Operní panorama Heleny Havlíkové (102)

Týden od 31. prosince 2012 do 6. ledna 2013
– Festival Opera 2013 
     – Odkud je olomoucká Lucia?
     – Chabý lov v Opavě
     – Na festivalu nejlepší z plzeňských Giocond
– Trója znovu dobytá – škrtat a škrtat
– Verdi + Orff = exkluzívní, elitní, nesmrtelný, monumentální…???
– Inspirace na dny příští
***

Festival Opera 2013

Už po jedenácté se – v období od 3. ledna do 3. února – sjíždějí do Prahy na scény Národního divadla operní soubory z celé republiky, aby se představily na bienále Opera. Programová linie tohoto festivalu je dána rozhodnutím ředitelů a šéfů jednotlivých souborů – ti určili, kterou ze svých produkcí se chtějí v takto bezprostřední konfrontaci jednotlivých divadel pochlubit. Program čtrnácti večerů této reprezentativní přehlídky českého operního divadelnictví tak opět nabízí nejen dramaturgicky široké spektrum inscenací, ale i pestrou paletu inscenačních přístupů.

V souvislostech rozbouřených diskusí nad slučováním operních divadel v Praze, petice za důstojné financování regionálních divadel i v konkurenci operních přenosů z renomovaných světových operních domů může i taková přehlídka přinést odpovědi na otázky, nakolik mají investice do kultury smysl.
***

Odkud je olomoucká Lucia?

Lucia di Lammermoor patří k oněm typicky „rizikovým“ operám, které bez zdatného dramatického koloraturního sopránu (ale i tenoru a barytonu, stejně jako schopného sboru) postrádají smysl. Její síla je v bohatě rozvinutých virtuózních melodiích, které dávají vyniknout jemným nuancím pěveckého výrazu italského belcanta s jeho efektní melodikou, která má zakrýt z dnešního pohledu přece jen chatrnou dramatickou kostru zjednodušeného románu Waltera Scotta o tragickém osudu milenců ze znepřátelených rodů Skotska 16. století i občasnou letmost Donizettiho hudby.

Při těchto nárocích i handicapech díla zní téměř neuvěřitelně, že právě Lucia se stala v 90. letech významnou, ba profilovou inscenací hned několika našich operních souborů. Nejprve Národní divadlo začalo obsazením Věnceslavy Freiberger-Hrubé prorážet skleníkovou uzavřenost našich sólistických ansámblů, olomoucká i brněnská konvenční inscenace zazářila díky brilantnímu výkonu Márie Tkadlčíkové, libereckému souboru se podařilo kašírovanost překlenout jímavostí. Ale především plzeňská Lucie režisérky Niny Vangeli s velkou divadelní fantazií jemně a napínavě oscilovala na křehké hraně mezi dramatickým patosem ponuré tragédie a ironickým odstupem od krvavé rytírny, mezi divadelní sugescí, hrou na divadlo plnou scénických „zázraků“ a jejím komentováním.

Ve Státní opeře v roce 2004 to byla především Simona Houda-Šaturová, která vložila cennou stylovou čistotu se zvládnutím jemných výrazových fines i technických nároků belcanta naplněných odstupňováním akcentů a frázování, měkkou zpěvností a intenzitou lyrického projevu, takže její Lucie byla křehkou, až éterickou bytostí tak snadno zranitelné nevinnosti. Marina Vyskvorkina přidala barevnost a objem i větší dramatičnost.

Moravské divadlo Olomouc docela zariskovalo, když do programu, který se pochopitelně utváří s předstihem, zařadilo svou těsně předvánoční premiéru Donizettiho Lucie z Lammermooru. Důvěra šéfa olomoucké opery a zároveň dirigenta této inscenace Miloslava Oswalda především v sólisty, ale i sbor, kteří jsou pro Donizettiho operní styl klíčoví, byla ovšem opodstatněná. Oswald zkáznil orchestr do role intonačně zvládnutého a v souhře stmeleného doprovazeče. Koloraturní sopranistka Olga Jelínková využila příležitost, aby v mimořádně obtížném partu v souladu se svým dosavadním lyričtějším založením vytvořila Lucii jako křehkou, jemnou, milující bytost v sevření konvencí i rodové nenávisti. Energicky tyranského a intrikánského bratra Enrica vystihl slovenský barytonista Filip Tůma a tenorista Rafael Alvarez dodal Luciinu tajnému milenci Edgarovi hlavně svůj kantabilní tenor, s nímž dokáže dynamicky pracovat lépe od piana po mezzoforte, zatímco dramaticky vypjaté části mu ve fortissimo znějí se zbytečnou zvukově ne zcela příjemnou forzí.

Výtvarný rámec dala olomoucké inscenaci potemnělá a kouřovou mlhou zahalená „gotická“ scéna Jána Zavarského, která navodila pocit chladu, nedůvěry, odcizení, ohrožení. Díky své členitosti sice jednoduše propojila všechna prostředí, kde se opera odehrává (lesy, park a zámek Ravenswood, zřícenina Edgarovy věže, hřbitov), divácké orientaci v ději však příliš nepřispěla, zejména když se Edgar, úhlavní nepřítel rodu Ashtonů, jen tak potlouká po nádvoří jejich hradu, střeženém lehce zdecimovanou četou vojáků. K projasnění situací a vztahů nepomohly ani kostýmy Aleše Valáška, snad s výjimkou dámských šatů Lucie a její přítelkyně Alisy, které při troše fantazie navazovaly dobu, v níž se příběh ze Skotska 16. století odehrává. Ostatní působily v prostředí gotického hradu až komicky: muži měli operetní uniformy s legračními epoletami, „Skotsko“ bylo zastoupeno kostkovanými šálami, šerpami a součástmi oděvů, které by ve Skotsku jistě budily veselí. A lord Ashton ve verzi „po domácku“ chodil v jakýchsi dupačkách s jägerovským trikem – na skotském hradu je nesporně zima. Aby však zdůraznil svou odhodlanou mužnost a vypracovanost bicepsů, měl model pouze s krátkými rukávy. Sbor byl oblečen do vojenských uniforem snad z první světové, na hlavách vojenské lodičky; takto postrojeny a navíc opatřeny vousy a kníry byly i dámy sboru a poněkud tak připomínaly Kaddáfího ženskou ochranku. Režisér Martin Otava přesunul děj z 16. století někam jinam – těžko říci, do jaké doby a proč. Nad rámec základního nastolení vztahů, které vyplývají z pochmurného příběhu mocenských intrik a rodové nenávisti, proti nimž je láska bezmocná, se tím nikam nedostal. A Donizettiho romantické hudební drama lásky zničené nenávistí a prospěchářstvím okolí, v němž jsou podstatné virtuózní party vrcholného belcanta, spíše rozmělnil.

I přesto olomoucká opera zahajovacím festivalovým představením nastavila laťku dalším produkcím vysoko úrovní hudebního nastudování i obsazením.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Chabý lov v Opavě

Slezské divadlo Opava platí za divadlo s nejmenším operním souborem. A přece dokázalo na festivalu už mnohokrát překvapit inscenacemi, které mohly konkurovat i inscenacím mnohem větších operních divadel. Tentokrát pokus „vylovit“ Lovce perel jako neprávem opomíjenou operu se však nezdařil.Lovci perel patří k dílům, které s více než desítkou dalších hudebně-dramatických skladeb Georgese Bizeta zapadly po pařížské premiéře v roce 1863 již za jeho života. Nebýt Bizetovy poslední opery Carmen, která ho učinila pro jeviště nesmrtelným a která láká k uvádění dalších Bizetových oper, asi by Lovci perel skončili v propadlišti dějin. Opavská inscenace tuto úvahu nijak nerozptýlila. Ačkoli je autorem libreta zkušený Michel Carré, nevyhnul se přepjatosti a zdlouhavosti. Děj je situován do atraktivního exotického prostředí Cejlonu a přátelství dvou lovců se v něm prudce obrací v zuřivé nepřátelství, kněžka vázaná slibem čistoty podlehne lásce k jednomu z lovců, jeho sok oba milence odsoudí nejprve k smrti, aby jim vzápětí umožnil prchnout, a sám podléhá rozvášněným lovcům perel. Z několika možných variant závěru opery si opavští vybral tu vstřícnější, kdy Zurga, aby milence zachránil před smrtí, zapálí vesnici a nechá je uprchnout, jakkoli ví, že za to zaplatí životem.

Dramaturgicky sice patří Bizetovi Lovci perel ke vzácnostem, nicméně opavské nastudování lze za „reprezentativní“ označit jen stěží. Bylo zřejmé, že se režisér Zdeněk Černín, současně i autor scény a kostýmů, seznámil s vizuální podobou dnešní Srí Lanky, kterou musel zjevně skloubit s omezenými finančními možnostmi. Umístil operu na příliš jednoduchou scénu pokrytou světlým baletizolem s několika typickými rybářskými kůly, neměnnou pro celou inscenaci. Na zadní horizont až do omrzení promítal smyčku vlnícího se moře s  visutými cejlonskými „čapími“ rybáři, kterou pak vystřídalo noční moře s Měsícem jak z barvotiskového prospektu cestovní kanceláře. Balet v černých trikotech připomínal spíše televizní show než domorodé cejlonské rituály, jakkoli se choreograf Martin Tomsa inspiroval typickým budhistickým pohybovým kánonem. K vyjádření milostné touhy však nestačí, když Nadir složí jméno své milované z červeno-oranžových šál se vzkazem je t’aime, nebo když si rozlícený Zurga rozepne sako.

Hudebně inscenaci nastudoval dirigent Damiano Binetti. Orchestr sice podal standardní výkon bez závažnějších prohřešků, navodit chvějivou exotickou atmosféru, poetičnost slavného duetu přátelství, který se proplétá celou operou, stejně jako opojné milostné kavatiny a romance i sbory s vzýváním Brahmy, vyjádřením tísně i hněvu, se podařilo jen přibližně. Inscenaci chybělo napětí.Lovce Nadira ztvárnil tenorista Michal Pavel Vojta na základě znalosti francouzského stylu opéra lyrique, snažil se o dynamické i výrazové odstínění, dlouhodechost frází i srozumitelnou francouzskou deklamaci. Jeho přítele a neúspěšného soka v lásce, vůdce lovců Zurgu, vytvořil barytonista Jan Morávek  – rozervanost nad konfliktem lásky a přátelství a situací, kdy má poslat na smrt svého přítele a milovanou ženu, se mu nedařilo vyjádřit s dostatečnou vnitřní energií. Místo ohlášené Kataríny Jordy Kramolišové zpívala brahmánskou chrámovou tanečnici Leilu, která se zavázala slibem čistoty, aby ochraňovala lovce perel, Agneša Vrábľová. Zatím má tato mladá slovenská sopranistka málo zkušeností na věrohodné vyjádření dilematu mezi povinností a láskou.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Na festivalu nejlepší z plzeňských Giocond

O třetí festivalové inscenaci – plzeňské La Giocondě jsme v Operním panoramatu už opakovaně psali (zde, zde a zde), v souvislosti dokonce s trojím obsazením hlavní role – Evou Urbanovou, také Petrou Šimkovou Alvarez – i Ivanu Veberovou. Že padla volba právě na Veberovou, bylo nanejvýš správné rozhodnutí. Její výkon od červnové premiéry ještě vyzrál. Veberová má hutný soprán s temnými dramatickými hloubkami, pevnou střední polohou a výšky ve forte se jí daří zaoblovat. I při festivalovém uvedení si skvěle rozvrhla síly pro rozsáhlou roli tak, aby přesvědčivě odkrývala jednotlivé vrstvy charakteru dívky, který navzdory jménu La Gioconda – Radostná – není radostný, natož pak šťastný. Starostlivě pečuje o svou slepou matku a touží po lásce. Jenže se zamiluje do nepravého a zároveň je vášnivě milována mužem, který je příliš mocný na to, aby si ho mohla dovolit ponižovat a odmítat. Uprostřed tyranské vlády inkvizice, špehů a udavačů se dostává do soukolí běhu událostí, které ji stavějí před rozhodování, zda má své vlastní štěstí obětovat pro druhé. Veberová vygradovala osobnost Giocondy do velké závěrečné scény, v níž odolá poslednímu pokušení zabít svou sokyni v lásce a za spásu milenců položí vlastní život.

Jakkoli obsazení Giocondiny sokyně Laury sopranistkou Ivanou Šakovou poškodilo hudební dramaturgii Ponchielliho partitury zejména v duetech těchto dvou žen i ansámblech, které tak ztrácely barevný kontrast, také Šaková pro tuto roli pěvecky vyzrála. To platí i pro Rafaela Alvareze, který – podobně jako v olomoucké Lucii – začal mnohem plastičtěji pracovat s dynamikou.

Pěveckou úroveň festivalové Giocondy podpořili i další sólisté – Richard Haan jako ďábelský špeh Barnaba, Eliška Weissová jako úpěnlivá Cieca nebo Pavel Vančura coby zlověstně trestající všemocný tyran.
Hodnocení autorky: 80 %
***

Trója znovu dobytá – škrtat a škrtat

Není mnoho příležitostí zhlédnout velkou operu Trójané Louise Hectora Berlioze (1803-1869) – ostatně ani autor se jejího kompletního provedení (1890) nedožil. Metropolitní opera se do riskantního podniku pustila už potřetí (1973,1983, 2003). Připomeňme, že prvním nastudováním Trojanů v Met debutoval dirigent Rafael Kubelík.

Do kin Met vyslala obnovenou inscenaci z roku 2003, s dirigentem Fabiem Luisim (který vystřídal Jamese Levina), novým obsazením a v původní režii Francescy Zambello a scéně Marie Bjernson. Libreto, vycházející Vergiliovy Aeneidy, si Berlioz napsal sám – zachytil dobytí Tróje řeckou lstí s dřevěným koněm, kdy věštkyně Kassandra marně varuje Trójany, aby koně do města nevtahovali. V druhé části pak líčí osudové milostné vzplanutí mezi královnou Kartága Dido a trojským bojovníkem Aeneasem. Téma, které by vydalo na několik oper, nebo v případě Didony stačilo Purcellovy na krátkou, nicméně emocionálně mimořádně silnou intimní operu, Berlioz ještě doplnil baletem v rozsahu, který by naplnil samostatné baletní představení. Trójané jsou dvě opery spojené v jednu, „po francouzsku“ ještě nastavené baletem. Téměř pět hodin hudby a tance je však na dnešního diváka příliš mnoho.

Když už se Met rozhodla znovu vrátit Trójany na repertoár, bylo by patrně vhodnější zvolit jinou formu než obnovit nastudování z roku 2003 (ostatně žádné z dosavadních nastudování se dlouho neudrželo). Pokud režie Francescy Zambello a scéna Marie Bjernson už po premiéře vyvolávaly rozpaky a kritiku, třeba říci, že právem. Scéna je postmoderní směsicí citací antických motivů a znaků současnosti, kdy podivné prosklené půlkruhové „terárium“, obklopující trůn královny (který připomíná jakýsi „street view“ Kartága), působí již zcela neorganicky – zvláště ve spojení s kostýmy (Anita Yavich), které respektují Berliozovo časové umístění děje. Režie Zambello provokuje brutalitou při dobytí Troje, kdy zacházení s dětmi je na hranici únosnosti a vkusu – a bezradností, jak naložit s velkými baletními čísly (choreografie Doug Varone).

Ovšem Berlizova hudba je impozantní a nabízí se srovnání s Wagnerovým Ringem. Berlioz si bohužel ukrojil příliš velké sousto – skvělé hudební motivy opakuje zbytečně často a oslabuje tak jejich dramatický účin a rozsáhlá baletní čísla jsou spíše jen jakousi (ve Francii povinnou) hudební i divadelní vatou. Kdyby dramaturgie měla odvahu sáhnout k radikálním škrtům, Trójané by se jistě neuváděli jen výjimečně.Orchestr Met hrál tradičně bezchybně, nicméně přes rafinovanost a propracovanost Berliozovy partitury spíše nevzrušivě. Obrovský výkon museli v daném časovém rozsahu podat sólisté. Kassandru zpívala zkušená sopranistka Deborah Voight – při vší úctě k této operní divě tato role už odhaluje limity jejích možností, kdy ve spodních polohách zněl její hlas hluše a její herecký projev se omezil na snahu nepříliš zdařile mimicky (díky kamerám) nahradit nedostatky režie. Lépe si vedla Susan Graham v roli královny Dido, ale herecky se jí také nedařilo zvěrohodnit vzplanutí lásky k Aenaeovi. Teprve třiatřicetiletý Američan Bryan Hymel, který skutečně jakoby byl pro „meziobor“ Aenea předurčen (v a rozhovoru o přestávce připomněl své francouzské kořeny), má především energii a sílu pro vyjádření hrdiny od Tróje, milostné scény vedle Susan Graham mu už tak přesvědčivě nevycházely.

Největším přínosem Trójanů – inscenace, místy (hlavně v baletních číslech) nudné, tak byla možnost seznámit se s úplnou podobou Berliozovy opery.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Verdi + Orff = exkluzívní, elitní, nesmrtelný, monumentální…???

„Velkolepý a na všechny smysly útočící vstup do nového roku 2013 přinese velkoryse pojatý koncertní program, připravovaný na míru pražskému Kongresovému centru: nové nastudování kantáty Carmina Burana doplní kromě vizuálních efektů také elitní Verdi Gala“. – Tak začíná tisková zpráva ke koncertu, který se konal 5. ledna v Kongresovém sále pražského Paláce kultury od 14 a 19 hodin.

Koncert rozhodně nebyl velkolepá show, to je jen marketingová nadsázka – ostatně toho si je agentura ArtTriton jistě sama dobře vědoma a tento styl nadsazené reklamy patří k jejím znakům, když prodávala Rusalku (2010), Nabucca (2011), Carmen (2012) a letos chce takto nabízet Traviatu pro své kočovné operní show pro několika tisícová auditoria na zámcích. Také leták ke koncertu v Kongresovém paláci se hemží slovy exkluzívní, elitní, nesmrtelný, monumentální, velkolepý, špičkový, na všechny smysly působící…

Bezesporu velkolepá je ovšem Carmina Burana a sám autor ji považoval ve své kariéře za přelomové dílo, kterým založil nový hudební směr, jakýsi návrat k syrovým kořenům hudby. A postavení letošního jubilanta Verdiho v dějinách opery je nesporné.

Byla jsem zvědavá, jak se Bavorák Orff (1895-1982) snese s Italem Verdim (1813-1901), jehož árie, sbory a předehry tvořily první část produkce do přestávky – toto spojení ale v rámci takto masově koncipovaného komerčního podniku fungovalo. Pokud jde o avizovanou laserovou a pyrotechnickou show, mnohé produkce zpěváků popové a rockové hudby poskytují mnohem opulentnější „podívanou“ za pomoci nejvyspělejších technologií – z tohoto hlediska byla „show“ v Kongresovém centru skromnější. Zásadnější je ovšem otázka, proč právě Carmina Burana je třeba provázet laserovou „podívanou“ – základem Carmina Burana jsou latinské texty písní, často dosti rozverných, milostných a pijáckých, jde o středověké písně neznámých autorů 11. až 13. století, sebrané kolem roku 1230, objevené v klášteře v Benediktbeurenu – a jakkoliv Orff sám měl v souvislosti s touto kantátou scénickou představu „divadla světa“, spojování Carmina Burana se „show“ (nebo její reprodukce v obchodních domech) je dnes obvyklé. Takové spojení ale ve svém principu adekvátní není a nijak sílu Orffovy kantáty neposiluje, spíše ji rozmělňuje.

Vlastní výkony Severočeské filharmonie Teplice, Českého filharmonického sboru, chlapeckého sboru Pueri Gaudentes i sólistů pod vedením Norberta Baxy byly poctivě odvedenou prací a diváci nebyli ošizeni nějakou klamavou reklamou.

Problémem bylo nazvučení prostoru Kongresového centra, takže orchestr zejména ve smyčcové sekci zněl hluše. Celkový zvuk navíc až do 21. řady rušil hlučný větrák u laserového zařízení. Ve verdiovské první části byly pěveckými protagonisty sopranistka Jarmila Mrkusová (árie Pace, pace, mio Dio  ze Síly osudu, É strano! É strano! z Traviaty) a tenorista Nikolaj Višnjakov (Celeste Aida z Aidy, La donna é mobile z Rigoletta a Di quella pira z Trubadúra). Vydávat tyto sólisty za špičkové je přece jen značná nadsázka: V posledních letech máme v Praze – ale třeba i v Krumlově – možnost vidět a slyšet operní hvězdy vskutku diametrálně odlišného špičkového formátu. Na úroveň, kterou předvedli takový Flórez nebo Garanča, sice protagonisté koncertu v Kongresovém centru nedosáhli, ale poctivě odvedli jistě to nejlepší, co dovedou – jen by reklama neměla přehánět, i ke škodě těchto sólistů.

Koncert prakticky vyprodal přízemí Kongresového centrum s dvěma tisíci sedadel, přitom cena vstupenek (1 490, 1 190, 990, 790 a 590 Kč) nebyla právě lidová. A reakce publika byla jednoznačně nadšená. Zjevně nešlo o obvyklé „operní“ publikum – bylo tam i hodně mladých lidí a dokonce dětí; mnozí diváci na závěr při potlesku povstali, ještě zahlceni dojmem z hudby. A většině zjevně nevadilo, že ani nevěděli, co v první části programu vlastně poslouchají: ArtTriton  se„neobtěžoval“ s programovou brožurou nebo alespoň letákem, zřejmě došly superlativy. Absenci programu je však třeba chápat jako výraz neúcty nejen vůči skladatelům, jejichž díla se stala vehiklem pro komerční podnik, ale koneckonců i umělcům, kteří je interpretovali.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny příští

Vladimír Franz: Válka s mloky – Hudební nastudování Marko Ivanović, režie David Drábek, scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Henrieta Hornáčková, sbormistr Tvrtko Karlovič, dramaturgie Pavel Petráněk. Fred Dalton – Valentin Prolat / Václav Sibera, Minnie Lescottová – Maria Kobielska / Simona Procházková, Olivler Lascott –  Richard Haan / Ivan Kusnjer, Jensen – Roman Vocel, Jackson – Jiří Brückler / Jiří Kubík. První uvedení opery. Národní divadlo ve Státní opeře Praha, premiéra čtvrtek 10. ledna 2013 19:00 hod.

Giuseppe Verdi: Sicilské nešpory – Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Laco Adamik, scéna Jozef Ciller, kostýmy: Peter Čanecký, choreografie Hana Litterová, sbormistr Josef Pančík, dramaturg Patricie Častková. Guido di Montfort – Vladimír Chmelo /Jakub Kettner / Luis Cansino, Sire de Bethune – Ladislav Mlejnek / Jan Šťáva, Hrabě Vaudemont – Pavel Kamas / Jiří Klecker / Igor Loškár, Arrigo, mladý Sicilián – Rafael Álvarez / Michal Lehotský, Giovanni da Procida –  Martin Gurbal’ / Jiří Sulženko, Vévodkyně Elena – Anda-Louise Bogza / Adriana Kohútková / Louise Hudson, Ninetta, její služka – Radka Hudečková / Jana Wallingerová, Danieli   – Petr Levíček / Tomáš Kořínek, Tebaldo –  Jozef Graf / Zoltán Korda, Roberto – Petr Císař / Igor Loškár, Manfredo –  Ivo Musil / Martin Pavlíček. Národní divadlo Brno, Janáčkovo divadlo, premiéra pátek 11. ledna 2013 19:00 hod.

Festival Opera 2013 – Jak se žije divadelním ředitelům na oblasti – Povídání s Martinem Otavou a Jiřím Šestákem. Provozní budova Národního divadla, sobota 12. ledna 2013 16:00 hod.

Jules Massenet:Don Quichotte (změna titulu za původně ohlášeného Weberova Čarostřelce) – Divadlo F. X. Šaldy Liberec, festival Opera 2013, Stavovské divadlo sobota 12. ledna 2013 19:00 hod.

Tomáš Hanzlík: Voda a vzduch -Režie Tomáš Hanzlík, scéna a kostýmy Vendula Johnová. Jakub Obrovský – Jan Ondrejka, Božena Škorpilová, 3. kunsthistorik  – Markéta Večeřová, Maminka, 1. kunsthistorik, dáma – Anna Jelínková, Starší bratr, slepec, 2. kunsthistorik, sochař Ladislav Kofránek – Pavel Maška. Ensemble Damian, festival Opera 2013, Divadlo Kolowrat neděle 13. ledna 2013 15:00 a 19:00 hod.

***
Opera 2013
Gaetano Donizetti:
Lucia di Lammermoor
Hudební nastudování, dirigent: Miloslav Oswald
Režie:Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc
Premiéra 14. prosince 2012 Moravské divadlo Olomouc
(psáno z reprízy 3.1.2013 Stavovské divadlo Praha)

Lucia – Olga Jelínková
Lord Enrico Asthon – Filip Tůma
Sir Edgardo z Ravenswoodu – Rafael Alvarez
Raimondo Bidebent – Jiří Přibyl
Lord Arturo Bucklaw – Ondřej Doležal
Alisa –Barbora Polášková
Normanno –Petr Martínek

www.festival-opera.cz
www.moravskedivadlo.cz

***

Opera 2013
Georges Bizet:
Les Pêcheurs de perles
Dirigent: Damiano Binetti
Režie, scéna a kostýmy: Zdeněk Černín
Choreografie: Martin Tomsa
Sbormistr Kremena Pešakova
Orchestr, sbor a balet Slezského divadla v Opavě
Premiéra 12.února 2012 Slezské divadlo Opava
(psáno z reprízy 6.1.2013 Stavovské divadlo Praha)

Leila – Agneša Vrábľová
Nadir  – Michal Pavel Vojta
Zurga  – Jan Morávek
Nourabad – Peter Soós

www.festival-opera.cz
www.divadlo–opava.cz

***

Opera 2012
Amilcare Ponchielli:
La Gioconda
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Oldřich Kříž
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Jan Kříž
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jiří Pokorný
Pohybová spolupráce: Karel Basák
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Členové historického šermu Dominik
Premiéra 2. června 2012 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 6.1.2013 Stavovské divadlo Praha)

La Gioconda – Ivana Veberová
La Cieca –Eliška Weissová
Alvise Badoero –Pavel Vančura
Laura Adorno – Ivana Šaková
Enzo Grimaldo –Rafael Alvarez
Barnaba – Richard Haan
Zuane – Tomáš Bartůněk
Isepo –Jan Ježek

www.festival-opera.cz
www.djkt-plzen.cz

***

Hector Berlioz:
Les Troyens
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Francesca Zambello
Scéna: Maria Bjørnson
Kostýmy: Anita Yavich
Světla: James F. Ingalls
Choreograf: Doug Varone
The Metropolitan Opera and Chorus
Premiéra 10. února 2003 Metropolitan Opera New York
Obnovené nastudování 13.12.2012
(Live: Met in HD 5.1.2013)

La prise de Troie
Cassandra – Deborah Voigt
Coroebus – Dwayne Croft
Aeneas – Bryan Hymel 
Ascanius – Julie Boulianne
Priam – Julien Robbins
Hecuba – Theodora Hanslowe
Helenus – Eduardo Valdes
Andromache – Jacqueline Antaramian
Astyanax – Connell C. Rapavy
Panthus – Richard Bernstein
Hector’s Ghost – David Crawford

Les Troyens à Carthage
Dido – Susan Graham
Anna – Karen Cargill
Narbal – Kwangchul Youn
Iopas – Eric Cutler
Ascanius – Julie Boulianne
Panthus – Richard Bernstein
Aeneas – Bryan Hymel
Mercury – Kwangchul Youn
Hylas – Paul Appleby
Trojan Soldier – Paul Corona
Trojan Soldier – James Courtney
Priam’s Ghost – Julien Robbins
Coroebus’s Ghost – Dwayne Croft
Cassandra’s Ghost – Deborah Voigt
Hector’s Ghost – David Crawford
Laocoön – Alex Springer 
Royal Hunt Couple – Julia Burrer, Andrew Robinson
Dido’s Court Duet – Christine McMillan, Eric Otto

www.metopera.org

***

Giuseppe Verdi:
Árie a scény z oper Síla osudu, Aida, Rigoletto, Trubadúr a Traviata
Carl Orff:
Carmina Burana
Dirigent: Norbert Baxa
Jarmila Mrkusová (soprán), Nikolaj Višnjakov (tenor), Damyr Basyrov (baryton)
Severočeská filharmonie Teplice
Český filharmonický sbor Brno
Chlapecký sbor Pueri Gaudentes
5. ledna 2013 Kongresový sál Paláce kultury Praha (14 hod.)

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Jiří Doležel, Tomáš Ruta, Marta Kolafová, Cory Weaver, Ken Howard, archiv