Ondřej Kyas: Nechci vyslovovat banality

Ensemble Opera Diversa, brněnské seskupení profesionálních hudebníků a zpěváků mladší generace, kteří si vytkli cíl interpretovat operu a hudbu diversně, tedy odlišně, je za jeho více než desetiletou historii dostatečně známé. Známé stejně jako jím uváděný program, jehož jedním z piliřů je komorní hudba i zpěvohra autorského tandemu Ondřej Kyas – Pavel Drábek. Charakterizovat prvního z nich v úvodu rozhovoru s ním je hodně obtížné a vlastně i tak trochu nemožné. Jak totiž vzápětí sám potvrdí, jakémukoli „zaškatulkování“ či podrobnějšímu popisu své osoby se totiž bytostně vzpírá. Zůstaňmě tedy pouze u konstatování, že letos dvaatřicetiletý skladatel Ondřej Kyas má na svém kontě krom jiného zhruba dvě desítky minioper, stejně jako i účinkování v řadě kapel od folku po bigbít.

Pokusím se být aspoň v první otázce trochu neformální, když už je taková Opera Diversa: Jak byste sám sebe – co se vaší profesní stránky týče – popsal? Představil?

Stále více mám pocit, že mým uměleckým – a možná i životním – osudem je nikam nepatřit. Tedy alespoň ne zcela. Sám jsem si to pro sebe vyhodnotil jako jakousi hrůzu z definitivního, neměnného, takže v momentě, kdy se mě někdo bude snažit nějak popsat a zařadit, budu to vnímat jako nepříjemné a pokusím se prokázat, že jsem zároveň i někým úplně jiným. Řekněme, že jsem bytostně nomádský skladatel, který se snaží za sebou zametat stopy. S tím vším souvisí i jakási primární nedůvěra vůči autoritám a institucím, zejména vzdělávacím. Bohužel to asi přináší v životě více problémů než výhod.

Už s ohledem na výše řečené se dá tušit, že odpověď nebude jednoduchá. Ale pokusím se: dá se říct, že jsou určité skladby, které lze charakterizovat jako klíčové – ty, kterými jsem se doposud nejvýrazněji veřejně projevil, a kolem nich pak jako kolem centra krouží po bližších či vzdálenějších drahách ty ostatní – přičemž některé z nich nikdy veřejně nezazněly a ani možná nezazní. Ty klíčové skladby jsou tedy opery – Pickelhering, Šinagawa a Dýňový démon; původní názvy jsou delší, kvůli stručnosti zde uvádím pracovní. A dále oratorium Stabat mater a nedávno provedená Komorní symfonie. Většina hudby v Pickelheringovi by se dala charakterizovat jako jakýsi neoklasicismus či neoromantismus, což se mi moc nelíbí, protože takto označovanou hudbu nemám příliš rád. Nesnažím se vědomě o nějaký jednotný osobní styl, což by ale zase na druhou stranu nemělo být vnímáno jako nějaké postmoderní pohrávání si se styly. Jsem v zásadě instinktivní skladatel; má hudba vzniká jako reakce na nějakou emocionální situaci, ať už osobní, nebo tu, kterou mi – v případě operního komponování – diktuje libreto. Ne že bych na požadavek homogenity díla úplně rezignoval, ale důležitější je pro mě adekvátně vyjádřit dramatické situace. Věřím – pro někoho možná „mysticky“ a neprofesionálně – v to, že od jisté chvíle – říkám tomu trochu po deleuzovsku „ustavení roviny“ – komponuji podle jakéhosi sice nezřetelného, leč pevného a postupně čím dál zřetelnějšího celkového plánu. Ideálně by si věci samy měly říct o svůj tvar, o svou formu, o své správné místo. Já už to pak jen koriguju, tu něco přidám, tu zas uberu, ale to podstatné už by tam mělo být. Bohužel nemám žádný jiný korekční nástroj než svou hudební sensibilitu, což je občas dost psychicky vyčerpávající.

Ale zpět k tomu stylu, respektive jeho vývoji: docela mi vadilo, že bych měl být řazen mezi konzervativní skladatele. Vždy jsem se snažil o co nejširší rozhled po tom, co se v hudbě děje nového, aniž bych ovšem bezhlavě propadal nějakým módním vlnám a jejich fíglům. S touto chutí vyzkoušet pro mě nové věci jsem se pustil do Šinagawy. Dopadlo to celkem dle očekávání: spoustě lidem nadšeným z Pickelkheringa se Šinagawa nelíbila coby příliš temná, v zásadě nemelodická, se spoustou tichých a pomalých pasáží; naopak ne tak docela málo lidí ji dodnes vidí jako náš vrchol. Znáte to: při recepci některých uměleckých děl se cítíte vlastně spíše nepříjemně, ale s odstupem času zjišťujete, že ve vás zanechala mnohem hlubší dojem než díla „příjemná“ – že ve vás dále jaksi pracují.

Dýňový démon pak může zas na první pohled působit až příliš stravitelně, jako jakási hříčka roztažená do téměř celovečerní šíře, která nás má bavit postmoderními aluzemi a podbízet se našemu sluchu hezkými melodiemi a harmoniemi. Ale doufám, že citlivý divák se tím nenechá „oblbnout“ a už na první poslech dešifruje –řekněme – závažné podtóny.

Věnujete se zdaleka nejen takzvané vážné hudbě. Jak hodně vy osobně cítíte či necítíte hranice mezi jednotlivými žánry?

Ve třinácti jsem naplno propadl bigbítu, a to v poměrně širokém rozpětí od rozmáchlých kompozic artrockových klasiků jako Pink Floyd, Genesis, King Crimson až po „primitivní“ písničky Sex Pistols či „neposlouchatelný“ rachot českého undergroundu. Zároveň jsem ale nadále pokračoval v rozšiřování si obzorů na poli takzvané vážné hudby. Dost dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že je možné – ba přímo nutné – specifické kvality vážné a rockové hudby nějak propojit; hodně mě svého času oslovily nahrávky kapel z okruhu Rock In Opposition – Art Zoyd, Univers Zero, Present a podobných, kombinující hudební jazyk takzvaných klasiků 20. století – Stravinskij, Bartók, Messiaen atd. – s rockovým soundem. Dnes jsem už trochu skeptičtější a k nejrůznějším cross-overovým projektům se stavím spíše odmítavě: jejich zúčastněné strany si pod záminkou byť dobře míněného „dialogu“ zpravidla navzájem vypůjčí ty nejpovrchnější stylové příznaky. V nejhorším případě mi to přijde jako šikovně zakamuflovaný kolonialismus a kulturní exploatace. Je-li situace taková, že se vážná hudba kvůli svému ekonomickému přežití potřebuje podbízet zvláště mladým lidem a dokazovat, že taky dovede být „sexy“ a „nářez“ a „sranda“ a kdovíco ještě, tak je to dost smutné – a na druhou stranu, snaha povýšit jednoduché písničky – které právě ve své jednoduchosti mohou být geniální – jen tím, že se zaranžují pro symfonický orchestr, mi přijde neméně trapná. Mluvím o tom také proto, že naše, tj. diversní produkce jsou často považovány za recesi, za parodii na vážnou hudbu, za snahu o jakési „odlehčení“ pro dobrou náladu a podobně – ale myslím, že to jsou jen povrchní interpretace. Je fakt, že Pavel Drábek i já máme dost vyhraněný smysl pro humor, ale i pro patos – a ve všech našich „velkých“ operách jsou velmi patetická místa! Podle mě by se divák neměl snažit „přepínat“ komický x seriózní modus vnímání – spíše by se měl pokusit dostat na rovinu, kde to vše funguje dohromady, aniž by se to popíralo.

Myslím, že vývoj dobře dokumentuje to, že já ani Pavel Drábek už teď skoro vůbec na našich koncertech nezpíváme. Už by to holt neznělo dost profesionálně… Aspoň nás snad přestanou podezírat, že si děláme z opery pořád jen srandu. Ale vážně: dost jsme se rozrostli a díky grantovým podporám si můžeme dovolit pořádat jednou za čas i takové akce, jako provedení mého Stabat mater. Už je o nás i docela pravidelně slyšet v médiích, i když myslím, že pořád nejsme úplně dobrá parta do doby, které kraluje PR a „kontakty“. O to lepší jsme parta. Rád bych tady vyzdvihl práci Honzy Bělohlávka, muzikanta stejně tak skvělého jako zapáleného pro věc, který šéfuje našemu smyčcovému orchestru, a našeho klarinetistu Lubora Pokludu, který se obětoval a už mnoho let vede skvěle stále bobtnající účetnictví; a v neposlední řadě manažera Zdeňka Nečase, který nás dostal organizačně o pěkný kus výš. O neúnavné práci permanentně přetíženého Pavla Drábka nemluvě.

Stále je to pro mě zvláštní pocit, že na náš koncert a zvláště pak na koncert mé hudby přijde 150 lidí, z nichž většina mě vůbec osobně nezná. Jasně, z velké části jsou to stále přátelé a známí zúčastněných umělců, ale podíl těch ostatních zdá se pomalu, ale jistě roste. Je hezké, že na nás chodí nejen naši vrstevníci, ale i lidé podstatně starší, pro něž je náš přístup často vítaným osvěžením. Dá se říct, že nejméně chodí lidé středního věku, kteří ale obecně na kulturu nemají ani čas ani energii. – No, o vlivu Opery Diversy na naše publikum nevím celkem nic, ale doufám, že jsme pozitivně ovlivnili některé naše stálé spolupracovníky z řad zpěváků a instrumentalistů. Každopádně kvůli mně někteří z nich byli nuceni zazpívat a zahrát věci, které po nich nikdo předtím, a možná i potom nežádal.

Na čem pracujete v současné době? A máte nějaký opravdu velký profesní sen?

V současné době prodělávám určitou krizi – Drábek tvrdí, že je to věkem, takže na ničem větším teď nepracuji; ale nové věci už se rýsují. Možná jsem prostě potřeboval pauzu. Takže zatím píšu písničky. – Velký profesní sen? Možná napsat a provést operu, která by zněla jako by ji hráli mí oblíbení Radiohead. Ale to je opravdu asi jenom sen. Rád bych napsal něco velkého pro velký orchestr – nebo něco velkého pro nějaký zajímavý akusticko-architektonický prostor. Brněnský Dům umění mi přijde z tohoto hlediska hodně inspirativní – tak třeba někdy… Ale většinou sním „jen“ o tom, že konečně napíšu něco, o čem už pak nebudu muset vůbec pochybovat.

Abychom skončili tak trochu v podobném duchu, jako jsme začali: Jak byste sám sebe popsal co se mimoprofesního života týče? Je Ondřej Kyas v soukromém životě hodně jiný, než ten známý ze spojení s muzikou?

Asi jsem společensky spíše „nekompatibilní“ osoba – takže jsem nedávno své ženě říkal, že se obávám, že hudba, na níž jsem zrovna pracoval, se lidem nebude líbit, protože se mi příliš podobá. On to měl být takový bonmot, nevím, jak moc vážně jsem to vlastně myslel. – A tak je to se mnou v podstatě pořád: své nejhlubší obavy vyslovuju ve formě žertu, snad abych byl stále připraven se sám sobě pořádně vysmát. A banality se snažím nevyslovovat vůbec. Jenže to by člověk občas celé dny nic neřekl.

Díky za rozhovor!

Ptal se Vít Dvořák