Ohlédnutí za jednou inscenací, „érou“ a kritikou

19.6.2010 00:01 Pavel Šimáček

Ve čtvrtek 17. června se v pražské Státní opeře uskutečnilo poslední, páté, představení Tristana a Isoldy v této sezóně. O jednotlivých představeních jsem referoval v komentářích k recenzi z premiéry (najdete zde), proto k uměleckým výkonům jen stručně.
Od čtvrtého uvedení uplynulo více než čtrnáct dní (předtím se představení konala v rozmezí tří až čtyř dnů) a kiksů a nepřesností v orchestru rázem přibylo. Zdálo se mi, že nově vystoupivší dirigent Richard Hein (hudební nastudování Jan Latham-Koenig – rozhovor s ním je zde) volil místy rychlejší tempa, takže problémy některých skupin možná pramenily také z této skutečnosti. Přesto je nutné zdůraznit, že se ve všech představeních orchestr vzepjal k nevídanému výkonu. Nerozumím však, proč ne tak dávno hrál, jak hrál, v jiné Wagnerově opeře, totiž Bludném Holanďanovi. Svůj podíl viny zřejmě nesl dirigent. Zásadní výtka směřuje ke škrtu v druhém jednání, milostný duet je pak prostě „krátký“ a navíc první varování Brangäny přichází příliš brzy.

Leonid Zakhozayev (Tristan), Richard Haan (Kurwenal)

Režisér Marcelo Lombardero postavy na scéně spíše jen rozestavil a určil, odkud a kam mají jít. Některé alternantky si proto také přinesly své vlastní prostředky k vyjádření emocí postav. Kostýmy Luciany Gutman kombinovaly středověké inspirace (u žen) se současností (u mužů), ale některé střihy by bylo dobré nejprve porovnat s tvary pěvkyň. Marion Ammann při první premiéře kostým docela slušel, nízko položený pas však byl velmi nemilosrdný k Catherině Hunold a Elizabeth Connell raději oblékla prosté černé šaty, jež se ukázaly jako nejlepší volba. O scéně Diega Siliana bude řeč později.

Marion Ammann (Isolda), Leonid Zakhozayev (Tristan)

Tristan Leonida Zakhozhaeva byl disponovanější s každým představením, takže ve čtvrtek podal výkon světové úrovně (náš rozhovor s ním o pražském Tristanovi je zde). Isoldy se představily celkem tři. Marion Ammann zpívala pouze při premiéře, v porovnání s konkurentkami vychází jako nejslabší. Svůj poměrně malý hlas musela přepínat, ani tak ji ale nebylo vždy slyšet – a přineslo to občasné ostré a ne zcela čisté výšky. I tak šlo ale o dobrý výkon. Catherine Hunold se svým průrazným a dramatickým hlasem podobné problémy neměla, její Isolda byla především vášnivá – v nenávisti i v lásce. To platí o hlasové stránce jejího výkonu, herecky byla spíše nevýrazná, na rozdíl od Elizabeth Connell, jež svou roli skutečně prožila a pěvecky jí také nezůstala dlužna. Nemohu nepřipomenout, že jako jedna z představitelek Isoldy byla plánována Maida Hundeling – internetové stránky Státní opery v jejím profilu debut v Tristanovi a Isoldě stále zmiňují! Velký úspěch za svůj výkon sklidila Amber Wagner (Brangäne) se svým mohutným a barevným mezzosopránem. V pátém představení se uvedla mladá (a krásná) Allison Cook. Její hlas pro tuto roli bude muset ještě trošku dozrát, místy zanikala – mám však dojem, že pod novým dirigentem hrál orchestr opět o něco hlasitěji. Postavě by také slušelo méně pitvoření a doslovných gest. Tomasz Konieczny (Kurwenal) opanoval svým mohutným hlasem celý prostor divadla a zanechal ten nejlepší dojem. Alternoval Richard Haan, zejména v (jeho) druhém představení také velmi dobrý. Kvalitní výkon podal i Richard Wiegold jako Král Marke. Vůbec mi nevadilo, že své dva monology sošně odstál, alespoň jsem se mohl soustředit na emoce, které do partu vložil (zklamání po Tristanově zradě). Ostatně – jde o postavu krále, ten ani vášnivé city nevyjadřuje prudkými pohyby, natož aby po scéně metal kozelce. Když zpíval Svatopluk Sem, zalitoval jsem, že Melot nemá v opeře více prostoru. Alternoval Vratislav Kříž.

Catherine Hunold (Brangäne), Amber Wagner (Isolde)

Při posledním představení byl také k dispozici časopis Státní opery Praha. Ve Slovu ředitele se loučí Jaroslav Vocelka. Dobu svého působení– jak se stalo ve Státní opeře Praha zvykem – honosně nazývá „érou“. Nastoupil v roce 2002 po Danielu Dvořákovi, který odešel do Národního divadla. Na tomto místě Jaroslav Vocelka zmiňuje neutěšený stav budov Státní opery v době svého nástupu a pomoc tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, díky němuž je bylo možné opravit. (Neodpustím si poznámku, že někteří tomuto panu ministrovi vděčí opravdu za mnohé.) Z výčtu opravených prostor vypadly vkusné toalety (proč se jich ředitelé bojí?), ale také třeba dvojí výměna nadoponek v lóžích během jedné sezóny. Doufám, že za ty nakonec nepoužité dostala Státní opera peníze zpět. V této souvislosti bych také příští vedení upozornil na to, že v lóžích jsou neuvěřitelně nepohodlné thonetky, výměna by nebyla od věci.
Jaroslav Vocelka dále zmiňuje vysokou soběstačnost Státní opery (nic proti tomu, ale stalo se z ní Zlaté tele). Předpokládám, že jsou započítány i zisky z pronájmů pro nejrůznější Zlaté slavíky a podobné akce, které by se v takovém divadle objevovat neměly. Zahraniční hostování Státní opery je nejen prostředkem ke zvýšení ekonomické soběstačnosti, ale také potvrzením umělecké kvality souborů druhého pražského domu (sic!).

Následuje výčet premiér, na které pan ředitel rád vzpomíná. Je třeba přiznat, že za jeho působení zmizely některé omyly, jako byl Dorian Gray či Circus Terra. Naopak byly uvedeny dobré produkce zajímavých titulů (2003 Nížina, 2004 Lucia di Lammermoor, Piková dáma i La Roulette, 2006 Candide, 2007 Prsy Tirésiovy a Lidský hlas, 2009 Smrt v Benátkách, 2010 Tristan und Isolde), skutečně nezdařilým projekty byly jen opery Blažena a Beneš (2003) a Bludný Holanďan (2008). Osobně jsem otráven odcházel i z Carmen (2004), Rusalky (2005) a Sicilských nešpor (2006). Většími problémy byly neustále měněné plány premiér (v mozartovském roce se například neuskutečnila premiéra Idomenea a Mozart byl připomenut jediným koncertem Dagmar Peckové), ustálení jejich počtu na pouhých dvou za sezónu (+ 1 koncert a 1 balet) a úroveň repríz donekonečna omílaných produkcí z let minulých. Ale je to asi cesta k dosahování vyšší soběstačnosti.

Zde bych rád deklaroval, že text píši jako laik, dlouholetý abonent pražské Státní opery a nemám jiné přání, než mít v Praze dva kvalitní operní domy. Pan ředitel si totiž dále stěžuje na to, že se objevili ti, kteří Státní operu kritizují (uvádí pracovníka z Ministerstva kultury, který toto divadlo označil za „žrouta peněz“) s tím, že „u některých kritiků Státní opery nelze nevysledovat zcela jasný záměr“. Implicitně pak vyplývá, že jde o zrušení druhého operního domu v Praze. Pan ředitel zde dokonce neváhá jmenovat (nevím proč v souvislosti s dohodou Státní opery Praha se Společností Richarda Wagnera) kritičku Věru Drápelovou. Ta Jaroslavu Vocelkovi údajně dvakrát sdělila, že „Státní operu nenávidí od jejího vzniku.“ Pan ředitel z toho vyvozuje, že „hodnota její takzvané odborné kritiky se rovná nule“. Bohužel mi unikla příčinná souvislost.

Mnohem raději má Jaroslav Vocelka „odborníky, kteří v tisku neváhají opakovaně přiznat Státní opeře Praha její velký význam pro vytváření image Prahy jako evropského kulturního města či zdůraznit skutečnost, že za 18 let existence Státní opery zde vznikla celá řada (dobrých) inscenací…“ Mezi tyto odborníky zřejmě patří kritička jistého celostátního deníku, která v tomto stylu své recenze začíná či ukončuje pravidelně a po poslední premiéře v Státní opeře napsala: „Kdo hledá odpověď na rébus, zda by v metropoli měly být dva operní soubory, dostal zejména po druhé premiéře Tristana a Isoldy ve Státní opeře jednoznačnou odpověď – ano!“ Znovu opakuji: nepřeji si nic jiného, než dva kvalitní operní domy v Praze. Ale není jedna povedená premiéra za rok málo? Dále se již věnuje popisu představení: „promítání na tylovou oponu navozovalo iluzi, kterou dnes v multikinech zprostředkuje technologie 3D“ Nevím, ale byla autorka někdy v kině na 3D projekci? Promítání (s výjimkou námořníka na stěžni) nehybných obrazů na dvě opony patří někam do šedesátých až sedmdesátých let. I když se na scénu dívalo docela příjemně, o nějaké větší iluzi se hovořit nedalo, zvlášť když milenci vyjíždějí na jakémsi stole a v druhém dějství u toho musí asistovat i špatně skrytý jevištní personál. Starodávné rytiny byly prý důsledné. Já si to nemyslím – rytiny použité v prvním a druhém dějství byly velice realistické (onen styl ilustrací verneovek), ve třetím dějství však stylizované. Wagner podle zmíněné kritičky zakryl při představení Tristana svému sousedovi oči se slovy: „Příliš se díváte“. Tuto historku znám nikoliv se sousedem, ale se sousedkou, a prý se tak stalo na koncertě. Nezdá se mi, že by Wagner se svou ideou Gesamtkunstwerku někomu při své opeře zakrýval oči. Neví někdo, jak (a pokud vůbec) se historka udála? Dirigent „spolehlivě provedl i sólisty jejich rozsáhlými party, jež patří v opeře k nejnáročnějším.“ Patří k nejnáročnějším? Ony nejsou nejnáročnější? Leonid Zakhozhaev prý Tristana uzpíval mocným hlasem (nebylo by lepší zazpíval?). Ve kterém divadle recenzentka viděla Marion Amann, že může říci, že „je na malých scénách šarmantní Mozartovou Hraběnkou a věrnou Sentou?“ Catherine Hunold „přesvědčila o dvojím účinku nápoje lásky hrdé čarodějky i toužící milenky“? To, že nápoj měl mít jiný účinek, než měl (neb byl vyměněn) přeci neznamená dvojí účinek! Tomasz Konieczny „potvrdil svou už vzestupnou dráhu“. Jak zpíval, se nedozvíme. Asi dobře.
Závěr recenze je obligátní. „Je to hozená rukavice šéfdirigentovi opery Národního divadla Netopilovi, jemuž se zatím… nepodařilo hráče přesvědčit, že v každém představení se hraje o život – i existenci.“
Také já se již budu pomalu chýlit ke konci. Pan ředitel Vocelka označil inscenaci Tristana „na odchodnou“. To jej spojuje s Ioanem Holenderem, který si jako poslední představení sezóny ve Vídeňské státní opeře přál Parsifala. Nechme na budoucnosti, aby ukázala, jak moc se mu „podařilo divadlo stabilizovat umělecky, tak organizačně“ a poděkujme mu za jeho práci a úsilí, které Státní opeře Praha věnoval.

Související články

Komentář

AB dne 19.6.2010 v 09:10

Pavle, díky za obsáhlý a trefný dvojčlánek. Ani já nemám rád rozplizlost a neurčitost v hodnocení inscenací typu: "pěvci party zvládli se ctí a scéna nerušila". Je dobré, když se lidé nebojí vyjádřit svůj, ať už pozitivně nebo negativně kritický názor, zcela a bez ostychu.

Éru pana Vocelky hodnotím jako zcela nevýraznou a vpodstatě správcovskou. (Ostatně dělal dlouhá léta cifršpíona a ekonoma a k uměleckému šéfování měl daleko). Také to bylo znát, dal opravit (a nevhodně zmodernizovat) páchnoucí toalety (to mu budiž přičtěno k dobru), očalounil lóže, ale prach a špína na zašlých balustrádách a vlastně v celém hledišti a ušmudlaný strop, kde na nástěnné malbě nerozpoznáte nic, zůstaly. Podle mého názoru stejně ušmudlaná a nevyvážená byla i dramaturgie za jeho působení: odrhováky stále dokola a sem tam nějaký ojedinělý inscenační počin srovnatelný s opravou toalet (tedy dílčí a nezapadající do žádného smysluplného dramaturgického kontextu). Přeji panu řediteli příjemný odchod do důchodu a přeji si aby se oříšek v podobě SOP rozlouskl co nejdříve. Asi jediné možné chutné jádro, které tím rozlousknutím nám operním příznivcům nezhořkne v ústech, bude její přičlenění k ND.

Aleš B.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.