Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (2)

Raná léta pařížská
V srpnu 1923 odešel Bohuslav Martinů do Paříže. V první fázi svého pařížského působení se ve své tvorbě pro divadlo věnoval především baletu, v němž viděl možnost svobodně se vyjádřit, zbavit hudební divadlo popisnosti, psychologizování, inspirovat se projevy soudobého života a soudobých hudebních rytmů. Jedná se o šestici baletů, které vznikly v letech 1925–1930 a jejichž uvedení se skladatel až na dva z nich nedožil.Prvním z nich byla Vzpoura. Premiéru tohoto díla svěřil Bohuslav Martinů opět brněnskému divadlu. Za dirigentským pultem prvního představení, které se konalo 11. února 1928, stál sám František Neumann, choreografem byl opět Jaroslav Hladík a jeho režijním spolupracovníkem Ota Zítek, scénu navrhl vynikající mladý malíř a scénograf Eduard Milén, který byl i autorem poetické výpravy k prvnímu uvedení Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Pražské Národní divadlo uvedlo Vzpouru v choreografii Jiřího Blažka a v hudebním nastudování Josefa Kuchinky v roce 1969 a o dva roky později ji pod názvem Vzpoura not v Ostravě nastudoval Emerich Gabzdyl.Po Vzpouře následoval titul inspirovaný orientální pohádkou Rudyarda Kiplinga Motýl, který dupal (The Butterfly that Stamped). Protože nebyly dořešeny autorskoprávní vztahy mezi autorem předlohy a skladatelem, nespatřil tento balet nikdy světla ramp. Existuje pouze suita z tohoto baletu, kterou nahrál se Symfonickým orchestrem hl. m.Prahy FOK Jiří Bělohlávek.

Následující titul Podivuhodný let (Le Raid merveilleux) je možné označit za jednu z největších kuriozit v dějinách divadla. Jedná se o divadlo bez herců, balet bez tanečníků. Jejich úlohu zde přebírají mechanicky se pohybující kulisy a rekvizity. Dílo, k němuž tvůrce inspiroval skutečný tragický osud jednoho letu, bylo vytvořeno pro konkrétní divadelní soubor, který zkrachoval.

V lednu 1980 Státní filharmonie Brno řízená dirigentem Václavem Noskem nahrála dílo pro rozhlas. Na jevišti se poprvé objevilo s touto nahrávkou v roce 1994. V roce 2009 byl Podivuhodný let součástí triptychu spolu s Kuchyňskou revuí a operou Slzy nože, který na scéně brněnské Reduty režíroval Jiří Srnec v choreografii Adély Srncové pod taktovkou dirigenta Jakuba Kleckera. Režisér Jiří Nekvasil dílo natočil jako televizní film, který na Mezinárodním televizním festivalu v roce 1999 obdržel hlavní cenu.

Nejznámější z šestice baletů je Kuchyňská revue (La Revue de Cuisine). Martinů ji napsal pro taneční skupinu Jarmily Kröschlové, která také balet nastudovala a uvedla v listopadu 1927. V baletu je rovněž role vypravěče, kterou při premiéře hrál mladý herec Osvobozeného divadla Miloš Nedbal. Kuchyňskou revue považoval Bohuslav Martinů za jedno ze svých nejzdařilejších děl. Balet, ve kterém vystupuje pět postav, manželé Hrnec a Poklička, svůdná Kvedlačka, záletník Utěrák a důstojný Smeták, byl po léta znám pouze v neúplné podobě, protože některé jeho části byly pokládány za ztracené. Uváděn byl až na výjimky pouze v symfonické podobě. V roce 1960 jej uvedlo v choreografii Věry Urbánkové Operní studio AMU a Konzervatoře v Praze.

Kompletní podoby se dílo dočkalo až díky neúnavnému badateli, řediteli Institutu Bohuslava Martinů, hudebnímu skladateli Aleši Březinovi, který partituru objevil spolu s nedávno zesnulým dirigentem Christopherem Hogwoodem v archivu ve švýcarské Basileji. Dirigent Hogwood pořídil v roce 2004 jeho nahrávku spolu s Podivuhodným letem a baletem Natáčí se.

První kompletní jevištní realizace se Kuchyňská revue dočkala v roce 2007, kdy ji na základě nahrávky Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií se souborem pražské Taneční konzervatoře Bohemia Balet nastudovali Jiří a Adéla Srncovi. V této jevištní podobě byl o dva roky později uveden v Brně pod taktovkou Jakuba Kleckera. Velmi úspěšná je adaptace díla, která měla v choreografii Hany Turečkové-Polanské premiéru v únoru 2013 v Pražském komorním baletu. V této inscenaci je zápletka traktována jako příběh potrhlé cirkusácké rodiny.V dalším díle, půlhodinovém baletu Natáčí se (On tourne), se Martinů poprvé dostává do dalšího ze světů, který jej obklopuje a který jej fascinuje, do světa filmu. Jeho obsahem je natáčení života na mořském dně. Dílo bylo poprvé provedeno v roce 1979 pod taktovkou Václava Noska.

Po tříleté pauze, v níž se v komponování jevištních děl věnoval Bohuslav Martinů opeře, se tato etapa uzavírá baletem Šach králi (Echec au Roi). Autorem libreta byl významný publicista André Coeuroy, jeden z těch, kdož velmi brzy rozpoznali skutečný rozměr talentu Bohuslava Martinů. Obsahem tohoto jazz-baletu je spor šachových figur. Na své provedení čekal až do roku 1980, kdy jej ve Státním divadle v Brně nastudoval režisér a choreograf Luboš Ogoun spolu s dirigentem Janem Štychem. Již tři roky předtím pořídil dirigent Václav Nosek rozhlasovou nahrávku opery v brněnském rozhlasovém studiu. V roce 1981 natočilo brněnské televizní studio v režii Milana Pelouška záznam divadelního představení.

Je zajímavé, že první opera Bohuslava Martinů – Voják a tanečnice má na seznamu až číslo 162. Martinů se chtěl pustit do psaní opery už mnohem dříve. Zajímal se v tomto směru například o Jiráskovu Lucernu či o Maeterlinckova Modrého ptáka. Nakonec se skladatel rozhodl pro námět antické komedie, který mu nabídl libretista Jan Ladislav Budín, což byl pseudonym významného muzikologa a kritika dr. Jana Löwenbacha. Libretista radikálně zasáhl do Plautovy předlohy. Ve svých publikovaných Libretistových poznámkách k opeře Bohuslava Martinů píše: „Věc není ovšem určena pro klasické filology. Nešetřili jsme ani Plauta. Změnil se z gruntu. Odpustí, že jsme ho zčeštili a zaktualizovali, že jsme odpravili několik jeho osob a změnili pohlaví jiných, že z němé flétnistky se stala mluvící tanečnice. On se také nebál podobných operací na svých českých vzorech: chtěl – jako my – působit živě na lidi své doby … šli jsme ještě mnohem dále, vytáhli jsme na scénu Plauta z podsvětí i s kolegou Molièrem za pomoci diktátorského mecenáše Katona.“

Operu stejně jako předtím balet Kdo je na světě nejmocnější? svěřil do péče Františku Neumannovi v Brně. Neumann sám dílo nastudoval v režii Oty Zítka a choreografii Jaroslava Hladíka. Premiéra 5. května 1928, v níž roli Pseudola vytvořil Zdeněk Otava a v dalších hlavních rolích vystoupili čelní členové souboru – sopranistka Alexandra Čvanová, tenorista Antonín Pelc a výtečný basista-komik té doby Jaroslav Čihák, se setkala s celkem příznivým přijetím. Na své další uvedení ale čekala až do roku 1966, kdy ji v Olomouci dirigoval Pavel Pokorný a ve výtečné koncepci posunující dílo směrem k tehdy nastupujícímu muzikálu režíroval Václav Věžník. V roce 1990 se opera Voják a tanečnice hrála v Ostravě, v roce 2001 ji ve Státní opeře Praha úspěšně inscenoval jeden z nejlepších operních režisérů současnosti, velký milovník české operní tvorby David Poutney. Dirigentem tohoto představení byl Vojtěch Spurný a roli Pseudola ztvárnil Oldřich Kříž. S velmi dobrým diváckým i kritickým ohlasem se setkala i letošní, zatím poslední inscenace této opery, kterou v Plzni nastudovali nový šéf operního souboru, režisér Tomáš Pilař a dirigent Petr Kofroň..Rozhodující význam pro další fázi operní tvorby Bohuslava Martinů měla spolupráce s francouzským básníkem, ale také hudebníkem, přítelem řady významných výtvarníků, mezi nimi i Františka Kupky a Josefa Šímy, dadaistou Georgesem Ribemont-Dessaignesem. Ribemont-Dessaignes měl styky s pražskou avantgardou, například s Karlem Teigem či Jindřichem Honzlem, jeho hry hrálo Osvobozené divadlo. Bohuslava Martinů považoval za „jednoho z největších hudebníků přítomnosti“. Napsal o něm: „Je to tvůrce, který provádí kouzla s novými světy, donutí je, aby vstoupily do vaší mysli ušima.“

Prvním výsledkem jejich spolupráce byla opera Slzy nože (Les Larmes de Couteau). Aleš Březina o tomto díle napsal: „Slzy nože se vysmívají ‚citové estetice‘ a ‚psychologizování‘ … obsahují řadu prvků, které je možno zpětně označit za konstanty veškeré operní tvorby Bohuslava Martinů. Patří k nim zejména rozdvojení osobnosti, brechtovské dělení na ‚řečené‘ a ‚předváděné‘, záměrné vystříhání se psychologismu, střídání zpěvu s mluveným slovem, užití akordeonu a žánrová pestrost hudby, podmíněná vždy jevištní situací.“

Opera vznikla na již hotový text činohry a byla určena k provedení na letním festivalu v roce 1928. Dadaistický příběh, v němž se hlavní hrdinka zamiluje do oběšence a její matka ji dohazuje Satanovi, způsobil, že opera nebyla k provozování přijata a musela čekat na své uvedení až do podzimu roku 1980, kdy ji v rámci programu Miniopery brněnského Státního divadla nastudoval dirigent Václav Nosek v režii a choreografii Luboše Ogouna. V roce 1999 dílo natočil jako televizní film režisér Jiří Nekvasil. V Brně byly Slzy nože znovu uvedeny na scéně Reduty v režii Jiřího Srnce a hudebním nastudování Jakuba Kleckera v roce 2009 ve společném večeru s balety Kuchyňská revue a Podivuhodný let.

Přestože spolupráce Bohuslava Martinů s Ribémnont-Dessaignesem nedospěla ke kýžené realizaci díla, pokračovala i nadále. Jejím výsledkem byla opera-film Tři přání aneb Vrtkavosti života (Les trois souhaits ou Les Vicissitudes de la vie). Bohuslav Martinů o námětu napsal své budoucí manželce: „Je to kouzelná prostá pohádka, líbí se mi to a jsem spokojen, že budu mít na čem pracovat. Udělám z toho film.“ A libretista napsal o spolupráci se skladatelem v roce 1930 v týdeníku Pestrý týden: „Takto, ruku v roce, vyzbrojeni skoro jen jedním plnícím perem, sestavili jsme kus, který neuvedly do rozpaků staré formule.“Výsledkem byl pokus o zcela nové pojetí operního divadla, jehož obsahem bylo filmování pohádkového příběhu o víle, která za svoji svobodu splní tři přání. Jeden z největších znalců díla Bohuslava Martinů, muž, který se zasloužil o to, že řada jeho jevištních děl se po letech dočkala scénické premiéry, dirigent a operní dramaturg Václav Nosek k této opeře napsal: „Bohuslav Martinů chtěl od divadla, aby se s ním mohl divák ztotožnit, aby to, co vidí, bylo dnes, aby viděl na divadle sebe, své známé, a to nikoliv ve svátek za hlaholu slavnostních fanfár, ale ve všední den. Málokdo dokázal oslavit poetické kouzlo všedního dne jako Bohuslav Martinů… Definitivní zralé dílo. Jak svou divadelní formou, tak taneční jazzovou intonací, stala se tato opera jakýmsi předchůdcem dnešního muzikálu.“

Autoři měli s touto operou velmi smělé plány. Usilovali o její provedení v Mekce tehdejšího divadelního světa –  v Berlíně. Martinů spoléhal na to, že se jejího uvedení ujme některá z tehdejších dirigentských hvězd, jako byl Erich Kleiber, Wilhelm Furtwängler, Otto Klemperer či další. Souhrn okolností, v nichž prim hrála mimořádná, v té době přímo nepředstavitelná provozní a finanční propojenost výpravné opery a filmu, zabránila uvedení díla. Opera Tři přání musela na svoji premiéru čekat více než čtyřicet let. Došlo k ní 16. června 1971 v brněnském Janáčkově divadle. Představení dirigoval Václav Nosek, režisérem byl Evald Schorm, jemuž postupující normalizace zabránila v jeho filmové činnosti a byl tak nucen věnovat se (k jeho prospěchu) divadlu. V tomto případě mohl naplno využít svých bohatých filmových zkušeností a ve vynikající a mimořádně funkční scéně Ladislava Vychodila vytvořit výjimečně působivý divadelní tvar.Kritiky byly jednoznačně pozitivní. Právem byly vyzdvihovány Noskovy zásluhy. Kritik Vilém Pospíšil v Hudebních rozhledech vyzdvihl „… zaujetí přesvědčeného bojovníka za celý hudebně dramatický odkaz Bohuslava Martinů“. Nosek byl chválen za to že, dokázal najít obsazení (v hlavních rolích účinkovali Milada Šafránková, Eva Výmolová, Libuše Lesmanová, Josef Škrobánek a Jaroslav Souček), které „bylo schopno jeho koncepci a představy realizovat na výjimečné úrovni s největší péčí a vervou“.

Definitivní potvrzení životnosti této opery přinesla inscenace v pražském Národním divadle, kde ji v roce 1988 režíroval Zdeněk Kaloč v hudebním nastudování Jana Štycha. Poté se setkáváme s touto operou i na zahraničních scénách jako například v německém Rostocku, kde ji v koprodukci s pražským Národním divadlem režíroval v roce 2007 Jiří Nekvasil ve scéně Daniela Dvořáka.Třetím a posledním dílem, na němž spolupracovali Bohuslav Martinů a Georges Ribemont-Dessaignes, byla nedokončená opera Den dobročinnosti (Le Jour de Bonté), někdy se uvádí název Týden dobročinnosti (Semaine de bonté). Námět poskytl Ilja Erenburg. Jedná se o příběh dvou venkovských chlapců, kteří se rozhodnou dělat dobročinné skutky. Nakonec na svoji snahu doplatí. Dlouho se mělo za to, že existují jen nějaké náčrtky. Dirigent Milan Kaňák pokračoval v hledačském úsilí Václava Noska a z objevených materiálů sestavil poměrně ucelené dílo. V březnu 2003 byla opera v této podobě uvedena na jevišti Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde byl tehdy šéfem opery. Na úpravě díla se spolupodílel rovněž její režisér Josef Průdek. Milan Kaňák operu také v roce 2010 nahrál v plzeňském rozhlase s Plzeňskou filharmonií a z této nahrávky byl pořízen DVD záznam.

(Pokračování)
Foto archiv, Pavel Křivánek, Oldřich Pernica