Opera a Jiří Bělohlávek

Je jasné, že v přívalech vzpomínek na uměleckou dráhu zesnulého pana dirigenta Jiřího Bělohlávka je upřednostňována především jeho koncertní činnost a opera zůstává tak trochu v pozadí.

Koneckonců se s operou Jiří začal pravidelně setkávat až po roce 1997 v Národním divadle a to mu již bylo jednapadesát let. Před tímto datem nastudoval operních inscenací minimum. V průběhu studia na HAMU v sedmdesátých letech určitě Così fan tutte, možná ještě Figarovu svatbu, potom pouze Hry o Marii ve Státním divadle v Brně v roce 1990 a Řecké pašije ve Smetanově divadle v roce 1984. V zahraničí působil „jenom“ jako asistent dirigenta Václava Neumanna, jenž studoval v Komické opeře v Berlíně Smetanovo Tajemství. Kdesi v zadní části mozku si vzpomínám, že ještě asi někdy a někde v USA (Seattle nebo v Houstonu) dirigoval Její pastorkyňu.

Níže předkládám úplný seznam operních inscenací, které Jiří Bělohlávek v Opeře Národního divadla nastudoval:

– Řecké pašije (Bohuslav Martinů) – režie Václav Kašlík – Smetanovo divadlo od 26. 1. 1984
– Její pastorkyňa (Leoš Janáček) – režie Josef Průdek – Národní divadlo od 13. 4. 1997
– Così fan tutte (Wolfgang Amadeus Mozart) – Stavovské divadlo od 18. 6. 1998
– Rusalka (Antonín Dvořák) –  režie Alena Vaňáková – Národní divadlo od 2. 10. 1998
– Carmen (Georges Bizet) – režie Jozef Bednárik – Národní divadlo od 15. 3. 1999
– Čertova stěna (Bedřich Smetana) – režie David Pountney – Národní divadlo od 20. 12. 2001
– Osud (Leoš Janáček) – režie Robert Wilson – Národní divadlo, od 19. 4. 2002
– Řecké pašije (Bohuslav Martinů) – režie Jiří Nekvasil – Národní divadlo od 13. 4. 2006
– Hry o Marii (Bohuslav Martinů) – režie Jiří Heřman – Národní divadlo od 29. 10. 2009

Počínaje premiérou Její pastorkyně v Národním divadle se rozjela Bělohlávkova zahraniční operní kariéra, již lze označit jako závratnou. Stanul tak po boku dirigenta Jiřího Kouta, který dosud jako jeden z mála českých operních dirigentů sklízel ve světě ovace. Mimochodem byli kamarádi.

V Národním divadle pak Jiří Bělohlávek nastudoval během dvanácti let osm operních inscenací. Nejúrodnější bylo období 1997 až 2002, kdy uvedl šest operních inscenací a dirigoval v průměru minimálně třicet představení za sezonu.

Za jeho působením v Národním divadle se schovává malé, ale důležité faktum. Dirigent Bělohlávek měl totiž původně nastoupit od roku 1996 jako šéf opery Národního divadla, k čemuž z nejrůznějších důvodů nedošlo a místo něj byl do funkce šéfa opery jmenován režisér Josef Průdek, jenž měl být původně jeho zástupcem. Aby Jiří Bělohlávek „odčinil svůj hřích“, zavázal se mi, že se ujme role „principle guest conductor“ a bude každou sezonu studovat jednu až dvě operní inscenace, jež také bude v převážné míře reprízovat. To splnil, jak bylo jeho zvykem.

Osobnost pana Jiřího Bělohlávka se projevovala nejen v jeho oslnivých uměleckých výkonech, ale i ve svérázném smyslu pro humor a situaci. Jelikož se po jeho smrti hovoří především a oprávněně o jeho dráze brilantního umělce v obecné poloze, dovolím si v několika zkratkách, respektive spíše v podobě prozaických „fotografií“ popsat několik událostí, které jsem s tímto vrcholným umělcem zažil a které byly buď podstatné, nebo zcela nedůležité. Jistě mi to odpustí. Inu operní představení jsou přece jenom o trochu dobrodružnější než symfonické koncerty.

Jdeme s Jiřím Bělohlávkem na oběd. V jídelním lístku ho upoutá kachna se zelím a knedlíkem. Jako podmínku si klade, aby kachna měla kůrčičku. Číšník to slibuje. Při popíjení pramenité vody (já mám pivo) se oba se těšíme na toto pochutnání. Kachna je přinesena. Pan dirigent uchopí nůž, skloní svou hlavu ke kachně, nastaví ucho a jemně na ni poklepá. „Nemá kůrčičku,“ řekne klidně číšníkovi. „Přineste mi svíčkovou“.

Je pár dnů před premiérou Così fan tutte ve Stavovském divadle. Operní orchestr je více než neklidný, jelikož jsme se šéfem Průdkem rozhodli, že snížíme počet orchestrálních hudebníků. Orchestr odmítá nastoupit na zkoušku a chce stávkovat. Jdu za panem dirigentem, který čeká ve své šatně, s otázkou, jak dál. Počítáme dny a počty zkoušek do premiéry. „S Pražskou komorní filharmonií to hladce zvládnu“, říká Jiří. Informuji o této možnosti orchestr. Za chvíli nastupuje na zkoušku.

Za řízení pana dirigenta probíhá jedna z repríz Rusalky. Prince zpívá zvlášť pečlivý a spolehlivý Valentin Prolat. Jelikož nastupuje na scénu až na konci prvního jednání, sedí v šatně, opakuje si part a průběžně se rozezpívává. „Pan Prolat na scénu, Princ na scénu,“ ozývá se volání inspicienta. Valentin vyráží, ve zmatku se splete o jedno poschodí, takže nedoběhne na scénu, ale do slepé uličky na prvním balkónu a nástup nestihne. Jiří musí orchestr odklepat, čeká se. Na scénu se po vteřině vřítí zpocený Valentin. „Dobrý večer, pane Prolate,“ vítá ho Jiří. „Tři takty před zde mihla se a zase zmizela“. Představení pokračuje.

Maestro Bělohlávek neovládá jenom partituru, ale zná nazpaměť i všechny role. Při představení zásadně zpívá se zpěváky. Ti pak mají dvojí nápovědu – jednu od pana dirigenta a ještě navíc jednu od suflérky. Pana dirigenta není slyšet v jevišti, protože zpívá směrem na scénu. Škoda.

Je třicet minut před zahájením slavnostního představení Její pastorkyně v New National Theatre v Tokiu. Opera Národního divadla tam hostuje jako vůbec první zahraniční soubor. Obsazení je brilantní – Gabriela Beňačková, Jindřiška Rainerová, Peter Dvorský, Miro Dvorský. V poledne postihne Petera Dvorského katar průdušek a stále neví, zdali zvládne Lacu večer zazpívat či nikoli. Těsně před představením je obklopen týmem lékařů, napětí by se dalo krájet. Jediný klidný člověk je pan dirigent Bělohlávek. Připravený, ve fraku a s taktovkou v ruce se prochází zákulisím. „Jiří, co budeme dělat?“ ptám se roztřeseným hlasem. „No, Lacu přece umí Vladimír Doležal, tak ať se rozezpívá a zkusí si kostým.“ Peter se rozhoduje, že to zkusí a že se uvidí po prvním jednání. „Jiří, co uděláme, když to Peter po prvním jednání sklopí?“ „No nasadíme pana Doležala,“ řekne bez vzruchu pan dirigent. S hrůzou v duši odcházím oznámit před oponu indispozici Petera, který pak odzpívá celé představení bez kazu a skvěle. Potlesk trvá čtyřicet minut.

Znovu v Japonsku. Pan dirigent má skvělou náladu a říká mi: „Dal jsem si zdravotní závazek. Budu pít jenom saké, vodu a jíst pouze sépie, abys věděl.“

 

Autor je ředitelem DILIA, Divadelní, literární, audiovizuální agentury