Ohlédnutí za Tannhäuserem ve Státní opeře. A co dál?

Pavel Horník, 04.05.2015 13:40

Na samém konci dubna vítala klasicistní budova Státní opery v Praze chladnějším podvečerem spěchající diváky na představení opery Richarda Wagnera Tannhäuser, poslední v této sezoně. Vraťme se ale k nedaleké minulosti a faktům. Toto nejnovější provedení Wagnerova díla se objevilo na jevišti Státní opery pět minut po dvanácté, tedy těsně po uplynutí dvoustého výročí Mistrova narození v roce 2013. Premiéra byla 11. ledna 2014. Přijetí odbornou kritikou a také částí divácké veřejnosti (byl jsem mezi nimi i já), hlavně režijního a scénického pojetí nebylo nejlepší. Během skoro jednoho a půl roku, co se představení hrálo, jsem je navštívil několikráte a můj názor na inscenaci se pozvolna měnil. Málo invenční režie a ničím neurážející, ale také ne příliš nápaditá scéna umožňovaly se více soustředit na kvalitní hudební provedení. To bylo realizováno výborným anglickým dirigentem, již mnoho let naturalizovaným v Německu, ale často působícím i u nás, Hilary Griffithsem. Tento příjemný pán s naprostou jistotou, citem a velkým hudebním vkusem a vždy bez partitury, předkládá divákovi nevšední hudební zážitek. Ten je pochopitelně podmíněn také výkonem sólistického a samozřejmě sborového ansámblu. Z obou obsazení se ale dá sestavit takové, které vyhovuje dobrým standardům a u některých sólistů velmi vysokým. Tím se dostávám k titulní roli, na jejímž kvalitním obsazení dílo hodně závisí. To se naštěstí podařilo a účinkování mladého švédského pěvce Daniela Franka v náročné hlavní roli bylo určitě výhrou.Nakonec i orchestr se během doby vypracoval tím, že měl možnost vícekrát hrát u nás bohužel dost opomíjenou Wagnerovu hudbu. Tannhäuser se pomalu ve Státní opeře zabydlel a dvanáct představení, která bylo možno v inkriminovaném období zhlédnout, není v průměru srovnání třeba se zahraničím zas tak málo. Když se vrátíme do nedávné minulosti inscenování děl Richarda Wagnera ve Státní opeře (2010), Tristan a Isolda se hrál všehovšudy šestkrát a před tím málo povedený Bludný Holanďan se také dlouho neohřál. Když se podíváme ještě dále do historie, tak nastudování této opery a uvedení na jevišti tehdejšího Smetanova divadla vynikajícím Jaroslavem Vogelem v roce 1955 se dočkalo během následujících pěti let pětačtyřiceti repríz. Jako mladičký gymnaziální student jsem skoro všechna představení navštívil. Pokud se vrátím k uvádění v budově Národního divadla, Tristan a Isolda uvedený v roce 2000 pod taktovkou Jiřího Kouta, bylo možno vidět během tří let čtrnáct krát. Ve Zlaté kapličce měl premiéru roku 2011 povedený Parsifal, kterého režíroval Jiří Heřman a hudebně nastudoval John Fiore, se odehrál během jedné sezony sedm krát. Abychom měli srovnání se zahraničím, uvedu dvě inscenace z prestižních scén (které jsem vícekrát viděl) a jsou svým pojetím diametrálně rozdílné. Klasické provedení legendárního Otto Schenka ve Vídeňské státní opeře, které mělo premiéru v hudebním nastudování Lorina Maazela v roce 1982, se během dvaceti let dočkalo padesáti čtyř provedení. V Semperově opeře v Drážďanech (kde mělo dílo premiéru 1845) režíroval Tannhäusera, jako obvykle netradičně, Peter Konwitschny roku 1957 a na jevišti se drží sedmnáct let. Až dodnes byl hrán devětašedesát krát. Opery se, až na výjimku, hrály v blocích cca čtyř představení maximálně s roční pauzou. Je to zdánlivě hra čísel, ale přesto z ní lze vyčíst, že počet repríz současné inscenace, odehraný naším divadlem, vůbec nevychází špatně. Otázka zní, co dál. Návštěvnost této opery byla dobrá a tak je překvapením, že už Tannhäuser není uveden v programu nastávající sezony, tím spíše proto, že ta bude tou poslední před náročnou rekonstrukcí budovy. A tak třeba pan Daniel Frank jistě bude svým uměním v této roli obšťastňovat posluchače jinde.Ono poslední představení sezony 28. dubna bylo velmi příjemné a již po všech stránkách dobře usazené. Výše uvedený švédský sólista byl skutečně jeho tahounem, orchestr pod dirigentem Griffithsem dělal maximum, co mohl. I ta velká síň z Walhally s řadou bust ve druhém dějství nepůsobila špatně.Nadšená reakce publika, které aplaudovalo v krásném hledišti ve stoje, a květinové dary všem účinkujícím avizovaly pomyslné rozloučení? Věřím, že se ještě v dohledné době Tannhäusera dočkáme…