Ondřej Vinklát: Zpočátku jsem se ve Státní opeře cítil trapně

Minulý měsíc se mu docela dost změnil život. Do té doby i mezi samotnými tanečníky nepříliš známý Ondřej Vinklát se díky premiéře Minkusova Dona Quijota ve Státní opeře Praha zařadil prakticky ze dne na den mezi ty, o kterých se v jeho profesi častěji mluví. Obzvláště technicky i výrazově náročnou roli Basila, na kterou jiní často čekají léta, zvládl tak, že ani nechtělo věřit, že jde o jeho první celovečerní zkušenost. Čerstvý absolvent Taneční konzervatoře hl.m. Prahy Ondřej Vinklát tak svým Basilem ve Státní opeře potvrdil pověst jednoho z nejvýraznějších talentů českého baletu posledních let.

Basil je zatím vaší největší rolí. Předpokládám, že nabídka přišla od vašeho profesora Jaroslava Slavického, který Dona Quijota ve Státní opeře nastudoval, je to tak? Jak hodně jste tuto nabídku zvažoval?

Myslím si, že by byla škoda, kdybych takovou nabídku odmítl. Pan ředitel Jaroslav Slavický mě zná od mých jedenácti let. Kdyby nevěřil, že roli zvládnu, nikdy by mi ji nenabídl. Důvěřoval jsem mu a věděl, že mi ta role může hodně dát.

Jak moc vám dal Basil dal zabrat? Co je pro vás osobně na téhle roli nejtěžší? Ať už po technické či výrazové stránce?

Pro mě bylo z počátku nejnáročnější postavit se před celý soubor a začít roli vytvářet. Byly okamžiky, kdy jsem se cítil trapně a v duchu jsem si říkal: Ty jsi ale vůl, co tady děláš… 🙂  Postupem času jsem se v roli začínal cítit dobře a to bylo v tom procesu zkoušení pro mě nejdůležitější.

Jak z vašeho pohledu probíhalo studium Dona Quijota ve Státní opeře? Myslím tím podmínky, dostatek času, atmosféra. A bylo při přípravě nějak znát, že jde nejspíš o poslední premiéru baletu Státní opery?

Na přípravu Dona Quijota byl dostatek času a podmínky byly dobré. Ačkoliv soubor baletu Státní opery Praha nebude již od příští sezony samostatně fungovat, nebylo to na atmosféře znát ani trochu. To, že se někdo špatně vyspí nebo má špatnou náladu z nějakých jiných důvodů, to je věc jiná a běžná i v jiných profesích. Na práci a výkonu to ale nemůže být vidět.Měl jste při premiéře Dona Quijota velkou trému? Jak jste vnímal atmosféru premiéry?

Asi tak týden před premiérou jsem se pořádně nevyspal. Neustále jsem slyšel Minkusovu hudbu a do toho se mi vyjevovaly kroky choreografie; to určitě zná každý tanečník i choreograf. Nervy jsem měl na pochodu a cítil jsem velkou zodpovědnost. Když jsem v den premiéry přišel do divadla, bylo ve vzduchu velké očekávání a napětí. Kolegové byli výborní, vzájemně jsme se podporovali. Před prvním vstupem na jeviště jsem byl hodně nervózní, ale ten pocit zmizel po pár okamžicích. Nervozitu pak vystřídala radost..

V současné době jste členem Bohemia Baletu, souboru taneční konzervatoře hlavního města Prahy. Jak velký prostor pro váš profesní růst vám to poskytuje?

Už z názvu souboru vyplývá, že se jedná o školní soubor, tudíž je i práce v něm odlišná od plně profesionálních souborů. Je ovšem skvělé, jak velkou a bohatou jevištní praxi studenti konzervatoře díky řediteli Slavickému a jeho Bohemia Baletu mají. Repertoár je velmi rozmanitý. Bohemia Balet tvoří šest profesionálních tanečníků a studenti posledních ročníků konzervatoře. Mně osobně rok navíc na Konzervatoři určitě hodně pomohl. Samozřejmě také díky Donu Quijotovi.Nemáte ambice dostat se do nějakého většího souboru? Byť třeba mimo Prahu, kde byste dostal více příležitostí v celovečerních titulech?

Věci jsou v běhu, uvidíme. Víc bych k tomu zatím nerad říkal…

V recenzích po premiéře Dona Quijota se o vás lze mimo jiné také dočíst, že jste velký talent a že máte před sebou budoucnost. Jakou vy máte představu svojí kariéře? Máte nějaký profesní sen?

Hlavně chci, aby mi tancování dál přinášelo radost. Mým velkým snem vždy bylo spolupracovat s choreografy světových jmen jakou jsou Jiří Kylián, John Neumeier, Nacho Duato, Hans van Manen, Ohad Naharin, William Forsythe nebo Mats Ek. Tito pánové jsou obrovské ikony neoklasického a moderního tance a určitě moc zajímaví lidé. A když už se bavíme o snech, tak bych hned po práci s nimi zašel na pivo. 🙂

Příliš se toho o vás zatím neví. Prozraďte prosím, jak jste se vůbec k baletu dostal? Chytl vás hned od začátku? Je to přece jen tvrdá řehole…

Od osmi let jsem chodil do oddílu sportovní gymnastiky v Liberci. Jednoho dne – v roce 2001 – se přišli podívat na trénink režisér a choreograf Gustav Skála a tehdejší šéfka baletu Divadla F.X. Šaldy Vlasta Vindušková. Hledali představitele dětské role do představení Podzimní karneval. Prý jsem seděl někde bokem a hrozně se mračil a tak na mě ukázali. 🙂 Prostředí divadla mě okamžitě chytlo. Jiný svět. Až na konzervatoři jsem pochopil co balet je a co obnáší za úsilí. Baví vás víc klasický nebo moderní repertoár?

Nejsem nijak zvláště vyhraněný vůči stylům, tančím rád obojí.  V klasickém repertoáru musím víc myslet na technické provedení a čistotu formy, která je dána. V moderním repertoáru se mohu více uvolnit. Ale u obou odvětví velmi záleží na tom, co tančíte.

Na čem pracujete teď?

Bohemia Balet právě nastudoval překrásnou choreografii Jiřího Kyliána Un ballo, vůbec první choreografii vytvořenou pro NDT 2. Připravil jsem také s kolegou Štěpánem Pecharem novou choreografii pro Bohemia Balet, náš první počin, Červenej čudlik. Obě tyto choreografie měly premiéru poslední březnovou neděli na Nové scéně Národního divadla.

A co byste prozradit ze svých mimobaletních zájmů? O sobě v „civilu“?

Na mimobaletní zájmy mnoho času nezbývá, ovšem pár se jich najde. Velmi rád hraju na klavír a skládám hudbu. Taky rád čtu a chodím do divadla. 🙂 

Díky za rozhovor!
Ptal se Vít Dvořák
Foto Don Quijote: Státní opera Praha