Ohlédnutí za 26. ročníkem festivalu tance a pohybového divadla Tanec Praha

Marcela Benoniová, 30.06.2014 12:30

26. května – 26. června 2014

Celé čtvrtstoletí má již festival za sebou a bohaté zkušenosti s realizací, produkcí a stálé snahy, pozvat do Prahy nové umělce z tanečního oboru, který bývá neprávem stavěn na konec řady čekatelů k získání finanční podpory. Ať už se jedná o instituce státní či další mecenáše, je téměř zázrak, že se Tanec Praha vůbec realizuje. Z tohoto úhlu pohledu bylo překvapivé, že se ředitelce festivalu, Yvoně Kreuzmannové, podařilo pozvat premiéru představení Coup Fatal belgického choreografa a režiséra Alaina Platela.

Stejně tak jako kanadskou choreografku Marii Chouinard, která v Praze již také hostovala. Nicméně letos věnovala Praze hned tři produkce. Poněkud diskutabilní a pro konzervativce jistě pobuřující bylo její vystoupení v Národní galerii. Propojování uměleckých žánrů a stejně tak uvádění taneční produkce v jiných než divadelních prostorách nemá vždy příznivce.

V Hudebním divadle Karlín představila Marie Chouinard svoje Svěcení jara s hudbou Igora Stravinského (i s dlouhou pasáží bez hudby) a na závěr festivalového maratónu taneční fresku Henri Michaux: Mouvements. Vazba na výtvarné umění je pro Chouinard osobní i typická. Jemné abstraktní pouto k peru kreslíře se dalo vyčíst i z výstavy jejích kreseb vystavených během festivalu v Divadle Ponec.Bližší k pochopení pro širší publikum byl projekt Coup Fatal, rozhodně více hudební než taneční.

Se strhující energií hráli černošští hudebníci v kompozici i aranžmá Fabrizia Cassola a kytaristy a „frontmana“ kapely, Rodrigueze Valdamy, nikoli skladby africké provenience, ale, zcela odlišně od jejich naturelu, barokní hudbu Bacha, Monteverdiho, Vivaldiho a Glucka. Zpěvák Serge Kakudji (kontratenor) pochází z Konga. Jeho zaměření i velká láska jsou árie z barokních oper. Jejich tragika a lamentující podtext velmi hluboce souzní se situací v zemi, kde žije. Protože vystudoval zpěv v evropských městech (Namur, Paříž), již před několika lety se seznámil s Alainem Platelem a hudebním skladatelem Fabriziem Cassolem.

V návaznosti na dřívější projekt nazvaný pitié! se umělecký tým nechal inspirovat nejen barokní kulisou, ale určitou raritou specifickou pro město Kinshasa. Jde spíš o jakýsi společenský postoj než o provokaci. Místní dandyové se nazývají „sapeury“. Société des ambianceurs et des personnes élégantes je skutečně společnost, která má ambice zůstat hrdá a svérázná i nehledě na boje a občanskou válku v zemi. Extravagantní obleky, křiklavě barevné doplňky, patřičná rádoby elegantní, avšak nabubřelá gesta, nadřazené i rozšafné chování, to vše spojuje tyto muže. I když se to zdá dost nepochopitelné, souvisí to jistě s tím, aby ukazovali svůj jistý nadřazený pohled i aby si dokazovali sebevědomí. I když málokdo v Evropě může porozumět směsici tohoto tematického materiálu v kontrastu s hudební protimluvou. Alain Platel zahrál roli spíše pozorovatelskou než skutečně režijní, ale představení jistě bude mít své diváky a posluchače.Z ostatních představení poměrně různobarevné festivalové přehlídky byly nejčerstvější večery mladých choreografů – Evropské taneční laboratoře, vybraných z dvaceti oceněných „Priority TOP20 Aerowaves companies“. Mladá krev bez jisté sebekontroly se snaží v nejlepších intencích předvést, co umí. A to je sympatické. Každý z nich v celkem čtyřech předvedených krátkých produkcích přinesl něco jiného a ve svém mladistvém přesvědčení neotřelého:

Portugalci Sofia Dias a Vitor Roriz pod titulem A gesture that is nothing but a threat zkoumají emoce a citové stupnice na základě hlasových cvičení, které přenášejí do pohybu. Antonin Comestaz z Holandska nás nechal nahlédnout do skutečné taneční kompozice Out of the Grey. S maďarskými kořeny se energicky potýkali dva tanečníci József Trefeli a Gábor Varga na pomezí folklóru a současného tance. A půvabné dílko Bruit de couloir předvedl francouzský žonglér a tanečník, Clément Dazin.S podivem byli poměrně dost slabí umělci z Izraele, což nebývá zvykem, jelikož Izrael patří v „contemporary dance“ ve světě k těm významným zemím. V rámci Dnů Jeruzaléma byly dvě vystoupení na lodi Tajemství na Vltavě a produkce byla velmi omezena špatnou zvukovou clonou ze sousedního lokálu.

Skutečným počinem bylo uvedení konceptuální choreografie významného francouzského umělce, Jérôma Bela, nazvaná jménem tanečníka Cédric Andrieux. Původem Francouz Andrieux vypráví o svém životě, velmi prostě, skromně a citlivě.

Důležitou etapou jeho kariéry byl pobyt v Merce Cunningham Dance Company v New Yorku. Popisuje podrobně, jak těžká, někdy i neúprosná práce byla splňovat všechny požadavky legendárního amerického umělce. S určitou dávkou nadsázky a lehké ironie jsou předváděny části tréninku specifického pohybového slovníku Merce Cunningham techniky, předváděny kostýmy i fragmenty choreografií a popisovány reakce amerického choreografa.Posléze Cédric Andrieux líčí svoje další interpretační zkušenosti z Lyonské opery. Předvedl část sólového tance z dílny Trishy Brown a došel ke klíčovému setkání s Jérômem Belem. Snaží se tedy i velmi naučně osvítit nevšední a netaneční produkce a jejich působení na diváky. Je zajímavé, jak autenticky tento dlouhý monolog působí. To vše je v Belově koncepci a dramaturgii známé. I když se na první pohled zdá, že se nejedná o představení v pravém slova smyslu.