Operní panorama Heleny Havlíkové (10)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 29. listopadu do 5. prosince 2010

° Poučná exkurze, dějiny opery ale nepřepíše
° Minioperky jako pootevření dvířek k opeře
° Příliš tvrdá realita budějovické opery zbavené kouzla Otáčivého hlediště
° Inspirace pro dny příští

***

Poučná exkurze, dějiny opery ale nepřepíše

Z dvaceti dětí mistra hudby baroka Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) pokračovali v rodinné hudební tradici čtyři synové; Johann Christian Bach (1735-1782) byl nejmladší a jako skladatel se z nich proslavil nejvíce. Soudobí skladatelé si ho cenili a učili se od něj i později mnohem slavnější skladatelé jako Haydn nebo Mozart. J. Ch. Bach byl – jak bychom řekli dnes – typickým eurobčanem – kosmopolitou, který putoval po Evropě tam, kde se mohl jako hudebník uživit; většina děl vnikala na konkrétní objednávku.

Lyrickou tragédii ve třech dějstvích Amadis de Gaule si objednala Opéra de Paris (Královská akademie hudby), mimo jiné i proto, aby operou na francouzský text posílila pozice francouzské hudby oproti stále vlivné hudbě italské. Premiéry v roce 1779 se prý účastnila královna Marie Antoinetta. Rytířské příběhy navazují na oblibu artušovských legend; v jejich centru je vedle dobrodružného děje „rytířská morálka“, zavazující ctnostného rytíře bojovat se zlem a sloužit své vyvolené paní.

Oblíbené příběhy potulného rytíře Amadise (mají základ ve španělské středověké literatuře) zhudebnil již dvorní skladatel Jean- Baptiste Lully v roce 1684. Libreto upravil básník a dramatik Philippe Quinault, který ostatně napsal libreta i pro Gluckovu Armidu nebo Piccinniho Rolanda, oper skladatelů, kteří měli na tehdejší pařížský hudební vkus největší vliv a byli protagonisty sporu „gluckistů a piccinnistů“, vedením divadel ostatně podporovaném, ba rozdmýchávaném, když třeba Pařížská opera oběma skladatelům zadala zhudebnění Ifigenie na Tauridě.

Bachův Amadis úspěchu Armidy nebo Rolanda nedosáhl. Jeho první novodobé uvedení asi zásadně nezmění pohled na historii vývoje evropské opery 80. let 18. století, záslužně ji však doplňuje. Francouzský dirigent Didier Talpain propojil bratislavský soubor pro staré nástroje Solamente Naturali s na barokní hudbu zaměřeným pražským souborem Musica Florea a prokázal cit pro styl, jehož detaily by bývaly v komornějším prostoru vyzněly zřetelněji. Lze předpokládat, že pro plánovanou nahrávku také odstraní drobné nepřesnosti. Sólové role byly svěřeny mezinárodnímu výběru mladých operních pěvců, kteří si už vydobyli evropské renomé v produkcích převážně barokní hudby, k níž jsou disponováni svými útlejšími hlasy opřenými ovšem o zvládnutou hlasovou technikou, muzikálnost a cit pro styl. Z hlediska pěveckých výkonů „zlo“ v podání barytonisty Pierra-Yvese Pruvota (Arcalaüs) a sopranistky Hjördis Thébaultové (Arcabonne) díky plastičtější škále výrazu vítězilo nad poněkud jednostrunně dojemným „dobrem“ něžné Katii Velletazové (Oriane) a Philippa Do (Amadis).

Projekt uvedení Amadise de Gaula v koncertní podobě vznikl díky spojenému úsilí Francouzských institutů v Praze a Bratislavě a benátského Centra pro francouzskou romantickou hudbu. Obnovená koncertní premiéra opery se konala 26. listopadu na festivalu Bratislavské hudební slavnosti a následně se ve stejném složení týmu hudebníků zazněla 1. prosince ve Státní opeře Praha. Hlavním překvapením večera bylo, že na tuto dnes zcela neznámou operu bylo plno, přišlo i hodně mladých lidí. Jakkoli jistě řada z nich rozuměla francouzsky (a k přednostem sólistů patřila i velmi dobrá výslovnost), je škoda, že koncertní uvedení nebylo provázeno titulky, které by pomohly orientovat se ve spletitém ději.

Exkurze do historie opery byla poučnou ilustrací, jak připomínat hudební podhoubí, z něhož pak jednou za čas vyroste geniální dílo, které by bez desítek pozapomenutých děl nevzniklo.
***

Minioperky jako pootevření dvířek k opeře

Ani mrazivé počasí a sníh neodradily příznivce Dětské opery Praha všech generací od návštěvy předvánočního představení v divadle Hybernia, kde tento ojedinělý soubor uvedl čtyři rodinné pohádkové minioperky – Šípkovou Růženku, Budulínka, O dvanácti měsíčkách a Karkulku. Pro Dětskou operu je napsal Jaroslav Uhlíř s líbivými, snadno zapamatovatelnými popovými melodiemi na veršovánky Zdeňka Svěráka. Budiž řečeno, že Svěrák už napsal vtipnější texty než „i když jsem jen prostý holub, snad připravím vlka o lup“ nebo „až trochu vyrosteš a budeš v rozpuku, požádám tě o ruku“. Scénická podoba čtvrthodinových minioperek se drží osvědčeného výtvarného rukopisu Jiřího Votruby, tentokrát coby scénografa. Minioperky jsou nejpřístupnější součástí rozsáhlého repertoáru Dětské opery Praha, pro který současní skladatelé vytvořili opery třeba podle Foglarových Rychlých šípů, Poláčkova románu Bylo nás pět, nebo Jan F. Fišer napsal Hry a Lukáš Hurník The Angels. Dětská opera Praha nahrála řadu kompaktních desek i DVD, uvedla v české premiéře Brittenova Kominíčka a vystupuje i v zahraničí.

Soubor s obrovskou energií a nadšením už přes deset let vede jeho zakladatelka Jiřina Marková, která si dokáže získat diváky také jako vtipná a pohotová moderátorka. Zaslouží velké uznání a poděkování. Opera – i díky tomu, že v ní vystupují vrstevníci dětských diváků – v jejím pojetí není dětem vzdálený a neproniknutelný monument, ale rozmanitá pestrá krajina, do které stojí za to se vydat. Povědomí o opeře také šíří v televizním seriálu s příznačným názvem: Opera nás baví – podle stejnojmenné knížky. Ta se skutečně povedla, je bohatě ilustrovaná a o operách a jejich tvůrcích vykládá způsobem dětem přístupným natolik, že ji lze číst místo pohádek před spaním. Třeba pak děti budou o opeře i snít.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


5 responses to “Operní panorama Heleny Havlíkové (10)

  1. Ano, souhlasím s předchozím anonymem. Ale nebyla! Vzpomeňme, jak zajímavé opery se hrály ještě před revolucí za Karla Noska (Starý ženich, Švanda dudák, Oční lékař, Anna Karenina), jak dobré opery – a souboru na tělo – vybíral a překládal Jan Panenka s Václavem Noskem! Zvláště řada komorních oper – Kritická noc, Venkovské zpěvačky, Astrologové – souboru velice seděla. A jak se Josef Průdek staral o kvalitní sólistické obsazení nepočetného souboru (Hraničková, Bobáková, Tvrdá, tehdy ještě Veselá, Kříž). Ale dnes si soubor hraje na světový – dirigují zde údajní dirigenti z Metropolitní opery (co ale dirigují v MET? možná něco za scénou), koprodukce vytvářejí v mezinárodním obsazení s J. Currou. A přitom orchestr ani nezahraje elementární rytmus, nezačne současně, neladí. Je to ale jen vina orchestru? Neměl by se ředitel divadla zamyslet nad tím, zda ve funkcích šéfa opery a šéfdirigenta jsou lidé na svém místě? Neměl by i zhodnotit jednotlivé sólisty, zda vůbec ještě mohou zpívat? Tady by měly jít veškerné kamarádské vztahy stranou. Mělo by se zapracovat na tom, aby tento sympatický soubor neměl nejhorší úroveň v Čechách, jak napsal předchozí příspěvek – a já dodávám i na Moravě. Škoda!

  2. Máte úplnou pravdu, je tam spousta lidí, kteří dělají divadlo rádi a s láskou. Stačilo by trochu ubrat ze snahy mít operu, operetu, balet i muzikál. Ti lidé zpívají a hrají všechno a pak nezazpívají a nezhrají nic dobře. Méně znamená více. ČB mohou hrát méně, ale zajímavější repertoár. Operetu a muzikál vynechat a třeba se vrátit k zajímavé dramaturgii, o které páíšete jako předrevoluční. Byla dobrá a měla úroveň. Nevím, jestli se zbavit zpěváků, kteří už nezazpívají nic. Milenců amilenek šéfů (asi by tam nikdo nezbyl, neboť tam musí zvát hosty, aby se vůbec dalo dát dohromady představení, kde alespoň hlavní role netrhají uši). V tomhle smyslu si myslím, že by prospělo hlavně zeštíhlení a opuštění operety a muzikálu…

  3. Všechny pravdy jsou – ať chceme nebo nechceme – spojeny s dobou a jakékoli srovnávání nemůže být relevantní. Bohužel, v Budějovicích už více než půl století je divácké vnímání opery spojeno s neexistencí reprezentativního operního stánku. To je neoddiskutovatelný fakt. Na krásnou plzeňskou či libereckou operní budovu Budějovice prostě nedosáhnou. Celorepubliková tendence je stálé operní soubory zužovat, Budějovice za vzpomínaných dirigentských, šéfovských a dramaturgických osobností měly téměř dvojnásobný počet sólistického ansámblu, s nímž, jak víme, stojí a padá každé operní obsazení. Nedomníváme se, že úroveň v kontextu současného českého operního divadla má budějovický soubor takovou, o které se píše v předchozích glosách. Domníváme se naopak, že provozování opery jakožto žánru za podmínek, které má, hraničí mnohdy až s činy téměř hrdinskými.Např. inscenace Verdiho Otella, Síly osudu nebo Mozartova Dona Giovanniho – abychom byli konkrétní – jistě potvrzují nejenom zmíněnou odvahu, ale i uměleckou úroveň srovnatelnou s kteroukoli oblastní operní scénou. Možná nejsou až tak dramaturgicky odvážné, ale věřte, že odvaha nemusí být vždy na straně inscenátorů, ale především diváků.
    P.S. Co se "klasických" operních zajevištních vztahů týče, máme neodbytný dojem, že zmiňovaná léta minulého století jsou dnes už rovněž nedostižnou legendou!
    František Řihout

  4. Budova je jedna věc, peníze, které do oblasti jdou věc druhá. Otella jsem neviděl, Kouzelnou flétnu ano. Příšerné nastudování (režii pominu), hlavně pěvecké výkony. Navíc všechny hlavní role byli hosté. Opereta a muzikál je další samostatná kapitola. K čemu hrát Madmazeille Nitouche a podobné kusy? Umělecká hodnota je nulová a bohužel domácí pěvci ani tyhle role nezazpívají. Zeštíhlení repertoáru, odstřižení operety a muzikálu by prospělo. Budova komorního divadla je dobrá a postačujicí, kulturák se na hudební produkce nehodí a tak žádné Butterfly a Otellové v repertoáru nemají místo.

Napsat komentář