Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    13.9.2010 00:00 Redakce

V roce 1994 Olga Trifonova debutovala v petrohradském Mariinském divadle v jedné z rolí, které nepříliš zkušeným sopranistkám bývají pro jejich první kroky na jevišti svěřovány často – jako Barbarina v Mozartově Figarově svatbě. Vše další se ale brzy začalo odvíjet nečekaně rychle. Již o pouhých pět let později mladé sopranistce poprvé aplaudovalo publikum newyorské Metropolitní opery, když tu ztvárnila hned v osmi představeních Čajkovského Pikové dámy pastýřku Chloe. Neméně úspěšná byla také v operních domech v Paříži, Bordeaux, Římě, Parmě či Washingtonu, stejně jako i v koncertních sálech Evropy i Ameriky. Před dvěma lety dostala Olga Trifonova nejvyšší ruské vyznamenání: prezident Putin ji jmenoval „čestnou ruskou umělkyní“.

Operní repertoár Olgy Trifonové zahrnuje role jako jsou Belliniho Almina (La sonnambula) a Elvíra (I puritani), Donizettiho Lucia (Lucia di Lammermoor) a Norina (Don Pasquale), Glinkova Ludmila (Ruslan a Ludmila), Musorgského Xenie (Boris Godunov), Pucciniho Mimi a Musetta (La bohéme) či Lauretta (Gianni Schicchi) a Liu (Turandot), Rossiniho Rosina (Lazebník sevillský), Straussova Fiakermilli (Arabella), Verdiho Oscar (Un ballo in maschera) a Gilda (Rigoletto).

V roce 2003 se Olga Trifonova po čtyřech letech vrátila do MET, aby tu v šesti představeních opět s velkým ohlasem ztvárnila titulního Slavíka ve Stravinského opeře. A právě v této úloze se již příští týden mladá ruská sopranistka představí i v Praze, při dvojím koncertním provedení Slavíka v Národním divadle, s ročním odstupem od svého předchozího vystoupení v pražském Rudolfinu.

Svou kariéru jste započala v Petrohradě v roce 1994. Jak si na toto období dnes vzpomínáte?

Myslím na ty časy často. Tvrdě jsem pracovala na rozvoji svého hlasu.

Jak nyní z odstupem času vnímáte změny, kterými váš hlas prošel?

Zejména za tu dobu zmohutněl, myslím, že je mnohem zajímavější a i čistší. Jelikož mám za sebou mnoho rolí, můžu se opravdu cítit jako profesionální pěvkyně.

Dosud jste zpívala koloraturní role, nyní se na všem koncertním repertoáru objevila role Taťány. Máme to chápat tak, že se chcete posunout k jinému typu zpěvu?

Myslím, že můj soprán je lyricko-koloraturní. V opeře Mariinského divadla zpívám Lucii, Aminu, Gildu, Sněhurku, Antonidu nebo Ludmilu. Tyto role nejsou postavené pouze na koloraturní technice, ale rovněž procítěné lyrice. To koneckonců platí také o Slavíkovi, kterého budu zpívat v Praze. Nejde pouze o koloraturní zpěv, ta role má i lyrický rozměr. Když zmiňujete Taťánu z Evžena Oněgina, tak árii ze scény s dopisem občas zpívám na mých koncertech a opravdu ji mám ráda. V budoucnu, až bude můj hlas vyzrálý, ráda přijmu nabídku na nastudování této role. Řekla bych, že je to jeden z mých profesních snů!

Na jaké role se nyní připravujete?

Co se týče dalších rolí, nestojíme na stejném místě, měníme se a doufám že i já – k lepšímu. Nyní se pečlivě připravuji na roli Violetty. Moje zkušenosti i můj věk mi umožňují vytvořit silný obraz této hrdinky. Všechny ty nástrahy, které dopadají na její osud mě jistě přimějí vyhnout se průměrnosti.

Podívejme se nyní na Stravinského Slavíka. Jaký máte vztah k této roli?

Opera Slavík je velice křehká, řekla bych spirituální. Slavík je ušlechtilý, citlivý, krásný a zbožňovaný. Není možné zmocnit se lásky a zavřít ji do zlaté klece, to pak zahyne! Ale když své srdce lásce otevřete, odmění vás kouzelným bohatstvím.

Kromě vaší nahrávky pro Naxos je rovněž dobře známý film – opera Slavík s Natalie Dessay. Jak vy vnímáte rozdíl mezi vaší a její interpretací této role?

Především Natalie Dessay respektuji jako koloraturní pěvkyni. Ovšem raději nás nebudu srovnávat, omlouvám se, ale nepovažuji to za úplně korektní. Každý hlas je zejména spojen s osobností, každý je jedinečný a v podstatě nenapodobitelný. Každý umělec má své vlastní vrozené předpoklady.

V pražském Národním divadle zazní Slavík pouze v koncertním provedení. Jaký je z vašeho pohledu rozdíl od inscenované produkce?

Samozřejmě je jednoduší zpívat v představení, to se pak můžete do role vžít, vlastně žijete život svého hrdiny a tím vtahujete diváky do děje. Abyste vytvořil vhodnou atmosféru na koncertě, musíte se mnohem více soustředit, protože jste prostorově omezený, nemáte divadelní kostým, obecenstvo vidí pouze vás a ne tu postavu z příběhu.

Máte poměrně dost koncertů. Jaký repertoár je vám nejbližší?

Obecně vzato mám v oblibě party lyricko-koloraturní, ovšem na mých koncertech docela často představuji romance a písně. Opět se k tomu vracím, koloraturu vnímám jako technický předpoklad hlasu nebo něco ve smyslu „ozdoby“. Ale lyrická melodie musí ukázat, zprostředkovat hloubku lidských citů a pocitů, toto je pro mě opravdu důležitější, než koloratura.

 

Povídáme si pořád o hudbě, ale stíháte i jiné aktivity kromě zpívání? Máte třeba koníčky?

Bohužel nemám moc volného času ani speciální koníčky. Svůj volný čas věnuji manželovi a dceři. I když – dcerka chodí do druhé třídy a učí se hrát na harfu a na klavír. A tak ji s tím někdy pomáhám.

Děkuji za rozhovor, nashledanou při vašem Slavíkovi v Národním!

Ptal se Vít Dvořák

www.olgatrifonova.com