Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

***

Příliš tvrdá realita budějovické opery zbavené kouzla Otáčivého hlediště

Budějovická opera se do popředí pozornosti dostává vždy v létě, kdy vystupuje na Otáčivém hledišti v parku Českokrumlovského zámku. Ať už to jsou produkce v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nebo běžné inscenace dramaturgicky vhodně voleného repertoáru, v kouzelné atmosféře nočního parku s hvězdami a zářícím měsícem (máte-li štěstí na počasí) je zpravidla vyprodáno a diváci nadšení. Více než rozmary počasí však další osud točny ohrožují politici a „památkáři“. Celá situace kolem Otáčivého hlediště nápadně připomíná cimrmanovskou Nejistou sezónu, kdy divadlo, které je oblíbené a má jednoznačný úspěch u publika, je nejrůznějšími „vrchnostmi“ zpochybňováno. Není snad hloupějšího sporu v českém divadelnictví, než je ten o další existenci točny v zámeckém parku. Když v roce 1958 architekt Joan Brehms tento celosvětově unikátní projekt vypracoval, jistě netušil, že po půlstoletí jednoznačně úspěšného provozování divadla se jeho točna stane politickou kartou, se kterou hrají jakousi podivnou hru komunální politici, ministerstvo kultury, památkáři a organizace, která eviduje světové kulturní památky – UNESCO, což v je orwelovském newspeaku Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu. Měla pohrozit, že pokud nebude točna ze zámeckého parku odstraněna, bude Krumlov, resp. jeho historické centrum, které bylo do seznamu světových kulturních památek zaneseno v roce 1992, vyškrtnuto. To rozpoutalo diskuse nejrůznějších vykuků, že je třeba „omyl“ napravit a otáčivé hlediště, které podle nich devalvuje hodnotu zámeckého parku, nutno z parku odstranit. Jinak nám hrozí mysteriózní vyškrtnutí se seznamu UNESCO. Možná by měla být na seznam UNESCA zapsána samotná točna – je to totiž skutečně unikátní projekt. Pokud díky točně zámecký park žije a je užíván, vnímán, obdivován, co více si přát. Ale zda na seznamu je nebo ne, je vlastně jedno, jak dokládá aktuální případ Průhonického parku – byl na seznam světového kulturního dědictví zapsán již v roce 1992 (stejně jako Krumlov) – jen o tom nikdo nevěděl, a byl klid a vesele se stavělo. Teď se to ví – a zástavba, která za tu dobu vznikla, se bourat určitě nebude.

Domovským působištěm budějovické opery pro standardní tituly je ovšem Metropol, akusticky nepříliš vhodný prostor bývalého kina. Pochopitelně nemá atraktivitu otáčivého hlediště s jeho noční atmosférou, která dokáže ledacos milosrdně zakrýt. Umím si představit, že Čert a Káča Antonína Dvořáka by tu mohl vyznít snesitelněji; park a efekt, kdy se s diváky roztočí hlediště, funguje jako spolehlivý režisér prakticky za všech okolností. Ovšem představení Čerta a Káči v Metropolu bylo zklamáním. Jakkoli šlo „jen“ o řadovou reprízu bez lesku premiéry, která byla už v únoru, nemůže to být v žádném případě omluva.

Důvodů zklamání bylo hned několik. Především hudební nastudování Martina Peschíka připomínalo spíše letmou informativní přehrávku, při které se Dvořákova barvitá partitura hemžila nepřijatelnou spoustou naprosto elementárních chyb v orchestru. Mluvit o nějakém promyšleném hudebním pojetí se tak vůbec nedá. Tak chabá úroveň mrzela o to víc, že i tady bylo divadlo plné, včetně spousty dětí.

Druhý důvod se vztahuje k režii. Josef Průdek nejen jako režisér, ale i jako sólista mnohokrát předvedl, že mu styl srdečného dobromyslného humoru sedí. Za svou dlouholetou kariéru nashromáždil chytrých, vtipných a humorných nápadů na rozdávání a dobře ví, které zabírají. V Čertovi a Káče to ale vypadalo, že vrcholem legrace byla rozkurážená Káča, natřásající se na zádech nebohého čerta Marbuela, kterého si osedlala cestou do pekla. Ve zcela tradičním a prvoplánově popisném Průdkově převyprávění příběhu o vdavekchtivé Káče, napáleném čertovi a polepšené paní kněžně se sice objevilo pár nových nápadů, byly ale osamocené a nesourodé. Třeba ilustrace ovčákovy písničky, při jejíž první sloce sbor solidárně pofňukává nad ztrátou ovcí a při druhé se hospodský ubrus stane hedvábnými šaty krásné paní. Ve třetím dějství na zámku kolem kněžny výmluvně krouží postavy v černém tylu, proč ne – ale jako memento v radostném závěru opery už působily nepatřičně. Scéna Pavla Krejčího v prvním dějství s patrovou hospodou spíše překážela, na pavlač se muselo lézt nad obřím sudem coby pípou po žebříku a pojízdné stolky na kolečkách hrozily porazit sbor i tanečníky, kteří se raději tísnili při kraji jeviště. Peklo s nepříliš vzhlednými váhami pak scénograf zahalil do tmy a dýmu.

K lepším zábleskům patřil pěvecký výkon velice talentované mezzosopranistky Michaely Kapustové – škoda, že výtvarnice Edita Kurková nevyužila jejího mládí a kostým nechala vycpat tak, že Káča v Budějovicích vypadala jako stará babka. A v plejádě buffo basových rolí Pavla Klečky patří Marbuel pěvecky k jeho nejzdařilejším. Celkově je budějovická inscenace promarněnou příležitostí tím spíš, že české opery se dnes objevují v repertoáru našich divadel poskrovnu. Například opera Národního divadla, pro kterou by uvádění českého repertoáru mělo být prioritou, v letošní sezóně neuvede scénicky žádnou českou operu. To považuji přímo za skandální. Tuto sobotu uvidíme, jak si se Smetanovou Prodanou nevěstou poradí dirigent Petr Šumník a režisér Michael Tarant v Olomouci.

***

Inspirace pro dny příští

Nenechávám si ujít scénický koncert orchestru Berg ve Španělské synagoze v Praze s premiérou skladby Víta Zouhara Pinnas columbae pro kontratenoristu Jana Mikuška, který se představí i jako hráč na cimbál. Na programu je také komorní verze Honeggerova dramatického žalmu Král David.

Tradičně 7. prosince na den svatého Ambrože, patrona Milána, můžeme být díky operním přenosům do kin přímými svědky zahajovací premiéry letošní sezóny milánské Scaly. Scala je vedle Metropolitní opery dalším prestižním operním divadlem, které postupně uvádí Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův. Po Zlatu Rýna z loňské sezóny to nyní bude Valkýra pod taktovkou Daniela Barenboima – Wotan René Pape, nositel mnoha prestižních ocenění, Brünnhilda švédská sopranistka Nina Stemme. Přenos zařadila do svého programu síť kin Palace Cinemas v Praze, Brně, Ústí nad Labem a Liberci.

V sobotu nás čeká další přímý přenos z Metropolitní opery – Verdiho Don Carlo s Robertem Alagnou v titulní roli.

Příznivcům Richarda Wagnera pak na tradiční sobotní operní večer Český rozhlas 3 Vltava nabízí záznam koncertního provedení Mistrů pěvců norimberských z londýnského festivalu BBC Proms s dirigentem Lotharem Koenigsem a jako Hansem Sachsem velšským basbarytonistou Brynem Terfelem, kterého známe jako Wotana zatím Wagnerova Zlata Rýna v MET. Na leden je plánován jeho pražský koncert v Obecním domě.

***

Johann Christian Bach:
Amadis de Gaule
(koncertní provedení)
Musica Florea (umělecký vedoucí Marek Štryncl)
Solamente Naturali (umělecký vedoucí Miloš Valent)
Vokální soubor Musica Florea
Dirigent: Didier Talpain
Státní opera Praha 1. prosince 2010

Amadis - PhilippeDo
Oriane - Katia Velletaz
Arcalaüs - Pierre-Yves Pruvot
Arcabonne - Hjördis Thébault
Urgande / Coryphée - Liliana Faraon
Nenávist / Hlas ze záhrobí / Druhý čaroděj - Martin Mikuš
Svár, Druhá čarodějka - Lucie Slepánková
První čarodějka - Andrea Brožáková
První čaroděj - Dušan Růžička

www.ifp.cz

***

Jaroslav Uhlíř – Zdeněk Svěrák:
Čtyři miniopery
Budulínek, Karkulka, O dvanácti měsíčkách, Šípková Růženka
Dětská opera Praha
Divadlo Hybernia 4. prosince 2010

www.detskaoperapraha.cz

***

Antonín Dvořák:
Čert a Káča
Hudební nastudování: Martin Peschík
Režie:Josef Průdek
Kostýmy: Edita Kurková
Scéna: Pavel Krejčí
Choreografie: Sergej Škalikov
Orchestr a sbor opery a balet jihočeského divadla
Premiéra 26.února 2010 Jihočeské divadlo České Budějovice – DK Metropol
(psáno z reprízy 26.11.2010)

Jirka, ovčák – Václav Janeček
Káča – Michaela Kapustová
Marbuel – pavel Klečka
Kněžna – Kateřina Hájovská
Komorná – Iva Hošpesová

www.jihoceskedivadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde