Operní panorama Heleny Havlíkové (11)

Týden od 6. do 12. prosince 2010

° Tehilim Orchestru Berg
° Milánská Valkýra s turnýrou
° Don Carlos patřil v MET Ferruccio Furlanettovi
° Inspirace na dny příští

***

Tehilim Orchestru Berg

Tehilim v hebrejštině znamená Kniha žalmů. Takto nazval Orchestr Berg závěrečný – scénický – koncert svého letošního cyklu. Orchestr Berg se v české hudební krajině vyprofiloval jako spolehlivá značka kvality; objevuje místa, kam se tradiční orchestry příliš nevydávají. Navíc si pro své produkce umí vybrat prostředí, které s programem nejen souzní, ale často ho dokáže i povýšit.

To se stalo při posledním koncertu letošního cyklu, na kterém zazněla původní, komornější verze dramatického žalmu Arthura Honeggera Král David (1921). Ve Španělské synagoze v čase svátku světel chanuka skutečně působivě vyzněla jeho hymnická aleluja, tklivá lamenta i bojovné vytrubování. V této skladbě, která bývá označována také jako symfonický žalm nebo oratorium, v němž je 27 hudebních částí propojeno textem vypravěče, Arthur Honegger zkoncentroval podněty od gregoriánského chorálu po jazz do působivé zkratky o životě biblického krále.

Oratorium Král David na text Reného Moraxe zkomponoval Honegger na objednávku v době, kdy umělecká moderna hledala nová teritoria pro své výboje a Paříž (a hlavně její hospody, bary a ateliéry) se stala kulturní Mekkou bohémů Evropy, soustředěných hlavně kolem Ďagileva a dalších Rusů (ostatně do tohoto vření se zapojil i náš Martinů). Honegger se stal členem Pařížské šestky, ale jeho biblický Král David, oratorium shrnující v působivé zkratce život vyvoleného vládce Izraele z doby, kdy do příchodu Krista zbývalo ještě skoro tisíciletí, se tvorbě „šestky“ vymyká svou závažností, danou nejen biblickým námětem, ale hlavně seriózností hudebního zpracování, kterou na sebe Honegger právem upoutal pozornost a která vedla k tomu, že Král David se zejména v plné orchestrální verzi udržel na repertoáru dodnes a těší se přízni posluchačů i hudebníků.

Dramaturgickou nápaditost zvýraznilo (tradičně) výborné hudební nastudování pod taktovkou Petera Vrábela se sólisty sopranistkou Jitkou Burgetovou, kontratenoristou Janem Mikuškem (zpíval mezzosopránový part), tenoristou Tomášem Kořínkem a sborem Martinů Voices. Za jejich kompaktním a poučeným pojetím režie Skutru zaostávala; jejich zkušenost zatím na biblické téma nedosáhla. Ani Vladimír Javorský jako vypravěč, který promlouval ve strnulých pózách z různých míst synagogy, neobsáhl všechny polohy biblického tématu a náročnost žánru melodramu.

Honeggerovu Králu Davidovi vhodně předcházela světová premiéra tří výrazově kontrastních zlomků z Žalmů a hudebních gest Pinnas columbae/Křídla holubice Víta Zouhara (1966), který už mnohokrát předvedl, že má nakročeno nejen na stručné „zlomky“, jakkoliv skvělé. Jan Mikušek se v nich uplatnil nejen jako sólista, ale i hráč na cimbál.

***

Milánská Valkýra s turnýrou

La Scala je vedle Metropolitní opery dalším prestižním operním divadlem, které v průběhu několika sezón postupně uvádí Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův jako svůj profilový projekt. Po Zlatu Rýna z loňské sezóny nyní přišla na řadu Valkýra. Při jednom z nejvýznamnějších večerů italské kultury, jakým zahájení sezóny milánské Scaly bezesporu je, před italskou politickou elitou vystoupil od dirigentského pultu Daniel Barenboim, osobnost respektovaná nejen v uměleckém světě. Postavil se za demonstranty na podporu kultury, které hrozí snižování dotací kvůli ekonomické krizi. Daniel Barenboim prohlásil: „Kultura není luxus. Není to pouze něco estetického. Je to morálka. Je absurdní si myslet, že se ekonomické problémy mohou řešit škrty v kultuře.“Auditorium měl početné, protože slavnostní premiéra byla promítána i na obrazovku v centru Milána, vysílána televizemi RAI5 i Mezzo a také do 350 kin po celém světě. Až se zdálo, že tímto prohlášením má úspěch zaručený, ať už by se během večera přihodilo cokoli.

Z přenosu do kina v pražském Slovanském domě ovšem bylo zřejmé, že se „přihodilo“ Barenboimovo mistrovství, podložené jeho hudební i lidskou wagnerovskou zkušeností. Daniel Barenboim, dirigent a klavírista s židovskými kořeny, se proslavil prolomením tabu uvádění Wagnera v poválečném Izraeli – i tyto souvislosti je třeba znát, neboť tento „politický rozměr“ Valkýry je mnohými dosud citlivě vnímán. Barenboim dokázal proniknout do hloubi přediva právě Wagnerovy partitury a zprostředkovat ji prostřednictvím špičkově hrajícího orchestru. Jeho pojetí má silný emocionální náboj. Přesvědčivě buduje stavbu příznačných motivů tak, aby při své spletitosti působily srozumitelně, zřetelně, s přirozenou samozřejmostí. Dokázal postupně a trpělivě stoupat ke gradacím stejně jako překvapovat prudkými změnami nálad. Vyváženost.orchestru a sólistů, u Wagnerových oper tak obtížná v prostoru divadla, dokáže pro přenos zvuková technika korigovat – v tomto případě citlivě.

Barenboimovo plastické, výrazově a barevně bohaté pojetí umocnila především vyhlášená wagnerovská sopranistka Waltraud Meier, která dodala Sieglindě mimořádnou emocionální intenzitu gradující od bojácného područí do vize naplnění údělu porodit ničím nespoutaného hrdinu. Také švédská sopranistka Nina Stemme vytvořila v Brünnhildě silnou osobnost, a to nejen jako divokou Valkýru, ale i hrdou a odbojnou dívku i něžně milující dceru vládce bohů Wotana. Ukrajinský basista Vitalij Kowaljow, který v této roli vystřídal Reného Papa, byl pro tuto roli až nezvykle mladý, ale svým měkce znějícím plným basem postihl deprese a sklíčenost, které tímto kontroverzním světo- i boho-vládcem v této části Prstenu zmítají. Wotanova manželka Fricka tu není za hašteřivou obstarožní protivku, ale v podání ruské mezzosopranistky Ekatěriny Gubanové za bohyni, která pravidelně konzumuje jablka mladosti a která důstojně hájí svátost manželství. Ze skutečně silného týmu jen Simon O’Neill v závěru partu Siegmunda už zápasil s výdrží svého hrdinného tenoru.

Tetralogie je uváděna v koprodukci s berlínskou Staatsoper Unter den Linden a divadlem Toneelhuis Antwerpy, kde je belgický režisér Guy Cassiers od roku 2006 uměleckým ředitelem. Jeho inscenační koncepce navázala na předchozí Zlato Rýna, tehdy s minimalistickou scénu s projekcemi na zeleno-černou rozvrásněnou stěnu prospektu, zužujícího jeviště na jakýsi zploštěný svět laděný do šerosvitu. Když se v závěru prospekt rozevřel, aby bohové slavnostně odkráčeli do nově vystavěné Walhally, ukázalo se za ním jen černé prázdno. Zvědavost, jaká bude dimenze oné „černé díry“ budoucnosti, začala zahlcovat nesourodá změť realistických a abstraktních tvarů a podob. Dřívější „čisté“ využití vody a hemžení tanečníků bylo vystřídáno snahou „obejmout“ výdobytky i utrpení světa od starogermánských mýtů přes Wagnerovu filozofii po současné virtuální komunikační technologie s „převodem“ života do jedniček a nul. Také kostýmy vršily na současné večerních róby různé módní prvky napříč historií a valkýry v turnýrách a širokých vlajících černých sukních připomínaly krvelačné obří havrany, Hundingovo obydlí přitom navozovalo svými posuvnými stěnami z matných mléčných skel spíše japonský příbytek, jarní milostná vášeň přivede Sieglindu a Siegmunda do tmavého industriálního prostoru. Abstraktnější projekce v druhém dějství doplnila do omrzení se opakující smyčka se změtí těl a koní, skálu valkýr pak tvořila mohutná hradba z kašírovaných soch vzpouzejících se koní, a scéna se také proměnila v „les“ různobarevně svítících tyčí, mezi kterými Wotan rozhodne v zápasu s Hundingem o Siegmundově smrti a v závěru uprostřed jejich „Waberlohe“ odsoudí ke ztrátě božství svou milovanou dceru Brünnhildu, která sice jednala proti jeho příkazu, ale s odvahou vykonat jeho vůli.

Počkejme, kam Cassiers tuto změť dále povede, zatím se kymácí v nesourodosti. V porovnání s Valkýrou z legendárního dnes už třicet let „starého“ Prstenu století Pierra Bouleze a Patrice Chéreaua, ale i provokativně odvážné interpretace katalánské skupiny La Fura dels Baus v hypermoderním Paláci umění ve Valencii, je Cassiersova režie vlastně konvenční. Podobně jako ta Lepageova v MET, která se ovšem snaží omráčit důmyslností současných high-tech v kombinaci s akrobatickými, až kaskadérskými výkony sólistů v PR balení propracovaného marketingu.

Je skvělé, že i čeští diváci mají možnost být díky přímým přenosům bezprostředními svědky wagnerovské „soutěže“ prestižních světových operních domů při postupném uvádění kompletní tetralogie nejen ve Scale, ale i v MET. Odtud bude Valkýra přenášena 14. května příštího roku. Scala pak plánuje Siegfrieda na říjen 2012 a závěrečný Soumrak bohů na květen 2013, kdy má být Prsten Nibelungův uvedený i jako celek.

***

Don Carlos patřil v MET Ferrucciu Furlanettovi

Nastudování Dona Carlose Giuseppe Verdiho, čtvrtého z dvanácti přímých přenosů letošních sezóny, je pro Metropolitní operu premiérou. Inscenace byla ale poprvé uvedena už v červnu 2008 v londýnské Covent Garden – s podobným obsazením, Carlose ovšem v Royal Opera House zpíval nejprve Rolando Villazón a při loňském revivalu Jonas Kaufmann. V Royal Opera House dirigoval Antonio Pappano. V rámci trojstranné koprodukce se tento Carlos ještě přesune do norské Národní opery. Jak vidět, i slavná MET využívá koprodukcí a „nestydí se“ uvést inscenaci až jako druhé divadlo v pořadí.

Z různých variant této Verdiho opery podle dramatu Friedricha Schillera o lásce, přátelství a zradě uprostřed složitých politických poměrů Španělska v 16. století inscenátoři zvolili přepracovanou italskou verzi, kterou ovšem doplnili z dřívější verze o úvodní scénu u Fontainebleau. Zde se v zimním lese odehraje osudové milostné vzplanutí španělského infanta Carlose k Alžbětě z Valois, která se ovšem z politických důvodů stane jeho nevlastní matkou, protože se musí provdat za Carlosova otce Filipa II. Zařazení geneze klíčového konfliktu posiluje dramatickou stavbu rozsáhlého a mimořádně náročného Verdiho hudebního dramatu. Yannick Nézet-Séguin ji dokázal vystavět s velkou energií a kontrasty. V kině vyzněly ansámbly převážně zvukově vyváženě jak mezi sólisty, tak ve vztahu k orchestru, ale slyšitelná drobná zaváhání zvukových techniků zřetelně ukázala, jak významný je podíl následné úpravy výsledného zvuku i při přímých přenosech.

Minulé nastudování v Metropolitní opeře hudebně připravil (1979) dirigent James Levine a hledat za tohoto matadora, který svůj život spojil s MET (a dnes se již chodí děkovat s hůlčičkou, podepírán sólisty – jakkoliv mu nemoc nic neubrala na jeho mistrovství) vhodnou náhradu je pro intendanta Gelba zásadním úkolem. Mladý kanadský dirigent, který na sebe sympaticky upoutal pozornost několika mezinárodními úspěchy a v MET nastudováním Carmen plně využil příležitost a pod jeho taktovkou získal tradičně bezchybně hrající orchestr Metropolitní opery perspektivu, že výměna za dojemně otřískaným dirigentským pultem by mohla proběhnout plynule.

Don Carlos je pochmurný příběh individuálních lidských osudů v nesmlouvavém soukolí moci. Neúprosně spěje k bezútěšnému tragickému konci, kde jedinou naději skýtá hodnota síly sebeobětování – to byla výrazová rovina, která byla doménou Mariny Poplavské jako Alžběty, která se „ve vyšším zájmu“ ukrývá své city a vzdá se své lásky. Její trpitelský, až éterický výraz však zůstal pohříchu beze změny i v těch chvilkách, kde mohla (ba přímo měla) dát průchod svým skutečným citům. Podobně markýz Posa, který se obětuje za přítele, aby dal naději utlačovaným Flanderským, byl v podání Simona Keenlysida a jeho lyričtějšího měkkého barytonu spíše intelektuálem, než odvážným a oddaným bojovníkem za svobodu, který se umí brilantně pohybovat ve spleti dvorských intrik. Také Anna Smirnova se přiblížila roli princezny Eboli až v očistné síle „doznání“; její mezzosoprán v kontextu ostatních zněl přeexponovaně. Vrcholem přenášeného představení byl výkon Ferruccia Furlanetta s jeho velkým bilančním monologem osamoceného vladaře. Následný Filipův dialog s Velkým inkvizitorem se ale v kontextu jinak uměřené režie náhle proměnil až v kýčovitě naturalistické vyhrocení zvrácenosti církevní moci, když basista Eric Halfvarson slepého starce představoval jako odpornou zrůdu. Láskou ochromený Carlos, po pěvecky úctyhodném výkonu Roberta Alagni, v této inscenaci umírá v náručí Alžběty.

Donem Carlosem Metropolitní opera navázala na své provádění operních děl světových mistrů v tradičnějším pojetí, v němž si ovšem ostražitě hlídá kvalitu hudebního nastudování. V konkurenci Dominga, Carrerase, Pavarottiho, Kaufmanna, ale i Alagni před 14 lety v pařížském Châtelet, Ricciarelli, Caballé, Freni, Dessi či Mattily, Gjaurova nebo Rameye pak záleží do značné míry na zkušenosti a osobním nastavení každého diváka/posluchače. Připomeňme, že Richard Wagner, další z protagonistů vývoje světové opery v době, kdy Verdi komponoval Carlose, připravoval svůj Prsten Nibelungův. MET nastudovala Ring za použití supermoderních technologií a futuristické scény. Souboj těchto dvou géniů opery 19. století ve špičkovém provedení teď můžeme sledovat „v přímém přenosu“. Možnost porovnat v přenosech do kin vrcholná díla obou mistrů, kterou otevřely nové záznamové a přenosové technologie je při všem omezení s nimi spojenými vymoženost, které stojí za to si považovat.

***

Inspirace na dny příští

Vít Zouhar:
Pinnas columbae
(světová premiéra)
Arthur Honegger:
Král David
(scénický koncert)
Španělská synagoga 6.prosinnce 2010
Orchestr Berg
Jan Mikušek – kontratenor & cimbál, Jitka Burgetová – soprán, Tomáš Kořínek – tenor
Vladimír Javorský – vypravěč. Martinů Voices & sbormistr Lukáš Vasilek. Orchestr BERG & dirigent Peter Vrábel. Režie: SKUTR (Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský)

www.berg.cz

***

Richard Wagner:
Die Walküre
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Guy Cassiers
Scéna: Guy Cassiers, Enrico Bagnoli
Kostýmy: Tim van Steenbergen
Teatro alla Scala Milán 7.prosince 2010
Opera in Cinema

Siegmund – Simon O’Neill
Hunding – John Tomlinson
Wotan – Vitalij Kowaljow
Sieglinde – Waltraud Meier
Brünnhilde – Nina Stemme
Fricka – Ekaterina Gubanova
Gerhilde – Danielle Halbwachs
Ortlinde – Carola Höhn
Waltraute – Ivonne Fuchs
Schwertleite – Anaik Morel
Helmwige – Susan Foster
Siegrune – Leann Sandel-Pantaleo
Gringerde – Nicole Piccolomini
Rossweisse – Simone Schröder
Dancers – Guro Schia, Vebjørn Sundby

www.palacecinemas.cz

***

Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režie: Nicholas Hytner
Scéna: Bob Crowley
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 22.listopadu 2010 The Metropolitan Opera New York
(koprodukce Met – Royal Opera House Covent Garden – Norwegian National Opera and Ballet)
Met in HD live 11.12.2010

Don Carlo – Roberto Alagna
Elizabeth of Valois – Marina Poplavskaya
Rodrigo – Simon Keenlyside
Princess Eboli – .Anna Smirnova
Philip II – Ferruccio Furlanetto
Grand Inquisitor – Eric Halfvarson
Priest Inquisitor – Tommaso Matelli
Celestial Voice – Jennifer Check
Friar – Alexei Tanovitsky
Tebaldo – Layla Claire
Count of Lerma – Edwardo Valdes
Countess of Aremberg – Anne Dyas
Flemish Deputies – Donovan Singletary, Keith Harris, Christopher Schaldenbrand, Joshua Benaim, Tyler Simpson, Eric Jordan

www.metinhd.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde