Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    11.4.2011 00:00 Jitka Novotná

Svoji 3. symfonii d-moll Gustav Mahler dokončil roku 1896, ale celá byla provedena až o šest let později, v německém Krefeldu pod taktovkou samotného skladatele, při příležitosti festivalu Celoněmeckého hudebního sdružení. Je jedním z nejtypičtějších Mahlerových symfonických děl: Představuje jím preferovanou orchestrálně – vokální formu symfonie (orchestr společně se sólovým altem a ženským a chlapeckým sborem), má programový ráz a obrovské rozměry.

Mahlerova Třetí zazní právě dnes v pražském Rudolfinu, v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, ženské části Českého filharmonického sboru a Kühnova dětského sboru. Sólový part přednese kanadská mezzosopranistka Annamaria Popescu, provedení bude řídit přední slovenský dirigent Ondrej Lenárd. O dnešním koncertu s ním mluvila Jitka Novotná.

Určitě. Mahlera jsem poprvé ve svém životě dirigoval roku 1988. Přiznám se, že do té doby jsem Mahlerovu hudbu nedokázal procítit, pochopit. Až později jsem si uvědomil, jaký jsem nevzdělanec, protože od zmíněného roku 1988 si mě Mahler beze zbytku podmanil. Normálně měřím 183 cm, ale při interpretaci Mahlera mám snad metr devadesát. Je to hudba, která nás oslovuje pravděpodobně až ve starším věku, kdy už jsme prostoupeni životními zkušenostmi a dokážeme docenit její bezbřehé bohatství. Ostatně, jsem rád, že jsem s Mahlerem nezačal dřív, protože by to zřejmě bylo velmi povrchní. A dělat Mahlera povrchně, to je obrovský hřích.

Děkuji vám za upřímnost! Co oceňujete na 3. symfonii?

To je stejná otázka, jako když se mě zeptáte, zda mám raději Verdiho nebo Pucciniho! Každá jeho symfonie je jedna kronika, jeden scénář, který nedokážeme zcela rozkrýt. Některé věty z Mahlerových symfonií si pouštím v nejtěžších chvílích, v největších depresích. Je zajímavé, že tato nostalgická, až nervy drásající hudba, která nás přivádí k slzám, dokáže letargii a depresi vyléčit. Vezměte si třeba právě závěrečnou část dnes uváděné 3. symfonie. To je… Vlastně někdy ani nedokážu vysvětlit, co pociťuji. Ale to je pěkné. Kdybychom své pocity konkretizovali, dostaneme se k programní hudbě. Jenže hudba je krásná právě v tom, že nechá každého volně přemýšlet, pociťovat, dotýkat se jí a vytvořit si vlastní představu. Už zmíněné finále 3. symfonie ve mně každopádně vyvolává pocity absolutní pokory, zpovědi. Jako bychom se někomu vyplakali na rameni… Tehdy je nám dobře, uvolní se stres. Dětský sbor ve 4. části připomíná poletující andělíčky. A krásné sólo mezzosopránu nás přenáší do světa, který nám může každý závidět.

Vidíte, já jsem čekala, že jako milovník přírody akcentujete právě tento rozměr 3. symfonie, ale teď chápu, že se programovému směřování vyhýbáte a necháváte se unášet absolutní hudbou.

Možná, že Vás velmi překvapím, ale při každém novém poslechu například této třetí symfonie mívám odlišný pocit. Nedokážu se zařadit – kde jsem teď? Třeba hned vstupní věta s typickým Marcia funebre, ta mě jednou v myšlenkách přivádí na hřbitov, jindy zase do blaženého ráje, protože každý musíme zemřít. Těžko se mi o tom vypráví, každopádně mě ta hudba nesmírně naplňuje. Připadám si jako na infúzi, hudba do mě teče přes kapačky a já jsem naplněn.

Související články

• Kolonádní koncert České filharmonie