Odcházející šéf Vídeňské státní opery a rakouský tisk

21. 6. 2010 00:01 Vlasta Reittererová

Končící šéf Vídeňské státní opery Ioan Holender to má už takříkajíc za pár. A tak se jeho jméno objevuje v rakouských novinách stále častěji. Nejinak tomu bylo i včera. Tady je to nejzajímavější, ve výběru a překladu Vlasty Reittererové:

Když operní ředitelé odcházejí
Georg Markus
Kurier, 20. června 2010

Je to skoro zázrak. Operní ředitel odchází – a není kolem toho žádný poprask, který by stál za řeč. Přitom má vídeňská Státní opera velkou tradici v tom, jak vyhání své šéfy s nadávkami a hanobením. V případě pana Holendera se nic takového neděje.

Operní znalci ještě pamatují hlasitý odchod Herberta von Karajana, jenž odcházel dokonce dvakrát – a pokaždé rozhádaný. Odchod č. 1 se odehrál v únoru 1962, protože ministr Drimmel – za Karajanovými zády – projednal s jevištním personálem novou smlouvu. Maestro se rozzuřil a odtáhl. Nechal se však publikem, souborem i ministrem uprosit, aby se triumfálně se na své místo vrátil. Slíbil to pod podmínkou, že bude jeho spoluředitelem ustanoven šéf Festwochen Egon Hilbert. Aby o dva roky později odešel podruhé – tentokrát protože byl Hilbert ustanoven jeho spoluředitelem.
Ti dva spolu zkrátka nemohli vyjít, především proto, že Hilbert chtěl mluvit do uměleckých věcí. Spory vyvrcholily tím, že Karajan od Hilberta žádal, aby se dál neoznačoval „Staatsoperndirektor“, nýbrž „Direktor der Staatsoper“ [jemná, v němčině však hierarchicky významná nuance]. 5. listopadu 1963 poslal Karajan slavnostně oblečené publikum premiéry Bohémy domů. Důvodem byla stávka jevištního personálu, protože Karajan nahradil rakouského napovědu italským.
Jeho záliba v uvádění oper v původním jazyce byla také hlavní důvod jeho odchodu č. 2. Padaly protesty, protože publikum operám nerozumělo: Verdi a Puccini se hrál za Karajana italsky, Bizet a Debussy francouzsky. A když uvedl Borise Godunova v ruštině, žertoval jeden z filharmoniků: „Nakonec ještě bude dávat Kouzelnou flétnu německy.“ Karajan opustil ředitelnu, a tentokrát jednou provždy. Proč vlastně, později sám vysvětlil takto: „Ve Vídni má každý operní ředitel půldruhého milionu spoluředitelů, a všichni mu říkají, jak to má dělat.“

Dvakrát odcházel také Karajanův předchůdce Karl Böhm. Poprvé, roku 1945, to bylo kvůli jeho vazbě na nacistický režim. Podruhé se mu vytýkalo, že diriguje častěji v Metropolitní opeře než ve Vídni, načež poznamenal: „Nehodlám obětovat svou kariéru vídeňské Státní opeře.“ Po tomto málo diplomatickém výroku byl Böhm 1. března 1956 při představení Fidelia přivítán pískajícím publikem. Ředitel byl tak uražen, že oznámil demisi. Ke skutečnému skandálu došlo teprve tehdy, když prohlásil, že „vládu nad vídeňskou operou převzala lůza“.
Před válkou měly skandály kolem odstupujících ředitelů často politické pozadí. Když řekl dirigent Clemens Krauss roku 1934, po atentátu na kancléře Dollfuße, že by dal před vídeňskou Státní operou přednost postu v Berlíně, Vídeňané jej vybučeli, protože odcházel do nacistického Německa, kde byla kancléřova vražda oslavována (a také objednána).

Také Richard Strauss se objevoval, podobně jako Böhm, ve Vídni poměrně zřídka, a tak jako Karajan, i on se hádal se svým spoluředitelem Franzem Schalkem. Když Strauss žádal Schalkovo propuštění a jeho smlouva byla naopak prodloužena, vyvodil důsledky a šel sám. Intriky sehrály v „případu Strauss“ velkou roli. Nejhorší pro Strausse bylo totéž, co později pro Karajana: Že ho na jeho pozici vystřídal jeho protivník, který se stal jediným ředitelem Státní opery.

Nic se však nevyrovnalo odchodu Gustava Mahlera, proti němuž zinscenovali závistivci a frustrovaní pěvci bezpříkladnou kampaň (částečně antisemitskou), jež vyvrcholila tím, že mu nadřízené úřady zapověděly uvedení Straussovy Salome. „Jdu,“ napsal Mahler roku 1907 příteli, „protože už tu pakáž déle nesnesu.“ Později svá vídeňská léta bilancoval: „Ve Vídni musí být člověk nejdřív mrtvý, aby ho lidi nechali žít.“ Měl s tímto odhadem pravdu, po své smrti roku 1911 byl označen za dosud nejdůležitějšího ředitele vídeňské opery.
Předčasně odešel také roku 1984 Lorin Maazel, poté, co se nepohodl s tehdejším ministrem Helmutem Zilkem.
A teď odchází Holender. Bez skandálu. Bez poprasku. Bez intrik. Prosím, ve svých pamětech aspoň několik lidí urazil, ples v opeře několikrát označil za zbytečný, a útěchu může nalézt v tom, že ve čtvrtek při premiéře Tannhäusera, jeho premiéře na rozloučenou, se trochu bučelo. Avšak skutečné skandály vypadají jinak.

Co se to s Vídni stalo, když už odchod operního ředitele nevyvolá rámus? Ani operní fanouškové už ničemu nerozumějí.

****************************************************************************************

A jak vidí Holenderovo ředitelování různí vídeňští kritikové?

(výběr)

Kurier, 20.6.2010

Holenderovi se podařilo něco, co už nikdo nepovažoval za možné – zformovat výtečný soubor. Jeho chybou bylo, že nedokázal výdobytky éry Drese/Abbado spojit se svými vlastními přednostmi. Jeho předchůdci měli problémy se skladbou repertoáru, ten však měl intelektuálně i scénicky vysokou úroveň.

Holender je muž hudby, který dá na to, co slyší, optická složka je u něj druhořadá. Vždycky mu šlo o to, aby měl dobré, ne-li nejlepší pěvce a právě takové dirigenty. Na jevištní podobu premiér nekladl takový důraz jako na hudební nastudování.
Byla chyba ztratit Abbada, a ztratit Harnoncourta znamenalo katastrofu, vidíme to na mozartovském repertoáru. Na Mozarta se nedá ve Státní opeře ani dívat, ani ho poslouchat, hlavně proto, že sem Riccardo Muti (který už tu dávno není) zavlekl nemožné režiséry. Zpočátku neměl Holender na dirigenty štěstí, nakonec se mu podařilo angažovat Ozawu. Ale ten na Mozartovi ztroskotal. Problém je, že je dnes málo operních dirigentů. Celé generaci se neustále vtloukalo do hlavy, že je opera něco podřadného. Rozhodnutí, získat pro Vídeň Welser-Mösta bylo připravenou vládou i Holenderem. Mnozí v něm vidí druhého Karajana. Holenderův instinkt je vidět v tom, že Welser-Möst dirigoval skoro všechny důležité premiéry posledních let. Působí to kuriózně, že příští hudební ředitel už tak silně obsadil repertoár.
Holenderovy trumfy jsou pěvci. Vzpomeňme na Michaela Schadeho, který se stal hvězdou ze dne na den. Nebo Elina Garanča, ideální příklad perfektně budované kariéry. Což potvrzuje Holenderovu doktrínu, že „nezáleží na tom, odkud někdo přichází, ale kam odchází od nás“. Holender vždycky uměl rozhazovat sítě a zároveň byl diktátor, kterému nešlo nic vemluvit, pokud sám neviděl, že z toho bude mít užitek. To je jeho síla. I když tu brouzdali v předpokoji agenti, které ani nepustil do dveří. Jsou však také zpěváci, o kterých se dozvídáme víc z drbů než z kulturních stránek. Za takzvaný „netrebkoismus“ Holender nemůže. Ve Státní opeře byla Netrebko vždycky jednou z mnoha. Jen jedinkrát se na tom podílel, když se s ní vezl v kočáře při operním plese. Lze mu vytknout, že pořádal málo koncertantních provedení, a když, tak výhradně pro zpěvačky (jako Normu s Gruberovou).

Nemáme-li repertoárové dirigenty, ještě těžší je to s režiséry. Jak inscenovat Figara na úrovni doby, aby to nebylo po estetické stránce hloupé a mělo to co říci ještě po patnácti letech? Holender se také občas rozhoupal k režijnímu divadlo, možná však s postranní myšlenkou, získat na svou stranu fejetonisty , kteří jsou vůči tomuto druhu inscenací skeptičtí. Srovnáme-li to s Bayreuthem, probíjel se Holender statečně. Tam se nakonec dělalo všechno pro to, aby bodovala režie, a hudba zůstala téměř stranou.
Po devatenácti letech Holenderova vedení je dnes vídeňská Státní opera opravdu na jednom z předních míst, kromě MET je to první adresa, pokud chápeme operu přednostně jako hudební záležitost. A určitě není tato éra nejhorší, kterou prodělala, naopak, možná je historicky nejlepší. Každý Holenderův nástupce se bude muset snažit udržet pěveckou úroveň. Holenderovi se podařilo z příštipkářsky vedené opery vybudovat proorganizovaný umělecký ústav, v němž z orchestru vychází energie, která operu drží, a kde jsou excelentně fungující pěvci a sbor.
Ředitel, který přežije tolik kancléřů a ministrů kultury je už jen proto génius. Státní opera nezanikne, jak si možná někdo myslí, ale Holender nám bude všem scházet. I jako bavič.

Vaše jméno:

Poslat článek na email:

Připojit vzkaz:

Související články

Komentáře: 5

Anonymous dne 20.6.2010 v 23:33

Moc dekuji Vlaste Reittererove za tento fantasticky a navic i zabavny prisvek. Viden jsem pro sebe objevil teprve pred 2 roky, z Montrealu je to daleko. To mesto vcetne opery, muzei, restauraci Plachutta a Figlmuller, kavaren Demel atd. miluji a kdykoli jsem ochoten se tam vydat.

Zmineni dirigenti jsou dnes absolutni legendy. Prispevek ale jasne dokazuje, ze ve sve dobe byli take "jen" lide.

Asi vite, ze ve Vidni proslaveny Michael Schade je Kanadan.

Pokud ve Vidni chybi dirigenti, mohu jednoho navrhnout, ale uz ma pry uplne plny diar: Nova kanadska (navic z provincie Quebec) superstar, 35 lety Yannick Nezet-Seguin!

Pred chvili jsem se vratil z jeho provedeni Mahlerovy symfonie 8 v Montrealu. To bylo neco. Musim to ztravit dnes vecer u vina a zitra poslu editorum OP zpravu.

Stay tuned!

VT

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Václav dne 21.6.2010 v 13:15

Opravdu hodně zajímavé – zdaleka neje kvůli shrnutí a nadhledu. Pan Holender u mě stoupl v ceně! Díky za tento článek.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Dan dne 21.6.2010 v 17:03

Málokdo z nás umí německy tak, aby si s nadhledem přečetl rakouský tisk. Díky paní Reittereové za čas, který tomu věnovala a přeložila pro nás. Taky mě napadlo, že jsem si vždycky myslel, že budete starší noblesní dáma, která je historičkou umění a těch se bojím :-) Ale teď si myslím, že by stálo za to si s vámi popovídat. Co třeba rozhovor s šéfredaktorem? Je to dobrý novinář a já bych se o vás dozvěděl víc :-) Každopádně díky za zprostředkování zajímavých článků.
Dan

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 22.6.2010 v 12:35

Děkuji všem, kteří v mém psaní nacházejí užitečné informace. Obdivuju všecky operní fandy, kteří o sobě tvrdí, že jsou "pouzí amatéři" a tolik toho znají. Obdivuju VT, jak to všechno stíhá a všechny, kdo putují za operou přes hory a doly. Danovi: Na rozhovory je mnoho vhodnějších lidí, tak jen tolik – ve svém odhadu starší paní jste se trefil, dáma ne a už vůbec ne noblesní, historička ano, ale je mnoho tisíckrát lepších, a pořád se učím, takže strach rozhodně nenaháním. Vlasta Reittererová

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 22.6.2010 v 19:28

Paní Reittererová je velice fundovaná muzikoložka, mj. její články v Harmonii nebo Hudebních rozhledech vždy stály nejen za přečtení, ale i za vystřižení a uchování. Také její články na Opeře plus patří k tomu nejlepšímu, co se zde píše.
Škoda, že většinou nepíše kritiky na představení v Čechách – na rozdíl od jiných tomu velice rozumí, má noblesu a úroveň.
Prosím, piště dále, paní Reittererová!
Zbyněk Brabec

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.