultivovaného tvoření tónu) a altisty Martina Ptáčka. V průběhu večera sice soubor došel ke kýžené hlasové rovnováze, ale zvuk nebyl v některých místech zcela konzistentní. Navíc výraz byl v hudebních číslech občas příliš komediálně chtěný, bez italské samozřejmosti. Nenadchl mě ani tentokráte poněkud ostřejší témbr sopranistky, zkušené Gabriely Eibenové. To jsou ale drobnější a odstranitelné kazy. Provedení přes intenzivní a zaujaté výkony i rychlá tempa jako by chyběla určitá vnitřní energie a především integrita, kterou slyšíme z nahrávky například Pražských madrigalistů pro label Dynamic (1996).

Zásadním problémem koncertu ale bylo především spojovací přeložené (programový leták neuvádí autora překladu) slovo. Zdařilý překlad, který zprostředkovával nebo shrnoval vždy obsah následujícího hudebního čísla, byl svěřen moderátorovi Petru Jančaříkovi (který má myslím herecké zkušenosti s divadelním souborem Františka Ringo Čecha). Bohužel interpretace tohoto textu, který vychází z tradice italského divadelního vyvolávačství a postav chytrých sluhů (zanni) commedia dell’arte vyžaduje jinou energii a mnohem větší rozsah výrazu, než který byl vybraný interpret mluveného partu schopen poskytnout (navíc byl zřejmě stižen bolestmi zad). Vinou vypravěče se večer drobil na jednotlivé nepříliš spojité úseky. Stačí si poslechnout italské interprety na dostupných nahrávkách, kteří dávají právě mluvenému vypravěčskému partu neuvěřitelnou energii a bleskové změny rytmu a intonace i žádaný dojem částečné improvizovanosti. Tomuto spojovacímu slovu ale prostě chyběl temperament, který nelze nahradit koketováním s publikem. Part by byl ovšem náročný i pro zkušeného herce a otazník klade i spojení italštiny hudebních čísel a českého překladu. Výsledek vždy zůstává kompromisní mezi jazykovou věrností a snahou přiblížit co nejlépe obsah posluchači. Pět zpěváků však znamenitě doprovázeli loutnista Jan Čižmář, hráč na violu da gamba Petr Wagner a vždy usměvavý a sympatický umělecký vedoucí souboru Adam Viktora (cembalo, varhany).

Je citelnou škodou, že se koncert nemohl uskutečnit pod platanem v palácové zahradě (s odvolávkou na tradici i povídku Jindřišky Smetanové z cyklu Koncert pod platanem), atmosféře koncertu by jistě volný prostor výrazně prospěl. Uvedení díla ale zůstává cenným příspěvkem k percepci pozdně renesanční tvorby.

Hodnocení autora recenze: 60%

Koncert pod platanem
La Barca di Venetia per Padova
Ensemble Inégal
–Gabriela Eibenová (soprán)
–Lenka Cafourková (soprán)
–Martin Ptáček (alt)
–Virgil Hartinger (tenor)
–Petr Wagner (viola da gamba)
–Jan Čižmář (teorba)
–Adam Viktora (cembalo)
14. června 2017 Velkopřevorský palác – Rytířský sál Praha

program:
Adriano Banchieri: La Barca di Venetia per Padova

www.inegal.cz