Ohlédnutí aneb Jak se také dá hrát Boris Godunov

26.10.2010 00:00 Helena Havlíková

Sobotní přenos Musorgského Borise Godunova z Metropolitní opery oživil vzpomínky i nejednoho českého návštěvníka vroclavské, či chcete-li vratislavské Opery před třemi lety, kde právě Godunova uvedli v inscenaci, na kterou se nezapomíná. Právě po sobotním večeru z Met stojí za to si zmíněné vratislavské pozoruhodné nastudování Borise Godunova z roku 2007 v tehdejší recenzi připomenout.

Vratislavský Godunov je strhující metaforou moci

Označení „megaprodukce“, které Vratislavští už deset let používají pro některé své inscenace, sice zavání reklamním sloganem, ale ve skutečnosti je přesné – nastudování Musorgského Borise Godunova, kterou intendantka vratislavské opery Ewa Michniková vybrala pro magaproduci, by se do nově zrekonstruovaného divadla nevešla. I v obrovské Hale století bylo nutné snížit kapacitu sedadel skoro o polovinu na 3.500. Monumentální betonovou Halu století z roku 1913, průkopnické dílo moderního inženýrství a architektury německého architekta Maxe Berga (v roce 2006 byla zapsána do prestižního seznamu světového dědictví UNESCO), dokázal inscenační tým Godunova skvěle využít a zapojit do ohromující a drtivé metafory mechanismů moci. Dojem byl umocněn i zapojením velkých bočních obrazovek, na které se promítaly detaily nasnímané kamerami živě během představení (a titulky).

Zkušený ruský režisér Jurij Alexandrov respektoval základní dějovou osnovu Borise Godunova ukotvenou v historii Ruska na přelomu 16. a 17. století, dokázal ale zdůraznit a přesvědčivě ilustrovat mechanismy mocenských her, které jsou stále stejné, nezávisle na tom, do jakých kulis a kostýmů se právě převlékají. Jeho Godunov tak putuje časem jako prototyp tyranské vlády s jejími vzestupy a pády, devastujícími zemi, které se obratem zmocňují noví mocichtivci. Pro tento koncept se z mnoha podob Musorgského partitury velmi dobře hodila verze Rimského-Korsakova z roku 1896, s polskými obrazy a smrtí Borise v závěru. A také kostýmy Małgorzaty Słoniowské v koláži minulých epoch po současnost.

Scénograf Paweł Dobrzycki vystavěl obří stupňovité mauzoleum – vrchol je nahlodaný erozí, dole se povalují popadané hlavy. Před mauzoleum umístil rozlehlé nádražní nástupiště s dvěma lavičkami, na které přijíždějí ze stran vagóny pro jednotlivé scény. V kleci „dobytčáku“ je pod dohledem policistů navážen lid, aby prosil za nového cara – uplacený vodkou rozjařeně kýval na cokoli. Na okázale velkolepé carské korunovaci pak novopečený car Godunov v zlatém rouchu „roste“ do obří výše. Lid je odvezen a na opuštěných nádražních lavičkách svačí mnich Pimen vajíčko natvrdo a Griška pospává. Živý sen a Pimenovo vyprávění o zavraždění mladého careviče v Ugliči ho přimějí, aby „naskočil do vlaku ruských dějin“. Na nádraží zastaví „jídelňák“ s potulnými mnichy Misailem a Varlaamem, zde potetovanými rockery v černých ocvokovaných kožených kombinézách. Svou produkcí za doprovodu elektrické kytary (balada o tatarském městě Kazani) a plakátem s pozváním se snaží přesvědčit ženskou, která se sem vláčí s igelitovými taškami, aby jim věnovala flašku. Do vozu vtrhne policejní kontrola, hledaný Griška ale stihne z rozjíždějícího se vagónu vyskočit. Pak vjede carský vůz s těžkými sametovými fialovými zlatem lemovanými závěsy: chůva sice došije mladičké Xenii elegantní bělostné svatební šaty, ale ta v nich může tak jedině oplakat smrt svého snoubence. Mladý revolucionář Fjodor v kšiltovce s rudou hvězdou horuje, jak změnit svět. Cara Borise v carském plášti přes elegantní šedý oblek Šujskij obloudí alkoholem i historkou o mrtvém careviči. Pro polské obrazy se scenerie promění ve velkopanský kýčovitý banket s barovými tanečnicemi a antickými válečníky – to ale na rozptýlení nudy mondénní Mariny nestačí, její zájem vybudí až k fanatismu teprve vidina ještě mocnějšího vládnutí. Výsledkem všeho toho „šibování“ je, že Boris a jeho děti, sice nastrojeni v carském, ale jako osamocení burlaci táhnou vagón nacpaný vším, co stačili z carského paláce pobrat, včetně písaře. Nemají už sílu, aby odehnali zdivočelou chátru, která se na vagón vrhne a rozhazuje chtivému lidu perlami a kožešinou obšité bojarské pláště. Ti nejdravější se jich zmocní a takto „překabátění“ jako členové dumy rozhodují o osudu země. Do bezbranného pološíleného monarchy si kopne i tlustý policista. A za zády umírajícího Borise si už podávají ruce noví spojenci moci – Šujskij a Griška.

Inscenátorům se podařilo celé toto dějinné balábile udržet pohromadě, s přesně načasovanými a bezchybně provedenými proměnami a vybalancováním davových a komorněji pojatých scén – vše na úrovni herectví, které by obstálo i v činoherním kusu.

Základem úspěchu je ale spolehlivé hudební nastudování: Ewa Michniková je nejen respektovanou ředitelkou, ale i výbornou dirigentkou, která bez okázalých gest s úspornou přesností dokáže ovládnout pro Godunova posílený orchestr tak, že hraje precizně, s velkým nasazením a muzikantským zápalem. Prostory haly vyžadovaly, aby se zpívalo na mikroporty, ale nazvučení bylo velmi kvalitní. Jak největší role Borise v podání Janusze Monarchy, Grišky tenoristy Leonida Zachozjajeva nebo Mariny sopranistky Galiny Kukliny, ale i všechny další byly obsazeny výbornými pěvci, suverénně ovládajícími své party. A velkolepě zněl i posílený stodvacetičlenný sbor.

V podmínkách naší domácí operní produkce nic srovnatelného s vratislavskými megaprodukcemi dosud neznáme – jistě i kvůli finančnímu zajištění projektu a otázce jeho ekonomické rentability. Pro ty, které i tyto věci zajímají: Godunov se ve zcela zaplněné Hale století hrál 6x, zhlédlo ho tedy 21.000 diváků. Vstupné bylo překvapivě lidové – v nejdražších sektorech za 100 zlotých, nejlevnější za 40. Sólisté, sbor i orchestr by kvalitou obstáli na kterékoliv prestižní operní světové scéně. A to vše je k vidění v šestisettisícové Vratislavi. Opravdu se vyplatí podívat se na náš operní dvorek s odstupem.

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov. Dirigentka Ewa Michnik, režie Jurij Alexandrov, scéna Paweł Dobrzycki, kostýmy Małgorzata Słoniowka, choreografie Vladimir Romanovskij, sbomistr Małgorzata Orawska. Vratislavská opera – Hala století, 19. října 2007

Související články

Komentáře: 6

Anonymous dne 26.10.2010 v 06:53

… a jeden postreh pro zmenu od jiznich sousedu:
v lete jsem byl pracovne v Budapesti tak jsem se zasel podivat na mistni inscenci Borise Godunova v ramci letniho festivalu na Margitinom ostrove. Necekal jsem zadne zvlastni vykony ani zazitky, ale odesel jsem i tak po 25 minutach. Priserna akustika, nudna inscenace, staticka, plna nejhorsich opernich klise, navic blbe pocasi – co jedine asi organizatori ovlivnit nemohli. Tezko hodnotit orchestr a zpevaky, protoze se to vsechno misilo a prolinalo a sustelo … brrr ;(

robert

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Khail dne 26.10.2010 v 08:22

Hrát se dá různě: Od toporného papundeklového provedení, po to zde popisované Polské.
Jsou fanoušci, kteří historizující a statická provedení inscenací mají rádi, jsou tací, kteří chtějí, aby opera byla moderním divadlem.
Já patřím mezi ty druhé. Nikomu však neupírám jeho vkus a cítění.
Platí však jeden fakt, civilizace se vyvýjí a s ní i přístupy k umění, jakým je i divadlo. Divadelní přístupy před třiceti lety byly jiné, než dnes. Společnost měla jiné estetické vnímání a hodnoty, žila jinak před třiceti lety a žije jinak dnes. Divadlo však je hlavně o pohybu, ději, zvuku a barvách. Odráží od nepaměti lidské vlastnosti a společnost. Tak se musí inscenovat. Odcházet po představení s tématem k přemýšlení je lepší, než si říct no hlavně, že jsem to přežil. To bylo tehdy a tehdy a dnes už je to jiné a nic mi to neříká. Na inscenaci z Vroclavi nemohu zapomenout doposud, na tu z Met už jsem zapomněl. Která z nich tedy byla více divadelní?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Khail dne 26.10.2010 v 09:37

Omlouvám se za hrubku :-) Píšu rychle a ještě jsem dyslektik :-)

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 26.10.2010 v 14:28

Já viděl kdysi na videu Borise Godunova ze Salcburku. Režíroval Herbert Wernicke a také to bylo o něčem! Především o uchopení moci, ot om, že se papalášové v Rusku měli a mají dobře a obyčejný lid strádá. V podstatě je jedno, kdo tam vládne. Byla to velice působivá inscenace, pořád čekám, že ji někdo vydá na DVD.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 29.10.2010 v 13:27

Aha – už mi svítá… "Moderní" divadlo tedy znamená, že průměrný divák potřebuje, aby protagoniosté na jevišti byli potetovaní feťáci přijíždějící vlakem, aby pochopili, ze sujet příběhu ze 16. století je nadčasový…
Přiznám se, že mi je symptaičtější klasická inscenace než úprava pro natvrdlé.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Daniel dne 29.10.2010 v 13:44

Nemyslím. Moderní divadlo je o režisérském pojetí výkladu…

Viděl jsem toho Salzburského Borise, o kterém píše předchozí anonymní z 28. 16.28, v televizi na 3sat. Bylo to přesně o tom, o čem píše: O uchopení moci, o tom, že ať za cara nebo za Putina, obyčejní lidé se lépe nemají a nemají na to žádný vliv. Bylo to prostě režisérské divadlo se vším všudy.
Včera jsem byl shodou okolností na Rusalce v Mnichově. Nemohu říct, že bych byl nadšený z inscenace, která ukazovala zápas o holý život ve falešné a prohnilé lidské společnosti, ukazovala jak je lidské slovo bezcenné, ukazovala velmi naturalisticky jak člověk dokáže ublížit bližnímu. Byla drsná a místy jsem až odvracel tvář, když na jevišti naturalisticky rvali srdce z těla Rusalky v podobě srn stažených z kůže. Byla to další z Kušejových bvurcujících inscenací. Ale bylo to tak silné režisérské divadlo, s tak jasně podaným příběhem a vztahem k dnešní společnosti, že jsem slyšel v nádherné dvořákově hudbě mnoho, co nikdy předtím ne. Aplaus po ppředstavení trval dlouhé minuty! Lidé chápali o čem Rusalka je, že to není pohádka pro děti ale drsný psychlogický moraliskní příběh. Tak se dělá divadlo! Nadosmrti na to nezapomenu. O tom je divadlo!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.