Operní panorama Heleny Havlíkové (120)

Týden od 13. do 20. května 2013
– Příliš korpulentní pařížská Gioconda
– Skvělá pohádka pro adepty zpěvu, nikoli na Pražské jaro
– Umělý penis vyčpělého Casanovy
– Ani Komturovo požehnání brněnského Giovanniho nezachránilo
– Inspirace na dny příští
***

Příliš korpulentní pařížská Gioconda

V kinech v Praze (Bio Oko), Blansku, Uherském Hradišti, Chrudimi, Táboře a Havířově měli diváci opět příležitost vidět bezprostředně po premiéře další z přímých přenosů z Pařížské opery – Giocondu Almicare Ponchielliho (1834–1886), která je novou inscenací letošní sezony. Po triumfální premiéře ve Scale (1876) jako jediná z Ponchielliho jedenácti oper dodnes zůstává pravidelnou součástí repertoáru divadel. Tento pozdně romantický operní thriller na libreto zkušeného Arriga Boita podle dramatu Victora Huga Angelo, tyran paduánský je příběhem plným prudkých dějových zvratů a odhalení na poslední chvíli, pokusů o úkladné vraždy a manželsko-mileneckých propletenců s plnokrevnou hudbou velkých emocí a dramatických situací, rozsáhlými pěveckými party sólistů i sboru nad hutně instrumentovaným orchestrem a vloženým baletem ve stylu velké francouzské opery.Nešťastně zamilovaná pouliční zpěvačka Gioconda (v překladu Šťastná) je vtažena do mocenských intrik Benátek 17. století. Stará se o svou slepou matku a miluje janovského šlechtice Enza, který je Benátkách v exilu – ten ale plane pro manželku benátského inkvizitora Alvise Baodera Lauru Adorno. O Giocondu usiluje proradný agent inkvizice Barnaba – aby si ji podmanil, obviní její matku z čarodějnictví. Vrchní inkvizitor se dozví o nevěře své manželky a chce ji zabít – Gioconda překoná svou žárlivost a pomůže milencům uprchnout. Než by ale podlehla Barnabovi, volí sebevraždu.

Piera Luigiho Pizziho (1930), nestora italské režijní a výtvarné školy, žáka legendárního Giorgia Strehlera a vyznavače neoklasicistické palladiovské architektury, který mimo jiné otevíral svými inscenacemi Opéru Bastille (Berliozovi Trójané) nebo rekonstruovanou Scalu (Salieriho L’Europa riconosciuta), známe i u nás z nastudování oper Francise Poulenca Lidský hlas a Prsy Tirésiovy ve Státní opeře Praha. Pro pařížské uvedení Giocondy, věren svému režijně-výtvarnému stylu, převedl barokní Benátky do strohé geometrie schodišť a zábradlí „podle pravítka“, aranžmá a choreografie připomínaly až spartakiádu, jakkoli v dokonalých kostýmech jako z učebnic commedie dell’arte. I když se přijíždělo i na gondole, plachty na lodích se svalnatými námořníky na konci 2. dějství dramaticky vzplály, atmosféru Benátek, nevázaného karnevalu i dusné inkvizice a jejích špehů se navodit nepodařilo. I do opery se dnes promítly zvýšené nároky na fyzický vzhled a obratnost operních protagonistů. V Pařížské opeře se ovšem sešly dvě dámy, které tyto moderní trendy rozhodně neoslovily, což Pizzi svými kostýmy a sošnou režií ještě zdůraznil. Snad jen ohromující pěvecké výkony by mohly jejich konstituci ospravedlnit – tak tomu však bohužel nebylo. Doby, kdy Violeta Urmana oslňovala ve velkých dramatických rolích Richarda Wagnera, ale i jako Lady Macbeth, Aida, Toska nebo právě Gioconda (mimo jiné na studiové nahrávce z roku 2001 vedle Luciany D’Intio a Plácida Dominga pod taktovkou Marcella Viottiho s Mnichovským rozhlasovým symfonickým orchestrem), se při poslechu její současné Giocondy, zvláště v napjatě očekávaném Suicidio v kině zdály minulostí – její soprán zněl ostře, nepříjemně. (A zralost jejího hlasu stírala rozdíl mezi mladistvě znějícím mezzosopránem i vzhledem Maríe José Montiel jako Giocondinou slepou matkou.) Mezzosoprán Luciany D’Intino jako Laury měl vedle Urmany alespoň větší plnost a plasticitu. Ani Enzo nebyl v podání Marcela Alvareze žádný střízlík a přenos naznačoval, že doba hvězdné slávy tohoto tenoristy, kterou nastartoval v devadesátých letech, nyní a přechod od lyrického oboru k dramatickému nevychází přesvědčivě – Enzova romance mu sice vyšla s vřelostí, ale uvěřit milostným planutím těchto tří postav prostě nešlo. Třebaže Claudio Sgura vládne dostatečně „zlověstným“ barytonem pro špicla Barnabu, vyzněl tento bídák v Pizzově režii spíše jen jako sexuální loudil. Ani bulharský basista Orlin Anastassov coby inkvizitor Alvise Badoero, který přinutí k sebevraždě svou nevěrnou manželku, nebyl nadán energií, která by k takovému muži měla patřit. A náhlé přesunutí slavného Tance hodin z baroka kamsi do současného italského kabaretu na Lido s polonahou baletkou postrádalo logiku i vkus. Byla to smutná ukázka bezradnosti režiséra, který, když neví jak dál, zařadí nahotu.

Orchestr, sbor (stodvacetičlenný! + dětský sbor za scénou) Pařížské opery pod taktovkou izraelského dirigenta Daniela Orena (1955) dodaly inscenaci patřičnou „velikost“ i barvitost, kterou Gioconda jistě vyžaduje – drama vášní, citů a politických intrik však v podání Pařížské opery nebouřilo, ale v detailních záběrech nelítostných kamer působilo místy až směšně.Nedávná plzeňská inscenace Giocondy (Operní panorama 76 – zde) sice nedisponovala tak ohromujícím obsazením orchestru a sboru a propracovaností hudebního nastudování, rozhodně ale měla větší dramatický náboj.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Skvělá pohádka pro adepty zpěvu, nikoli na Pražské jaro

Po opeře – muzikálu Bylo nás pět na námět Karla Poláčka s premiérou na Pražském jaru před deseti lety je Pastýřská pohádka s podtitulem Věrní milenci dalším scénickým dílem Pavla Trojana (1956) – skladatele, pedagoga a od roku 2004 ředitele Pražské konzervatoře. Libreto Ascania Ordei z roku 1600 pochází z archivu konzervatoře. Trojan zamotaný příběh barokní pastorely se dvěma mileneckými páry zestručnil do hodinového sledu výstupů. V taškařici s povinně šťastným koncem, kdy si obě dvojice mladých po řadě peripetií mohou padnout do náručí, se uplatní řada typů, které podobnými komediemi procházejí divadlem od pradávna – nafoukaný chlubil, roztoužený směšný obstarožní milenec, vychytralý sluha, znovunalezený otec. Trojan operu obdařil svěžími melodiemi, které mají muzikálový švih a hudebně výstižně charakterizují postavy a situace. Pro studenty Pražské konzervatoře – ať už pěveckého oddělení, nebo jeho komorního orchestru – je právě taková partitura (která obsahuje i sbor pastýřů a nymf vhodný pro nižší ročníky adeptů zpěvu) skvělým základem pro pěveckou, ale i hereckou průpravu – pod dobrým vedením dirigenta Tomáše Hály a režiséra Gustava Skály. Jako „Bušení na železnou oponu“ by se tato sympatická operka uplatnila skvěle – její zařazení na program prestižního mezinárodního festivalu ale vyvolává otazníky.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Umělý penis vyčpělého Casanovy

Na program Pražského jara byla zařazena další z komorních zpěvoher, které pro Johna Malkoviche napsal a zrežíroval Michael Sturminger – The Giacomo Variations na motivy ze života Giacoma Casanovy. Webové stránky Pražského jara v tomto ohledu nešetřily barnumskou reklamou: „Pražské jaro svým divákům přichystalo skutečnou divadelní senzaci!“ Obě představení v Hudebním divadle v Karlíně 15. a 16. května za nemalé vstupné 650 – 2 700 Kč byla zcela vyprodaná.

John Malkovich na Pražském jaru vystoupil už před dvěma lety s Pekelnou komedií, která surfovala na bulvární vlně zájmu o rakouského masového vraha Johanna Unterwegera. Tentokrát přijel slavný hollywoodský herec s litevskou herečkou Ingeborgou Dapkunaite, sopranistkou Sophií Klussmann a barytonistou Florianem Boeschem a opět orchestrem Vídeňské akademie vedeným Martinem Haselböckem a přivezli produkci, kterou tvoří pásmo epizod ze života další kontroverzní a skandální postavy, v tomto případě Giacoma Casanovy. Na jevišti jsou tři obří konstrukce krinolín na kolečkách, které ústí nad „vosím pasem“ do korzetu. Ukrývá se v nich budoár s postelí, Casanovova pracovna nebo alkovna. Před stárnoucím legendárním svůdcem při psaní pamětí a historicky nedoložené návštěvě spisovatelky a básnířky Elisy von der Recke na zámku Duchcov ožívají scénky nezávazného milostného laškování i vášnivého incestního vztahu, ženy šťastné i zdrcené, je tu i svádění kastráta, ze kterého se ale vyklube dívka, která tak chtěla dosáhnout kariéry, zařazena je i drsná historka potratu Casanovou svedené 14leté dívky vedle perverzní konverzace o užitečnosti kondomu. To vše je prokládáno chabě interpretovanými áriemi z Mozartových oper, k nimž napsal libreto Casanovův přítel Lorenzo da Ponte – Figarovy svatby, Cosi fan tutte a Dona Giovanniho.

Dramaturgie Pražského jara v případě soumračných duchcovských let svůdníka Casanovy vsadila na mediální známost Johna Malkoviche coby Valmonta z Nebezpečných známostí. Malkovich je jistě solidní herec, ale tohle Faunovo velmi pozdní odpoledne bylo na Casanovu a Mozarta napasováno stejně jako umělý penis na Isabelu. Je zřejmé, že „tunelování“ mozartovské nebo casanovovské tradice není jen českým vynálezem. Produkce připomínala několikrát převařený čaj, který se jen tváří jako čerstvý vývar pro oblastní štace. Velkým zklamáním pak byl při čtvrtečním představení skutečně odbytý výkon Orchestru Wiener Akademie a lze se jen divit, že Martin Haselböck takto hazarduje s pověstí svou i svého souboru. Nebo mu na Praze až zase tolik nesejde.

Hodnocení autorky: 40 %
***

Ani Komturovo požehnání brněnského Giovanniho nezachránilo

Poslední premiérou letošní sezóny brněnské opery byl Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta v pražské verzi, ovšem s vypuštěním závěrečné morality a krácením recitativů. Do Brna doputovala inscenace, kterou si Daniel Dvořák zajistil své uplatnění coby výtvarník v koprodukci s Teatro del Giglio Lucca, prošla i scénou Teatro Donizetti v Bergamu. Třebaže Národní divadlo Brno má k dispozici pro Mozarta výrazně vhodnější prostor Mahenova divadla, hrálo se v divadle Janáčkově.Pod hudebním nastudováním je podepsán Peter Feranec, současný hudební šéf Janáčkovy opery. Předehra sice otevřela premiéru s kontrastem temp a brilantně zahranou rychlou částí včetně sehrané smyčcové sekce, v dalším průběhu opery se začala vytrácet souhra v rámci orchestru i ve vztahu k sólistům, nedařilo se hráčům na lesní rohy a stereotypní dynamika ve střední síle odehraných not neměla s Mozartem nic společného. Že ve standardním divadelním provozu Feranec neaspiroval na historicky poučenou interpretaci, lze pochopit, ale taková tolerance ledabylosti by se v „papírově“ druhém nejvýznamnějším národním divadle objevovat neměla – nebo by se v rámci probíhajících divadelních transformací a nepochopitelného brněnského čekání na spásného operního Godota do čela této instituce mělo přejmenovat z národního na provinční.

Nezajímavé fotky kanálů s mosty a gondolami nebo moře při předehře a při přestavbách – árie neárie – promítané na tylovou oponu, naznačovaly, že německý režisér Bruno Berger-Gorski s výtvarníkem Danielem Dvořákem přenesli děj ze Sevilly do Benátek, kamsi před vilu v renesančním stylu, do níž se vstupuje širokým schodištěm. (Benátskou lokaci zvolil v roce 1979 režisér Joseph Losey ve své filmové adaptaci Giovanniho s Ruggerem Raimondim v titulní roli.) Toto základní řešení s mnoha únikovými cestami pak zcela znevěrohodnilo ty situace, kdy se Giovanni nebo Leporello snaží uniknout před mstiteli. Kostýmy včetně bílých obličejových karnevalových masek „mstitelů“ s nosany a třírohými klobouky navozovaly 18. století, dobu Casanovy, Lorenza da Ponte i Mozarta. Nefungovala však ani paralela Giovanniho a Casanovy, ani třídně-revolucionářské a gendrově bojovné dedukce tohoto bývalého asistenta Harry Kupfera nebo Ruth Berghausové, kterými Berger-Gorski „vyhrožoval“ – naštěstí – pouze v programové brožuře. Ve výsledku zůstalo u plytké tradicionalistické podoby s nekonečným opileckým trdlováním, dvojicí trpaslíků a jedním akrobatem, jehož salta vnesla alespoň nějaké ozvláštnění do slavnosti u Giovanniho. Giovanni Svatopluka Sema je sebejistý kliďas s objemným barytonem, který bez valného zaujetí plní roli svůdníka, jak se od něj očekává, bez skrupulí propíchne zepředu komtura poté, když mu vyrazil z ruky fleret, klidně pozve sochu na večeři, při které se podává na stole anorektička v bílém spodním prádle. A ruku podá Komturovi bez většího váhání. Leporello Gustáva Beláčka se znělým jadrným pohyblivým basem projevuje své pocity zřetelněji, když dává průchod především naštvanosti na svého pána, kterému neslouží nijak nadšeně. Při rejstříkové árii seznam Giovanniho krásek vytahuje na motácích umístěných na krempě klobouku, které se pak ale zůstanou válet po zemi.

Don Ottavio zůstal „rytířem smutné postavy“, který v podání polského tenoristy Kornela Maciejowského sice uzpíval svou jedinou árii Il mio tesoro, ale jinak je to nepraktický unylý nekňuba, neschopný cokoli řešit. Ani Masetto (David Nykl) není v brněnské inscenaci právě za důvtipného chlapíka a nechá se Leporellem odvést od své Zerliny bez větších cavyků. Vzmůže se ovšem na to, aby naštval Zerlinu, když se vypotácí ze slavnosti u Giovanniho v objetí dvou dámiček. Nastříbřený Komtur s dunivým basem Zdeňka Plecha při hřbitovní scéně spořádaně stojí na podstavci, vkráčí na hostinu a v záblescích fialového světla na konci zapálí meč, kterým nad klečícím Giovannim udělá kříž – koho a kam vlastně tímto gestem odpuštění a požehnání poslal, zůstalo zcela nejasné i v režisérem tak vehementně hlásané ideologii třídního boje.Trojici ženských postav jednoznačně dominovala Dona Elvíra díky Daniele Strakové-Šedrlové s plným sopránem, který dokáže rozvinout do dramatického výrazu žárlivé nepoučitelné fúrie, která nešetří fackami, nicméně se přes všechny ústrky a ponižování nedokáže Giovanniho vzdát. Dona Anna v bílém negližé před domem (!) si zjevně Giovanniho objímání užívá, jen kdyby ji při tom nepřistihl otec, po jehož vraždě se oddává povinnému smutku. Pro náročné koloraturní árie však soprán Aleksandry Buczek vykazoval opotřebení, těžkopádnost úzké výšky a potíže při udýchání delších frází. Zerlině v podání Andrei Široké chyběla subretní průraznost i šibalství – na Giovanniho návrhy pragmaticky kývne až ve chvíli, kdy jí daruje prsten.

Hodnocení autorky: 30 %
***

Inspirace na dny příští

Igor Stravinskij: Persefona – koncertní provedení. Dirigent Jiří Štrunc, sbormistr Tvrtko Karlović, sbormistr Kühnova dětského sboru Jiří Chvála. Perséphone – Soňa Červená, Eumolphe – Philippe Do. Orchestr a sbor Státní opery, Kühnův dětský sbor. Státní opera Praha, čtvrtek 23. a úterý 28. května 2013 19:00 hodin.

Giuseppe Verdi: Síla osudu. Dirigent Martin Doubravský, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Martin Veselý. Premiéra Divadlo F. X. Šaldy pátek 24. května 19:00 hodin.

Pražské jaro: Pocta Wagnerovi – Angela Denoke. Árie, sborové a orchestrální části z oper Richarda Wagnera. Dirigent Graeme Jenkins, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Kühnův smíšený sbor, sbormistr Marek Vorlíček. Smetanova síň Obecního domu, sobota 25. května 2013 20:00 hodin.

***

Amilcare Ponchielli:
La Gioconda
Dirigent: Daniel Oren
Režie, scéna a kostýmy: Pier Luigi Pizzi
Světla: Sergio Rossi
Choreografie: Gheorghe Iancu
Sbormistr: Patrick Marie Aubert
Paris Opera Orchestra and Chorus
Maîtrise des Hauts-de-Seine
Premiéra 2. května 2013 Opéra Bastille Paříž
(přímý přenos 13.5.2013 Bio Oko Praha)

La Gioconda – Violeta Urmana
Laura Adorno – Luciana D’Intino
Alvise Badoero – Orlin Anastassovrmgard
La Cieca – María José Montiel
Enzo Grimaldo – Marcelo Alvarez
Barnaba – Claudio Sgura

www.izive.net
www.operaparis.fr

***
Pražské jaro
Pavel Trojan:
Pastýřská pohádka anebo Věrní milenci
Dirigent: Tomáš Hála
Režie, choreografie a výprava: Gustav Skála
Kostýmy: Eva Brodská
Sbormistr: Marek Valášek
Pražská konzervatoř – Pěvecké oddělení
Premiéra 5. února 2013 Koncertní sál Pražské konzervatoře
(psáno z reprízy 15. 5. 2013)

Silvano – Jiří Poláček 
Elpino – Jan Ericsson
Selvaggio – Vladimír Müller
Tirinto – Alžběta Vomáčková
Glori – Monika Sommerová
Aminta – Izabela Drongová
Amarilli – Tereza Růžičková
Gratiano – Michaela Zahradnická
Magnifico – Denisa Ullmannová
Nymfa – Veronika Eichlerová
Satyr – Matěj Kettner

www.festival.cz
www.prgcons.cz  
***

Pražské jaro 2013
The Giacomo Variations
Scénář a režie: Michael Sturminger
John Malkovich
Ingeborga Dapkunaite
Sophie Klussmann (soprán)
Florian Boesch (baryton)
Orchester Wiener Akademie
Umělecký vedoucí Martin Haselböck
15. a 16. května 2013 Hudební divadlo Karlín Praha
(psáno z představení 16. 5. 2013)

www.festival.cz
www.thegiacomovariations.musikkonzept.org 

***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Hudební nastudování: Daša Briškárová 
Dirigent: Peter Feranec 
Režie: Bruno Berger-Gorski 
Scéna a kostýmy: Daniel Dvořák 
Sbormistr: Pavel Koňárek 
Choreograf: Hana Litterová
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
Premiéra 17. května 2013 Janáčkovo divadlo Brno

Don Giovanni – Svatopluk Sem (alt. Roman Janál)
Leporello – Gustáv Beláček (alt. Jan Šťáva)
Komtur – Zdeněk Plech (alt. Jevhen Šokalo) 
Masetto – David Nykl (alt. Tomáš Šelc)
Donna Anna – Aleksandra Buczek (alt. Anda-Louise Bogza)
Donna Elvíra – Daniela Straková- Šedrlová (alt. Pavla Vykopalová)
Zerlina – Andrea Široká (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Don Ottavio – Kornel Maciejowski (alt. Otokar Klein)

www.ndbrno.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Antoni Bofill, Tomáš Krist, Jana Hallová, archiv