Opera 2011: Olomoucká Carmen uspěla

Pavel Šimáček, 01.03.2011 11:25

Festival hudebního divadla – Opera 2011 letos slaví desáté narozeniny. Každé dva roky má (nejen) pražské publikum skutečně jedinečnou možnost posoudit, jak se dělá opera mimo hlavní město. Ještě před několika lety v Praze tzv. oblastní divadla občas hostovala, dnes je festival jedinou možností, jak se bez cestování seznámit s mnohdy zdařilými inscenacemi. A o tom, že se líbí, svědčí mnohdy až manifestační přijetí. Bylo tomu tak i v případě olomoucké Carmen, která zazněla jako druhé festivalové představení (zahajovalo se domácími Hrami o Marii, o jejichž premiéře jsme psali zde).

Bizetovu operu není třeba jakkoli představovat, a tak se rovnou podívejme na jednu z posledních inscenací Moravského divadla Olomouc (z druhé generální zkoušky a premiéry jsme přinesli recenzi, kterou naleznete zde). Michael Tarant je zkušeným operním režisérem, v jeho případě má publikum záruku, že se mu dostane klasického ztvárnění, které nebude znepokojovat aktualizacemi, které ale na druhou stranu nebude hýřit zvláštní invencí. Upřímně věřím a chápu, že si takové režijní pojetí najde mnoho příznivců, mně ho však charakterizuje několik slov: tma, kouř, pochodně, častá doslovnost. Konkrétně: Zpívá-li Micaela o matce, ta se v pozadí objeví (dokonce s malým Josém a Micaelou). Tovární dělnice jsou „tradičně“ představeny jako ordinérní děvy. Pochodně: Při opěvování svobody se Carmen dokonce jedné chopí – měla snad připomínat Sochu svobody? Tma: Býčí zápasy se pravděpodobně odehrávaly v noci. V horách je sice tma pochopitelná, nevím však, proč se na několik plachet promítaly rotující geometrické obrazce jako na diskotéce. Práci se světlem jsem nechápal na více místech: Proč je například hospoda ve druhém dějství občas nasvícena fialově a pak oranžově atd. Ale aby nevznikla mýlka: vcelku považuji tuto režii – i vzhledem k titulu – za vydařenou, za některé obrazy by se nemusely stydět ani mnohem větší a slavnější divadla: vizuálně atraktivní je například celé druhé dějství odehrávající se v krčmě Lillas Pastii, zdařilé je vykreslení podloudnického tábora z dějství třetího nebo závěrečný obraz s arénou. Tarant velmi dobře pracuje s „davovými“ scénami, pořád se něco děje, je na co se dívat. Výraznou oporu našel ve funkční scéně Jaroslava Milfajta a barevných kostýmech Kláry Vágnerové.

Pražská festivalová repríza byla obsazena vesměs zpěvačkami a zpěváky nejmladší generace, což přineslo jak příjemné pocity, tak jisté obavy. Šlo o hlasy neopotřebované, příjemné na poslech, na druhou stranu byla u některých znát absence zkušeností, jež vzbuzovala strach, zda mladé „naděje“ nesemele neúprosný provoz. Barbora Polášková si musí získat sympatie publika ihned, co se objeví na scéně. Je totiž mimořádně půvabná, postavy vznosné. Má krásný hlas, zdálo se mi však, že jeho přirozenou a pěknou barvu většinou uměle „ztmavovala“, snad aby dostála pojetí Carmen jako protřelé, zkušené holky. Doufám, že jí čeká ještě mnoho úspěšných rolí, ale bude muset hodně zapracovat na projevu. Hereckém i hlasovém. V její postavě jsem nepostřehl nějaký větší vývoj, pořád to byla jen lehce vulgární osoba, co sedí na židli jako chlap s roztaženýma nohama. Je možné, že zde ale plnila především zadání režiséra, který chtěl zúročit její skvostná lýtka… i stehna. (Jen na okraj: dokud ženy nezačaly nosit kalhoty jako běžnou součást oděvu, nebyla tato poloha vsedě obvyklá ani u prostitutek). Po hlasové stránce se Carmen vyznačovala také jistou monotónností: např. v „Les Tringles des Sistres Tintaient“ zpěvačky svůj výkon gradují, podobně velké možnosti skýtá následující scéna, kdy se Carmen vysmívá Josému, že už musí jít zpět. Z hlasu Barbory Poláškové nebylo znát, o čem zpívá (zvuk trubky však vyhnala až do karikatury), i Seguedilla mohla být vášnivější a méně statická. Uvedené výtky však rozhodně neznamenají, že se mi zpěvačka nelíbila, naopak ji považuji za velkou naději do budoucna (a alespoň nikdo nebude moci říci, že jsem odbyl pěvecké výkony jednou větou).

Podobné lze říci i o Donu Josém Jakuba Rouska. Ten disponuje slibným hlasovým fondem, který ale musí občas přepínat, aby se dostatečně nesl přes orchestr, výsledkem jsou nepřesnosti a nepěkné tóny. Právě u něj jsem se nejvíce obával, aby svůj pěkný hlas touto náročnou rolí nepoškodil. Herecky byl jeho José ještě kluk, bláznivě a zoufale zamilovaný, těkající od jednoho emočního stavu ke druhému. Vynikající byl Jakub Kettner jako Escamillo, oproti výše zmíněným svůj hlas velmi dobře ovládá a myslím, že publiku připravil lahodný zážitek. Elena Gazdíková mne jako Micaela zklamala, její hlas byl v exponovanějších pasážích jakoby stažený, chtěla-li ho zesílit, pak místy ostrý. Z menších rolí bych vyzvednul zdařilé duo Frasquita (Barbara Sabella se zářivým sopránem) a Mercedes (Václava Krejčí Housková a její barevný mezzosoprán). Chtěl jsem napsat, že by byl vhodný i pro Carmen – a ejhle, jak jsem vzápětí zjistil, ona ji také zpívá). Martin Štolba (Morales) je dalším ze zpěváků, kteří mají potenciál v budoucnu uspět, zejména až opadne nervozita, neboť ta zřejmě poznamenala jeho výkon na začátku opery, kdy se mi nezdál zcela uvolněný. Velmi dobrý výkon podal Jiří Přibyl jako Zuniga.

Orchestr pod taktovkou Petra Šumníka hrál velmi slušně. Menší obsazení, než na jaké jsme z velkých domů zvyklí, odhalí i nepovšimnuté detaily hudby, na druhé straně dá více vyniknout chybám. Ke cti olomouckého orchestru patří, že jich nebylo mnoho. Kromě několika málo míst (sbor mužů před továrnou) se dařilo také sboru, včetně dětského, který byl ovšem spíše dívčí. Úspěch u publika sklidila také taneční čísla.

Hlediště Národního divadla bylo velmi dobře navštíveno, potlesk pro Moravské divadlo delší než při leckteré premiéře, účinkující zahrnula záplava květinových darů. Vím, že je po druhém představení brzy cokoliv odhadovat, ale myslím, že Carmen se již zařadila mezi kandidující na závěrečné ocenění.

Festival hudebního divadla Opera 2011
Georges Bizet
Carmen
Dirigent Petr Šumník
Režie Michael Tarant
Scéna Jaroslav Milfajt
Kostýmy Klára Vágnerová
Choreografie Robert Balogh
Sbormistryně Lubomíra Hellová
Orchestr sbor a balet Moravského divadla
členové Dětského sboru – BoDo centrum, o.s. pod vedením Mgr. Hany Vyroubalové a děti z Baletního studia při MDO
Premiéra 11. 6. 2010 ve Velkém divadle Moravského divadla Olomouc
Psáno z festivalové reprízy 28. února 2011 v Národním divadle (v Praze)

Escamillo: Jakub Kettner
Carmen: Barbora Polášková
Don José: Jakub Rousek
Dancairo: Ondřej Doležal
Remendado: Ondřej Koplík
Zuniga: Jiří Přibyl
Morales: Martin Štolba
Micaela: Elena Gazdíková
Frasquitta: Barbara Sabella
Mercedes: Václava Krejčí Housková
Lillas Pastia: Petr Šíma
Manuelita: Lucie Janderková
Matka: Petruše Cimburková