Operní magazín: Massenetova Thaïs v Liberci

„O mentálním znásilnění člověka. O vykořenění z jeho kultury. O tom je Thaïs...“ S dirigentem Martinem Doubravským a režisérkou Lindou Keprtovou o agresi i skryté lásce v hudbě, o mnohovrstevnaté partituře, o slavné Meditaci, jež na divadle funguje zcela jinak než na koncertním pódiu. O síle myšlenky, která může zabíjet. Po devadesáti letech se Massenetova opera Thaïs objevuje na českém jevišti. V libereckém Divadle F. X. Šaldy měla premiéru 27. května.
Jules Massenet: Thaïs - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)
Jules Massenet: Thaïs – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)


Operní magazín (3)
Jules Massenet: Thaïs – Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Lyrikou a zvukovou barevností, neoromantickými postupy a často i exotickými motivy se vyznačuje vrcholná tvorba francouzského skladatele Julese Masseneta a právě opera Thaïs toto jeho tvůrčí období otevírá.

Jules Massenet (foto wikipedia.org)
Jules Massenet (foto wikipedia.org)

Na rozdíl od Manon či Werthera ve světovém operním repertoáru zcela nezakotvila. Může to být i díky námětu, který vychází ze stejnojmenné novely Anatola France a který se objevuje již v raně křesťanské literatuře. Vztah Thaïs, kurtizány Venušina chrámu a mnicha Athanaëla vykreslený jako odpor k asketismu a zároveň jako zpochybnění jistoty víry a výzva k prostotě srdce i ducha, mohl být pro mnohé autorovy současníky značně skandální.

Dílo nezakrývá smyslnost; religiozita a erotično osudově ovlivňují ústřední protagonisty. Mnich Athanaël poznal kurtizánu Thaïs, kterou se rozhodl obrátit na svou víru.

Jules Massenet: Thaïs - 3. jednání (foto archiv)
Jules Massenet: Thaïs – 3. jednání (foto archiv)

Thaïs žije svůj život v Alexandrii po boku Niciase. Spolu s ním i jeho společností vyznává víru zcela jinou. Věří v dokonalost a v krásu. Když je však sama, drásá ji vědomí pomíjivosti a stárnutí. Athanaël naléhá a Thaïs ve svých pochybách uvěří v novou cestu, do pouště, do ženské komunity. Cestu, na kterou se ovšem vydává ve svých luxusních střevících a v oblečení podle poslední módy. Athanaël nedbá jejích útrap. Je zcela v moci své fyzické touhy po Thaïs, kterou si sám nedokáže přiznat. Vyčerpaná a vykořeněná Thaïs umírá ve své cele. Síla Athanaëlovy myšlenky ji rozdrtila…

Jevištní podoba liberecké inscenace hovoří aktuálním jazykem. Marnotratná a hýřivá Thaïs se nemůže dopočítat párů své luxusní obuvi v prosvětlených vitrínách, na večírcích se požívá kokain, který si jeho konzumenti shrnují do „lajny“ svými platebními kartami na černých lesklých stolech, Thaïs je zároveň značka módního spodního prádla. Oproti tomu členové mnišské komunity prožívají svůj život uzavřeni každý do své „schránky“ připomínající rakve nastojato.

Jules Massenet: Thaïs - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)
Jules Massenet: Thaïs – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)

Podstatu tohoto výrazného posunu směrem k současnosti objasňuje režisérka Linda Keprtová v programu k inscenaci. Dočítáme se tu, k čemu ji přivedla slova titulní hrdinky „Zítra pro mě budeš jen jméno…“.

„Zítra pro mě budeš jen jméno. Kliknu si na další, vytisknu, zaplatím, ocucám, zahodím, kliknu si na další. Ukážu si a mám. Zatřepu, vyfotím, na weby zavěsím, do koše odložím. Zítra pro mě budeš jen jméno!“


Tvůrci liberecké inscenace ve dvou rozhovorech

Martin Doubravský, dirigent
Ústřední scénou celé opery, bohaté na instrumentální mezihry, je bezpochyby ta nejslavnější, proslulá Meditace. Zní ve chvíli, kdy Athanaël svým naléháním vyvolal v Thaïs pochybnosti a ona začíná věřit v nové dobrodružství. Známý sladkobolný lyrický motiv však v rámci díla účinkuje zcela jinak než jako efektní kus s tklivým houslovým sólem. Autor hudebního nastudování, šéf liberecké opery, dirigent Martin Doubravský to potvrzuje.

Jules Massenet: Thaïs - po premiéře, Martin Doubravský (uprostřed) - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec/Lukáš Trojan)
Jules Massenet: Thaïs – po premiéře, Martin Doubravský (uprostřed) – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec/Lukáš Trojan)

Martin Doubravský: Neoznačil bych to za motiv, spíše za velké hudební téma, rozvitou větu; Massenet je použije nejprve v Meditaci a posléze ho v průběhu opery několikrát naznačí v různých situacích. A pak ten geniální nápad, kdy ho jako podkresovou hudbu použije pro umírání titulní hrdinky, které je pro mne vzácně nesentimentální a o to dojímavější a silnější! To je mistrovský kousek Masseneta–dramatika…

Je Massenet dramatikem i jako autor opery coby jednolitého díla? Přiznám se, že si nedovedu představit koncertní průřez nejefektnějšími čísly, která vlastně v této opeře nejsou, izolované virtuózní árie tu de facto vůbec nenacházíme…

Určitě ne, Massenet zpracovává text a v jeho díle pro uzavřené číslo není prostor. Hudba je jednolitá, celistvá. Mluvil jste o instrumentálních mezihrách a já si třeba právě v poslední, velmi dramatické mezihře uvědomuji autorovo mistrovství. Z této mezihry by jiný skladatel bez problémů udělal symfonii nebo alespoň předehru jako velmi efektní číslo, ale Massenet napíše do klavírního výtahu: „…pakliže se scéna stihne přestavět rychleji, můžete to vypustit…“ Toto pro mě jedno z nejkvalitnějších míst celé opery!

Myslím, že poté, co si poslechneme ta intermezza jako nedílnou součást hudebně-dramatického díla, je už nechceme slyšet na koncertě nebo v rádiu jako líbivé orchestrální kousky, protože pochopíme, jak v divadelním rámci a v ději fungují…

Já si navíc myslím, že je ani nemůžeme označovat jako mezihru, byť tedy překlad slova „intermezzo“ je jasný. Mezihra je něco jako spojující prvek. Ale zde je ona Meditace prvkem dramatického děje, ad absurdum posunutí dramatiky. Tím, že je zde cosi vyjádřeno bez zpěvu, ale cosi velmi hlubokého, mimořádného.

Neříkejme tedy intermezzo, přidržme se označení Meditace, které je skutečnosti blíž. Hlavní hrdinka Thaïs tu opravdu medituje, uvažuje o kroku, který má pak pro její další život zásadní význam. Poslechnout volání Athanaëla, který z ní chce učinit nevěstu Boží, nebo zůstat u svého Niciase, který reprezentuje přízemní, materiální svět…

To říkáte zcela přesně, ovšem tohle dílo je pro mne krásné tím, že je mnohovrstevnaté. Nedá se vyložit tak, že Athanaël z Thaïs udělá šťastnou ženu. Tím svým „dobrem“ ji vlastně zničí a i to je v hudbě přítomno. V hudbě je agrese i skrytá láska, kterou si Athanaël sám sobě nepřiznává. A takovou bohatost v mnoha dílech nenacházíme.

Jules Massenet: Thaïs - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)
Jules Massenet: Thaïs – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)

Těch orchestrálních čísel, když nebudeme říkat mezihry, je v opeře Thaïs víc. Hned zkraje slyšíme jedno, které s Meditací hudebně vůbec nesouvisí. Vzpomněl jsem si tu na italské veristické opery, v nichž intermezza fungují ruku v ruce s dějem…

My ovšem nemůžeme operu Thaïs dávat do souvislostí s verismem. Z jistého pohledu tu lze autora oproti veristům označit za zpátečníka. Ve stejné době už například v Německu vznikají velmi moderní díla. Ale pro Masseneta nejspíš nebylo rozhodující sledovat tento hudební vývoj, který nás posunul do oněch báječných atonalit, ani nekorespondoval s Wagnerem. Jel si po své linii. Zajímavé je, že mnoho svých oper věnoval jistým zpěvačkám a můžeme se domnívat, že s nimi asi měl nějaký srdečnější vztah… To je koneckonců na těch dílech znát. Don Quichotte, kterého jsme tu před lety dávali, byl psán pro altistku, která uměla hrát na kytaru. Thaïs je zase psána pro sopranistku, posléze ji i přepsal pro jinou sopranistku z Ameriky. Už jeho první opera, s níž se prosadil, byla psána pro jeho studentku. Zkrátka kompozici prožíval osobně a šlo mu o příběh, o srdečnost, o význam slova.

Ve své partituře je neskutečně podrobný. Neznám autora, který by psal do partitury i prstoklady, smyky, artikulační finesy. A má filozofie v poslední době je číst autora tak, jak on to myslel a zaznamenal. A mám pocit, že se dnes tento přístup vyplatil…

Massenetova opera Thaïs se u nás nehrála přes devadesát let…

Podle mých informací šla naposledy v Plzni v roce 1924 a o jiných provedeních zprávy nemáme. Je to pro mne velký otazník. Opera Thaïs je vybavena jedním populárním hitem a právě on může být tím trhákem pro běžného diváka, který chodí na operu právě kvůli těmto evergreenům. Ve světě je tato opera dávána rovněž ne příliš často. A pro mne to byla velká výzva. Musím zdůraznit, že celá inscenace byla provázena tragickým osudem; byl jsem na ní domluvený s někdejším šéfem liberecké činohry Ivanem Rajmontem. On byl na výběr titulů velmi náročný, asi tři mi odmítl a velmi mne pak překvapil, když jsem mu předhodil Thaïs. Zasvítily mu oči a řekl: „Do toho já půjdu…“ Víme samozřejmě, jak tragicky pak vše dopadlo. A tu operu pak na poslední chvíli provázely i komplikace v personálním obsazení, ale naštěstí jsme je vyřešili a já si stojím za tím, že je naprosto oprávněné toto dílo uvádět.

Jules Massenet: Thaïs - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)
Jules Massenet: Thaïs – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)

Co bylo na úplném počátku příprav této opery, jako díla, kterou členové vašeho orchestru nemohou mít v krvi, tedy pokud si neposlechnou některou z nahrávek…

Musím říct, že jedním ze zásadních problémů bylo vytlouct ty nahrávky z hlavy… Opravdu jsme šli svojí cestou. Někdy je to těžké a některým umělcům to chvíli trvá. Francouzský styl nám, Čechům, samozřejmě není vlastní. Naše mentalita je, řekněme, zemitější a razantnější. A dostat se do jemných francouzských frází, do zvukových nuancí je pro Čecha vždy velký problém.

Dnes jsem si několikrát vzpomněl na operu George Bizeta Lovci perel, kterou před nedávnem uvedlo ústecké Severočeské divadlo. Tvůrci této inscenace mi tehdy řekli, jaký byl problém – řekněme – infikovat orchestrální kolegy po francouzsku jemným stylem doprovázení. V takové Prodané nevěstě má prostě orchestr zcela jinou funkci…

Jsem přesvědčen, že kolegové z orchestru těmto mým objevným eskapádám začínají trošku věřit. Což nebývalo automatické, i když jsem jejich nedůvěře v případě oprašování zapomenutých titulů rozuměl. Musím tu zdůraznit svou vděčnost koncertnímu mistru mého orchestru, Petru Matějákovi, jenž hraje houslová sóla. Právě on to nastudování posouval výrazně dopředu, on byl operou Thaïs zaujat až neuvěřitelně a nezažil jsem, aby orchestrální kolega tímto způsobem ovlivňoval celý kolektiv.

Na Lovce perel jsem si vzpomněl také v okamžicích, kdy zaznívaly exotické motivy. Thaïs se odehrává v Egyptě v době byzantské nadvlády, což z hlediska dramatického snad ani není důležité, ale z pohledu hudebního to samozřejmě význam má. Exotické motivy, nebo to, co si pod nimi představovali autoři oper, znějí v Lovcích perel, v Lakmé, v Aidě, v operetách jako Země úsměvů nebo Giuditta a podobně. Jak vyznívaly tyto cizokrajné prvky zpočátku vaší práce s orchestrálními kolegy?

Dá se říct, že tyto momenty fungují dobře hned od začátku. Proto je tam autoři vkládají a sami tak svá díla dostávají na rovinu populárnosti. Samozřejmě je neporovnatelně těžší hudebně vytvořit rozsáhlý dialog mezi Thaïs a Athanaëlem ve třetím obrazu před Meditací, kdy hudba je vnitřní, složitá, těžká. Tam to trvá mnohem, mnohem déle…

Zmiňovaný dialog Thaïs a Athanaëla je duet? Je to recitativ? Nevím si rady, kam ho zařadit a takových momentů je v opeře Thaïs celá řada, skoro mám pocit, že je na nich postavená…

Je to prostě zhudebněný dialog. Text v této opeře je mimořádně kvalitní a nechybí mu přesah do současnosti. Proto jsem byl rád, že se režisérka rozhodla děj částečně aktualizovat, inscenovat starý Egypt je scénicky vždycky dost složité a často to může nechtěně být i humorné. Vy se ale ptáte na hudební formu a toto nejsou ani árie, ani duety. Jsou to pro mě dialogy. Každá věta má svůj hudební podklad, každá má svůj hudební význam a naopak v každé notě této opery nacházíme emoční výklad.

Jules Massenet: Thaïs - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)
Jules Massenet: Thaïs – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)

Vyznívá podle vás jednoznačně, který z oněch dvou světů by měl podle autora na konci díla zvítězit, zdali ten Athanaëlův nebo ten Niciasův?

Jak už jsem říkal, krásnou vlastností této opery je mnohovrstevnatost. Opera klade otázky a nemám pocit, že by byly zodpovězeny. Odpovědi zůstávají na interpretaci každého diváka. Jistě, nějaký vklad inscenátorů je nutný. My jsme nechtěli Athanaëla dělat krásnějšího, než by se mohl zdát, pro nás je to poměrně velmi negativní charakter. Fundamentalista, což je další ze současných přesahů. Podle našeho výkladu není schopen sám sobě přiznat, že po Thaïs netouží jen jako po Boží nevěstě, ale touží po ní především tělesně jako člověk. A než aby přiznal porážku, uchvátí Thaïs a zničí ji. A jestli prozře, tak velmi pozdě…


Linda Keprtová, režisérka

Režisérka Linda Keprtová má v libereckém Divadle F. X. Šaldy na svém kontě již jednu Massenetovu operu. Před několika lety tu režírovala Dona Quichotta. Inscenací Thaïs téhož autora však rozhodně nevstupuje podruhé do stejné řeky…

Jules Massenet: Thaïs - po premiéře, Linda Keprtová - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec/Lukáš Trojan)
Jules Massenet: Thaïs – po premiéře, Linda Keprtová – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec/Lukáš Trojan)

Linda Keprtová: Thaïs je samozřejmě úplně jiný šálek čaje. Don Quichotte byl zcela odlišná charakterová postava než je Thaïs nebo Athanaël a také musím říct, že Quichotta jsem režírovala před čtyřmi lety. Thaïs dělám teď a má situace v obou případech byla a je podstatně jiná. Od dob Quichotta to vnímám jako symbolický oblouk; s libereckým Quichottem jsem na profesionálním poli de facto začínala a Thaïs je moje první liberecká opera, kterou zde dělám v angažmá.

Máte zvláštní náušnice a já se nemůžu zbavit dojmu, že s inscenací Massenetovy opery Thaïs úzce souvisejí. Jsou to červeno-zlaté střevíce na vysokých podpatcích, a právě takové coby určitý výrazný scénický motiv fungují nejenom na jevišti, ale také na plakátech k této inscenaci. Těžko věřit, že by to byla náhoda…

Jste velmi vnímavý… Sama jsem si je nevybrala, dostala jsem je včera od jedné kolegyně jako dárek k premiéře. Ano, střevíce jsou v naší inscenaci leitmotivem.

Blýskavé, nejenom červené, ale i zlaté, černé, stříbrné, střevíce nejlepších značek provázejí tu inscenaci jako určitý symbol jednoho ze dvou světů, které jsou pro tuto inscenaci klíčové. Svět lesklý, hýřivý, opulentní, hmotný. A svět duchovní. A ani jeden z nich nemá navrch, ani jeden z nich nevyznívá jako ten ideální…

Jestli má naše Thaïs dar takhle zapůsobit, tak to jste mne velmi potěšil. Protože přesně to byla moje myšlenka.

Jules Massenet: Thaïs - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)
Jules Massenet: Thaïs – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)

Potvrdíte i vy, že Massenetova opera nechává nezodpovězené otázky? Protože ani ten duchovní svět není zcela bez problémů, je fundamentální, násilný a násilnický. A ani jemu se nevyhýbá přetvářka. Čímž velice přesahuje do dneška…

Já nemám odpověď na to, který svět je lepší. Já si jen myslím, že Thaïs je o mentálním znásilnění člověka, o tom, že ho vykořeníte z jeho kultury. Ať už je to jakákoli kultura. A nikdo z nás nemá právo říci, že jenom naše pravda je ta správná.

To stojí i v programu ve slovu režiséra. Píšete o myšlence, kterou si hýčkáme a kterou považujeme za tu nejsprávnější, bez ohledu na to, co tím můžeme způsobit. Jak se pokusit tenhle odvěký princip narušit, jestli to vůbec jde…?

Kdybych tohle věděla, tak sedím na úplně jiné židli, než sedím teď. Já se vůbec necítím hodna odpovídat na tyto otázky.

Ale přesto jste si je jako inscenátorka Thaïs musela položit a nějaké náznaky odpovědí musely přijít…

Ptáte se mne na těžké věci. Já si myslím – a budu jen opakovat odvěkou pravdu – že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Athanaël přichází a vnutí svou myšlenku člověku, který pochybuje, člověku, který je slabý. A to je na něm vlastně extrémně nesympatické. On tu Thaïs přesvědčí v momentě, kdy je slabá. Přijde ve chvíli, kdy Thaïs klečí na kolenou, pláče a pochybuje. A Athanaël bouchne do stolu a nabízí jí řešení. A to dělají slaboši. A je to velmi snadná výhra.

Jules Massenet: Thaïs - DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)
Jules Massenet: Thaïs – DFXŠ Liberec 2016 (foto FB DFXŠ Liberec)

To je ta chvíle, kdy zní ona slavná Meditace, chvíle, kdy se Thaïs rozhoduje a rozhodne pro osudový krok. Ano, půjdu s Athanaëlem. Jaké úskalí pro vás tato klíčová scéna celé opery představovala? Máte na ni nějakých osm minut, které autor Meditaci vyměřil, musí se tu udát něco zásadního, ale pouze uvnitř toho protagonisty…

Samozřejmě Meditace je klíčová situace, o které snad ani nejde přemýšlet racionálně. To se vás musí nějakým způsobem dotknout, musí to k vám nějak přijít. A ke mně to přišlo v momentě, kdy jsem četla úryvek z jedné nové knihy. Četla jsem o holčičce, která poznává vodu a učí se chodit, začíná vnímat svoji identitu a učí se mluvit. Asi vám to rozumově nedokážu popsat. Měla jsem pocit, že uvědomění si „Je suis Thaïs…“ je to nejdůležitější, co si člověk může říci ve chvíli, když je tou naší Thaïs.

Je z vašeho hlediska důležité, že se Massenetova opera Thaïs odehrává v Egyptě někdy hodně dávno?  A mezi nějakými starověkými poustevníky? Přiznám se, že si vůbec nejsem jistý, že by tyto reálie měly nějaký dramatický význam.

Já jsem z libreta vyčetla, že původní text operoval s těmito prostředími proto, aby je dal do velkého kontrastu, do velkého zrcadlení. A já jsem chtěla ty dva světy doopravdy vyhrotit, svět materiální a svět víry. Ať už je jakákoli. Navíc postava Athanaëla vlastně není vůbec o víře, nýbrž o síle myšlenky, která ale může zabíjet. Tudíž jsem chtěla ten hmotný svět exponovat na druhou stranu, směrem k současnosti. V textu se objevují problémy, vztahy a situace, které absolutně s dnešním světem souvisejí.

To jsou ty luxusní střevíce, to jsou kokainové večírky se striptýzem a s hromadnými orgiemi, které Nicias chystá jako překvapení pro přítomné…

To je ta nuda. Když člověk všechno má, tak se začne nudit. A začne zkoušet věci, na něž, kdyby měl hlad a byla mu zima, ani nepomyslí. A myslím, že tento příběh, který Jules Massenet v opeře Thaïs zasadil do starého Egypta, se odehrává dnes, každým dnem, každou hodinou, každou minutou…


Vizitky:

Martin Doubravský (1968), vnuk houslisty Váši Příhody, je šéfem opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci od roku 2002, dirigoval zde již během svých studií na HAMU a JAMU. Pro liberecké publikum připravil bezpočet inscenací – Traviatu, Nabucco, Sílu osudu, Hoffmannovy povídky, i díla neznámá či zřídka uváděná, jako Pucciniho Edgara, Rubinsteinova Démona, či Foersterovu Evu. Pod jeho vedením získává liberecký operní soubor opakovaně významná ocenění. Tři ročníky po sobě obdržel Cenu kritiků na festivalu Opera.
Linda Keprtová (1983) je absolventkou JAMU v oboru dirigování sboru a operní režie. Již během studia získala Cenu Nadace Leoše Janáčka za inscenaci opery Její pastorkyňa. Mezi její nejvýraznější práce patří Massenetův Don Quichotte, Poulencovy Dialogy karmelitek, Straussova Ariadna na Naxu, Musorgského Boris Godunov (v Národním divadle v Praze), Händelova Alcina či Foersterova Eva. Režijně působí v Brně, v Ostravě, Opavě, v Košicích, v Liberci a v Plzni. V roce 2013 získala slovenskou cenu Dosky za režii opery Dialogy karmelitánok ve Státním divadle v Košicích.


Jules Massenet:
Thaïs
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Linda Keprtová
Scéna: Marie Blažková
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Choreografie: Marika Hanousková
Dramaturg: Linda Keprtová
Orchestr, sbor a balet Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 27. května 2016 Šaldovo divadlo Liberec

Thaïs – Lívia Obručník Vénosová / Věra Poláchová
Athanaël – Csaba Kotlár / Maksym Moroz
Nicias – Dušan Růžička / Josef Moravec
Crobyle – Soňa Godarská / Miroslava Časarová
Myrtale – Alžběta Vomáčková / Petra Vondrová
Palémon – Pavel Vančura
Albine – Blanka Černá
La Chermeuse – Vanda Šípová / Ema Katrovas
Sluha – Anatolij Orel

www.saldovo-divadlo.cz

Autor je hlasatelem Českého rozhlasu-Vltava

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Massenet: Thaïs (DFXŠ Liberec)

[yasr_visitor_votes postid="213151" size="small"]

Mohlo by vás zajímat