Operní kukátko (25)
Káťa Kabanová ve Wiesbadenu
Janáčkova opera Káťa Kabanová měla premiéru 16. ledna 2016 ve Wiesbadenu (Hessisches Staatstheater). Operu v českém originálu nastudoval Zsolt Hamar a režii Matthew Wild z Jihoafrické republiky. První recenze oceňují především výborné hudební nastudování s velmi transparentním zvukem a bezchybné pěvecké obsazení v čele se slovinskou lyrickou sopranistkou Sabinou Cvilak (narozenou ovšem v Grazu) v roli nešťastné Káti, která touto rolí na wiesbadenské scéně debutuje.
Režisér šťastně přenesl příběh do současného Ruska na scénu ošuntělého moskevského sídliště, které je „vyzdobeno” politickými plakáty, včetně portrétu současného ruského prezidenta. Řeka je nahrazena ubohým bazénkem uprostřed vnitrobloku, který je posléze napuštěn vodou.
Claus Guth o nové Salome v Berlíně
Jeden z nejlepších operních režisérů své generace, tvůrce úžasné mozartovské a da-pontovské trilogie na salcburském festivalu, se ve svých posledních režiích poněkud potýká s nepochopením diváků a hlavně kritiků. Zda je to oprávněné, či nikoliv, ukáže také jeho nová inscenace Salome v Deutsche Oper v Berlíně, která měla premiéru 24. ledna 2016.
Přemýšlivý režisér velmi bystře analyzuje námět a režisérská východiska k této opeře v rozhovoru Claus Guth: „Die Salome ist schon Extremfall“ (Claus Guth: „Salome je opravdu extrémní příklad“). Plné znění rozhovoru je k dispozici zde . K berlínské inscenaci se ještě Operní kukátko vrátí po prvních recenzích.
Návrat do Cold Mountain jako opera
Americký knižní bestseller Charlese Fraziera, který posloužil jako námět pro úspěšný oscarový film Návrat do Cold Mountain (2003), se stal i podkladem libreta pro zcela novou operu skladatelky Jennifer Higdon (narozena 1962). Sladkobolný příběh zraněného W. P. Inmana, vojáka Konfederace během války Severu proti Jihu, který dezertuje, aby se mohl setkat se svou láskou Adou, dívkou z lepší společnosti, bude mít operní premiéru na scéně filadelfské The Academy of Music 5. února 2016. V hlavních rolích vystoupí známí pěvci – Isabel Leonard (Ada) a Nathan Gunn (Inman). Pět představení do 14. února 2016.
Fidelio koncertně v Theater na der Wien
Desátému výročí reorganizace provozu vídeňského divadla Theater an der Wien, který se již jednu dekádu výhradně věnuje opeře (vyjma jedné baletní stagiony ročně) je věnováno několik akcí. Reprezentativní událostí je především koncertní provedení Beethovenova Fidelia v obdobném obsazení jako v roce 2013. Koncert měl být zároveň poctou dirigentu Nikolausu Harnoncourtovi, který na této scéně uvedl několik významných jevištních i koncertních projektů. Slavný dirigent se ale v prosinci loňského roku rozhodl především ze zdravotních důvodů ukončit svoji dirigentskou činnost (Opera Plus podrobně informovala zde), a tak za dirigentským pultem stanul Stefan Gottfried, Harnoncourtův asistent, který velmi stylově udržuje nastolenou tvůrčí linii orchestru Concentus Musicus Wien. Přesto podle recenzí jsou v jejich pojetí určité rozdíly, především Stefan Gottfried volněji pracuje s předepsanými tempy. Současné provedení není ryze koncertní, spíše se blížilo trendu polojevištních provedení. Scénu představuje temná kulisa s krátkým schodištěm a zpěváci doplnili provedení o krátké herecké akce. Obsazení druhé verze z roku 1806 bylo doplněno o vypravěče (režiséra inscenace z roku 2013) Herberta Föttingera. Osvědčeným Florestanem byl Michael Schade a Leonorou pak Juliane Banse, Anna Prohaska byla Marzellinou, Rainer Trost Jacquinem, Georg Zeppenfeld Roccem a Andrew Foster-Williams Donem Pizzarem. Výrazně také zapůsobil výkon Arnold Schönberg Chor, protože právě v tomto Beethovenově díle má sbor zcela zásadní roli. Provedení 17. ledna 2016 bylo odměněno nepřetržitým osmiminutovým potleskem.
Medea jako věčná operní látka
Nová opera Medea renomovaného švédského operního skladatele Daniela Börtze (narozen 1943) zažila premiéru v Královské opeře ve Stockholmu.
Libreto vychází z Euripidovy tragédie, stejně jako u jeho opery Backanterna (Bakchantky), která měla premiéru také ve Stockholmu na začátku devadesátých let minulého století. Dílo nabylo proslulosti také režií Ingmara Bergmanna, který ji vzápětí zfilmoval i jako stejnojmenný televizní operní film (1993). Světová premiéra nové opery slibuje velký tragický soubor pohlaví. Skladatel se s oblibou nechává inspirovat osobnostmi legendárních příběhů nebo historie, zkomponoval mimo jiné také opery Marie Antoinette (1997) nebo Goya (2009) i církevní operu o sv. Brigittě (1972-1973). Hudebního nastudování se ujal Patrick Ringborg a režie Stefan Larsson. Titulní roli vytvořila domácí dramatická sopranistka Emma Vetter, pro kterou skladatel titulní part přímo napsal. V loňské sezoně umělkyně získala velmi příznivé kritiky na svou wagnerovskou Isolde.
Oliver von Dohnányi diriguje Andrea Chéniera
Britská operní společnost Opera North, která praktikuje zajímavý způsob operních stagion, připravila novou inscenaci Giordanovy opery Andrea Chénier. Výpravná inscenace v režii Annabel Arden bude postupně předvedena v Leedsu (kde je základna souboru), Newcastlu, Nottinghamu a Salford Quays. Režisérka zůstala věrná tématům opery – postavení umělce ve víru revoluce a věčné otázce: Jaká je cena svobody? Hudebně dílo připravil Oliver von Dohnányi. V hlavních rolích vystupují Rafael Rojas (Andrea Chénier), Robert Hayward (Carlo Gérard) a Annemarie Kremer (Maddalena de Coigny).
Marianniny rozmary cestují po francouzských oblastních scénách
Půvabná tragikomická opera Henriho Saugeta Les Caprices de Marianne (Marianniny rozmary, 1954) – u nás zcela neznámá, i když původní stejnojmenná Mussetova hra – se čas od času objeví i na českých činoherních jevištích; byla znovu inscenována v Toulouse v mnohočetné koprodukci s dalšími francouzskými divadly za finanční a mediální podpory Fondation Orange et du Ministère de la Culture et de la Communication a kanálů France 3 a France Musique. Inscenace s hudebním nastudováním Clauda Schnitzlera a v režii Oriola Tomase tak postupně projde scénami v Avignonu, Bordeaux, Limoges, Marseille, Massy, Metz, Nizze, Reims, Rennes, Rouen, Saint Etienne, Tours a Vichy. S dílem se tak seznámí diváci v neméně než čtrnácti městech.
Iordanka Derilova a Ulf Paulsen společně v Trubadúrovi v Dessau
Dva cizí pěvci, dobře známí z českých jevišť, ztvárňují hlavní role v nové inscenaci Verdiho Trubadúra na operní scéně v Dessau. Dramatická sopranistka, známá z inscenací Státní opery v Praze například jako Abigail ve Verdiho Nabuccovi, už převážně přešla i na wagnerovské role (mimo jiné Isolde); zpívala Leonoru v premiéře 22. ledna 2016. Jejím Hrabětem Lunou byl německý basbarytonista Ulf Paulsen, také dnes již spíše etablovaný ve wagnerovských rolích, kterého český divák poznal v rolích jak právě ve Státní opeře, tak díky častému hostování v Moravskoslezském divadle v Ostravě. Hudební nastudování v Dessau vedl Wolfgang Kluge a režisérem byla Rebekka Stanzel.
Annick Massis jako Cocteauova hrdinka
Skvělá francouzská koloraturní pěvkyně Annick Massis, mimo jiné specialistka na rossiniovské party, poněkud překvapivě vystoupila v roli Ženy v Poulencově Lidském hlasu v premiéře 22. ledna 2016 ve Florencii.
Druhou částí večera byla Pucciniho jednoaktovka Sestra Angelika, ve které vystoupila jiná známá sopranistka – Amarilli Nizza.
Písně věnované Barbaře Hannigan
Přední světové sopranistce a také skvělé herečce byl věnován cyklus lett me tell you (dovol mi říci) (skladatel upřednostňuje psaní titulu s malým písmenem, zřejmě aby tak zdůraznil fragmentárnost původního textu) současného dánského skladatele Hanse Abrahamsena (narozen 1952). Písňový cyklus byl objednán Berlínskými filharmoniky a Danish Arts Foundation, také obdržel jednu z nejvýznamnějších cen – Grawemeyer Award for Music Composition pro současnou hudbu.
Vedle výjimečných hudebních kvalit, které jej do určité míry sbližují s hudebním neoklasicismem, je pozoruhodný text cyklu. Ten vytvořil známý britský hudební kritik, literát a také operní libretista Paul Griffiths (narozen 1947). Jméno Paula Griffithse je v hudebních kruzích velmi uznáváno, protože je také libretistou dvou úspěšných současných oper – Marka Pola Tan Duna (1996) a What Next? Elliota Cartera (1999). Text sedmidílného písňového cyklu (rozděleného do tří částí) za doprovodu orchestru je derivátem ze stejnojmenné Griffithsovy novely (2008) evokujícím osud Ofélie ze Shakespearova Hamleta. Autorský postup je velmi originální, protože jak v próze, tak v písňovém textu využil Griffiths pouze slovní zásobu z Oféliina textu (což představuje jen celkem čtyři sta sedmdesát jedna slov). Emocionálně velmi bohatý písňový cyklus sklízí od své premiéry v roce 2013 jen nadšené ohlasy, a slavná kanadská pěvkyně (a také dirigentka), která věnuje mnoho sil uvádění a propagaci soudobé hudby, uvedla dílo ve více zemích v koncertních programech. Nadšení právě sklidila při uvedení s Cleveland Orchestra a neméně slavným dirigentem Franzem Welserem-Möstem v newyorské Carnegie Hall v neděli 17. ledna 2016. Koncert doplnila Symfonie č. 4 Dmitrije Šostakoviče.
José Cura místo Johana Bothy
Tenorista José Cura převezme za vážně onemocnělého kolegu Johana Bothu roli Otella ve Verdiho stejnojmenné opeře na salcburském Velikonočním festivalu 2016. Dirigentem představení bude Christian Thielemann, který bude řídit Staatskapelle Dresden. Desdemonou mu pak bude Dorothea Röschmann. Agenturní zprávy zatím nespecifikovaly charakter onemocnění, pro které se Johan Botha vyvázal ze všech projektů až do konce března 2016. Rád by ale vystoupil na koncertu k oslavě výročí nastolení demokratického režimu v Jihoafrické republice, jenž se uskuteční v dubnu 2016. Slavný hrdinný tenor je původem právě Jihoafričan, ale za druhou vlast si zvolil Rakousko, kde žije převážně ve Vídni s manželkou a dvěma syny.
Benazir Bhutto jako hrdinka plánované opery
Na rok 2018 ohlásila operní scéna v Pittsburghu světovou premiéru opery prostě nazvané Bhutto. Libreto bude sledovat životní osudy pakistánské premiérky Benazir Bhutto, zavražděné roku 2007. Autorem je skladatel Mohammed Fairouz, který dílo vytvoří na libreto Mohammeda Hanifa (a který sám též spolupracuje na libretu).
Prodej kostýmů z Bavorské státní opery
Po několika letech se opakovala výprodejová akce ze skladu kostýmů Bavorské státní opery v Mnichově. Z důvodu úspory místa jsou ze skladů mnichovské scény rozprodávány kostýmy z operních inscenací, které již nebudou opakovány. Ve velké hale ve Frankhalter Strasse 23 bylo v sobotu 23. ledna 2016 nabízeno přes tisíc kostýmů a kostýmních doplňků také ze slavných mnichovských inscenací, jako byli Messiaenův František z Assisi nebo Zimmermannovi Vojáci. Mohli jste se tak za několik desítek eur vybavit na masopust nebo získat milou vzpomínku na oblíbenou inscenaci. V nabídce byly samozřejmě jen kostýmy pro sbor, výjimečné oděvy přecházejí do sbírek divadelního archivu a muzea.
Ettore Scola zemřel
Slavný italský režisér a scenárista (převážně svých filmů) Ettore Scola (narozen 1931) zemřel v úterý 19. ledna 2016. Autor světově uznávaných filmů jako Rodina, Terasa, Noc ve Varennes, Zvláštní den nebo Tančírna, velmi miloval operu.
Bohužel pro vytíženost v rámci filmařské profese režíroval operu na divadelní scéně pouze dvakrát. Poprvé roku 2003, kdy debutoval jako operní režisér v Regio di Torino s Mozartovou operou Così fan tutte jako komedií intrik. Podruhé pak v roce 2014 režíroval Pucciniho Bohému, nejprve uvedenou v Torre del Lago a pak přenesenou i na scénu Teatro Carlo Felice v Janově (2015). V opulentní a chytré inscenaci se vystřídala řada významných pěvců – například Daniela Dessì, Fabio Armiliato, Fiorenza Cedolins nebo Desirée Rancatore. Mimo to Scolův film Passione d’amore (Vášeň lásky) posloužil jako předloha velmi úspěšnému americkému opernímu muzikálu Stephena Sondheima. Ze své láskye k opeře i slabosti pro Bohému, především kvůli pařížskému prostředí, ale i ze své nevůle k aktualizacím operních příběhů se vyznal v italském rozhovoru roku 2014 před premiérou uvedené inscenace – najdete jej zde .
Nahrávka týdne
Bertoni, Ferdinando Gasparo – Orfeo ed Euridice. Ensemble Lorenzo da Ponte, Coro Accademia di Santo Spirito, dirigent Roberto Zarpellon. Colophon cd (1 CD).
Vedle slavného Orfea ed Euridice Christopha Willibalda Glucka existuje ještě několik dalších zhudebnění textu Raniera da Calzabigiho. Gluckovo dílo sice zahájilo operní reformu, ale jak bývalo zvykem, i hudebníci skromnějších kvalit skládali opery na totožné náměty a libreta. O čtrnáct let později po vídeňské premiéře Gluckova zásadního díla měla premiéru jednoaktová opera, v podstatě zpracovaná formou serenaty pro tři osoby (Orfeo, Euridice, Imene). Jejím autorem byl Ferdinando Gasparo Bertoni (1725–1813) a jeho zhudebnění, byť místy poplatné Gluckovu geniálnímu opusu, se velmi příjemně poslouchá a navíc představuje velmi efektní part pro kontraaltistku (nebo kontratenora).
Dílo skladatel komponoval na míru (alt)kastrátovi Gaetanovi Guadagnimu. V současné nahrávce, jež vznikla na základě živého provedení v Teatro Comunale di Ferrara dne 15. února 2014, září Vivica Genaux (Orfeo), ale ani dva další pěvci, Francesca Lombardi Mazzulli (Euridice) a Jan Petryka (Imeneo), rozhodně nezklamou. Zajímavý srovnávací titul, který již byl vícekrát nahrán na CD, má své nepopiratelné kvality a pro zájemce o hudební klasicismus představuje „třešničku“ na gluckovském dortu.
Hudební úsměv – Neinformovaný dotaz
Robert Schumann (1810–1856) doprovázel na jednom z mnohých koncertních turné svou manželku Claru Schumann-Wieck (1819–1896), vynikající koncertní pianistku.
Po velmi úspěšném koncertu na jednom z evropských knížecích dvorů je přijal kníže s rodinou a velmi chválil její hru. V potřebě zapojit do konverzace také mlčícího manžela, již tehdy slavného skladatele Roberta Schumanna, se nevinně zeptal: „A vy jste také muzikální, pane Schumanne?“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
