Operní panorama Heleny Havlíkové (133)

Týden od 16. do 22. září 2013
– Brilantní Adam Plachetka ve sporném programu
– Nést osaměle svůj kříž
– Inspirace na dny příští
***

Brilantní Adam Plachetka ve sporném programu

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha při svém šestém ročníku potvrdil, že patří mezi ty zavedené. Jak se bude dál vyvíjet pod novým vedením Marka Vrabce, teprve uvidíme. Při dlouhém plánovacím předstihu program letos většinou respektoval dramaturgii, jak ji připravil ještě zakladatel festivalu Vladimír Darjanin. Uvádění skladeb Antonína Dvořáka, a to zejména těch, které zůstávají mimo hlavní zájem interpretů, v ní ustupovalo prvoplánově efektnějším dílům, jakým bylo Verdiho Rekviem či operní árie Mozarta a mistrů italského belcanta, nebo nabídce pozvaných umělců.

Sympatickou dramaturgickou linii Dvořákova festivalu – recitály mladých umělců – reprezentoval koncert Adama Plachetky. Tento basbarytonista během posledních tří let systematicky buduje svou kariéru jako sólista divadla, které patří ve světovém srovnání k těm nejrenomovanějším, Vídeňské státní opery. Propracoval se zde již k tak velkým rolím, jakým je Mozartův Giovanni, Guglielmo, Figaro, Donizettiho Dulcamara v Nápoji lásky nebo teď nejnověji Paolo v Simonu Boccanegrovi. Ve Dvořákově síni Rudolfina Adam Plachetka předvedl, jak jeho hlas nabývá na plnosti, vyrovnanosti i barevnosti se spolehlivou technikou včetně práce s dechem v dlouhých frázích. Plachetka se při svém koncertním vystoupení nerozptyloval vnějšími efekty, ale soustředil se na hudební vyznění. To se projevilo především v první části recitálu, v níž Dvořákovy Cigánské melodie pojal spíše věcně a v šestici písní Richarda Strausse ukázal, že si umí rozvrhnout jejich stavbu. Druhou půli tvořily operní árie. Jakkoli ty, které patří Hraběti z Figarovy svatby, Maletestovi z Donizettiho Dona Pasquala, Belcorovi z Nápoje lásky, Allidorovi z Rossiniho Popelky nebo odbojnému Attilovi Giuseppe Verdiho, zpíval Plachetka brilantně a nadšení posluchačů plného Rudolfina vygradoval ještě přídavky včetně Giovanniho šampaňské árie, zařazení operních árií s pouhým klavírním doprovodem na festival úrovně Dvořákovy Prahy nepatří – i když britský klavírista Gary Matthewman hrál vkusná aranžmá kultivovaně. Plachetka by dozajista zvládl celovečerní komorní písňový program – nebo operní, ovšem s orchestrem.

Bude na novém vedení Marka Vrabce, zda takové dramaturgicky sporné kompromisy minulého vedení přesměruje k jasnějšímu programovému vymezení festivalu, který má i díky dobře zvolenému termínu velký potenciál s ambicí nadále posilovat své renomé.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Nést osaměle svůj kříž

Scéna pražského Národního divadla v paláci Kolowrat se ve středu 18. září proměnila v interiér venkovského kostelíka – diváci seděli v kostelních lavicích a ve zšeřelém prostoru se za jejich zády rozezněly varhany, do jejichž velebných tónů se znepokojivou neurčitostí prozníval chvějivý zvuk houslí, ale také bušily údery tympánů. Opera Národního divadla tak zahájila sezonu světovou premiérou opery Aleše Březiny Toufar. Vznikla v koprodukci s Mezinárodním festivalem Divadelní Nitra v rámci projektu Paralelní životy – 20. století očima tajné policie. Název tohoto zadání je možná trochu matoucí, tajná policie a celý ten poválečný režim nebyly „paralelní“, vedle sebe souběžně trvající struktury a procesy, ale spolu interagující, postupně vrůstající do společnosti a dramaticky ji proměňující, aby jí mohly vládnout.

Aleš Březina, sám také autor libreta, touto svou druhou dokumentární komorní operou navázal na reflexi naší poválečné historie v opeře-procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude…, která získala nejen řadu prestižních ocenění, ale poutala k sobě – na soudobou operu zcela nebývalý – divácký zájem dokonce natolik, že se její uvádění v Kolowratu s každou sezonou prodlužovalo, takže zůstávala na repertoáru čtyři a půl roku s více než šedesátkou vyprodaných repríz.

Březina v Toufarovi, jehož osud byl už literárně nebo filmově několikrát zpracovaný, zvolil okolnosti bizarního a dodnes neobjasněného „číhošťského zázraku“, kdy se za zády Josefa Toufara při celebrování mše podle svědectví farníků (a následných výpovědí na StB) opakovaně pohnul krucifix. Sám farář zázrak neviděl a nenechal se zlomit ani mučením k doznání, že pohyb kříže způsobil sám nějakým skrytým systémem lanek. Toufar nakonec zaplatil smrtí snahu komunistické moci zdiskreditovat na základě monstrózně vykonstruovaného obvinění i církev, jejíhož vlivu se režim obával a potřeboval ji dostat pod kontrolu – i s nápomocí některých církevních hodnostářů. Je otázka, jak dalece se pro připomenutí tohoto hořkého tématu hodilo uvést operu paralelou s osudem kněze Jana Sarkandera, umučeného torturou v roce 1620.

Zatímco díky spolupráci s Jiřím Nekvasilem v Zítra se bude… se Březinovi podařilo s mrazivou přesností z dobových materiálů vystavět dramaticky sevřený tvar, tentokrát především ukázal, že umí zručně pracovat s archivy a s řazením vybraných dobových materiálů v chronologické ose. Jeho stále aktuální varování před drobnými ústupky, kterými lidé mohou napomáhat totalitní moci v onom zdánlivě nenápadném období, kdy teprve zkouší, co všechno si může dovolit, bylo zřetelnější z programové brožury než z díla samotného. Hudebně se Březina opřel hlavně o svoje rozsáhlé zkušenosti se scénickou a filmovou hudbou a podle obsahu jednotlivých scén vyjádřil v komorním obsazení houslí, basklarinetu, kláves a bicích hudbu chrámovou, budovatelskou nebo třeba vlezlou odrhovačku (hudební nastudování Jiří Štrunc) – výkřiky bolesti mučeného Toufara ponechal zcela naturalisticky bez hudební stylizace. Vedle zpěvu uplatňoval deklamaci, sprechgesang, melodram nebo voiceband.

Režisér Petr Zelenka s výpravou Nikoly Tempíra a kostýmy Vladimíry Fomínové sled jedenácti uzavřených scén spíše jen jednoduše ilustroval – z pojízdného bíle pokrytého stolu se stane oltář, odkladiště pro hromadu spisů, mučírna i nemocniční postel, kazatelna se přilepením rudé hvězdy promění v řečnický pult komunistických papalášů. Uvnitř repliky deskového obrazu Kristova ukřižování, který tvoří zadní horizont scény, se po rozevření ukáže schéma Toufarova mezinárodního spiknutí, jak číhošťský zázrak interpretovala Státní bezpečnost; stane se také plochou pro promítání protokolů nebo ukázek z propagandistického filmu o tomto zázraku. Dívky z Kühnova dětského sboru, které se převlékají z ministrantů v číhošťské venkovany, vyšetřovatele i lékaře v sanatoriu, pak obsluhují také repliku estébáky instalovaného „lankovodu“, jímž přitahují deskový obraz směrem k divákům tak, že umenšují prostor svobodného života, vytlačovaného nastupující totalitou.

Opera vznikla pro stejné protagonisty jako v Zítra se bude…. Soňa Červená v Toufarovi s chladnou převahou kruté moci ztvárnila tehdejší komunistické pohlaváry a chrlila svým temným altem jejich děsivé proslovy. Když v závěru Rudolf Slánský vítězoslavně vypočítává úspěchy v boji s církví, až zamrazí, když si uvědomíme, jak bolestně tito komunističtí fanatici zasáhli do života právě Soni Červené. Obsazení kontratenoristy Jana Mikuška do role Toufara však vysokou hlasovou polohou, typickou pro kastráty v barokních operách, asociovalo až kontexty, které k postavě faráře neseděly. Opět začlenil dívky, v tomto případě skvěle sezpívané kvinteto členek Kühnova dětského sboru. S celkovým hodnocením však ještě vyčkejme, až roli představitelů kléru převezme Březinou zamýšlený Vladimír Javorský – při premiéře za něj pohotově na poslední chvíli zaskočil sbormistr Petr Louženský.

Hodnocení autorky: 65 %
***

Carsenův Rigoletto jako cirkusový klaun

Protože Bio Oko rezignovalo na přímé přenosy nebo záznamy operních představení z evropských divadel a vyklidilo prostor pro Met – ke škodě zájemců o širší operní nabídku, je iniciativa Francouzského kulturního střediska zprostředkovat v Praze záznam červencového představení Rigoletta z letošního festivalu Aix-en-Provence velice vítaná. Tím spíše, že šlo o nastudování Roberta Carsena, který dnes patří mezi nejzajímavější operní režiséry. Inscenace vznikla v koprodukci Opéra national du Rhin, bruselským La Monnaie, moskevským Velkým divadlem a ženevským Grand Théâtre. Zatímco z Met jsme v loňské sezoně viděli Rigoletta přeneseného do amerického Las Vegas šedesátých let minulého století, Carsen přenesl děj do cirkusového stanu současnosti, Rigoletto je zde klaunem s bílým obličejem a obrovskými rudými rty, Vévoda a dvořané návštěvníky ve smokinzích, postupně podle míry opilosti zválenými. Rigoletto ukrývá svou dceru Gildu ve staré otřískané maringotce, v jejímž skrovném prostoru si dívka ukrývá pod polštářem své postele deníček a odkud se na houpačce vznese se svým zamilovaným Caro nome ke „hvězdám“, jak se rozsvítila světla pod kopulí manéže. Sparafucilovu krčmu pak uprostřed manéže vymezují jen provazové žebříky s otlučeným barelem používaným jako stůl. Scéna Rigolettova odhalení obsahu pytle dotaženého Sparafucilem se odehrává před zataženou oponou, na stejném místě, kde Rigoletto vykoukl klaunským způsobem zpoza opony a zpupně se posmívá všem kolem.

Proměna Rigoletta z dvorského šaška na cirkusového klauna je nezvyklá a přináší nový úhel pohledu, v němž převažuje jeho temná stránka – jeho klaunské výstupy, včetně těch s nahou ženskou loutkou, jimiž obveseluje vyžilé dvořany, jsou kruté, oplzlé a bezcitné; i vůči Gildě se chová spíše autoritářsky.

Prostředí cirkusu Carsen exploatoval možná až příliš – v manéži se to hemží akrobaty, polonahými lascivními tanečnicemi v čísle podobném drezúře zvířat. A Vévoda ze své lóže odchází vychutnat si Gildu, jak mu ji naservírovali po únosu dvořané, zcela nahý. Všechno to cirkusové balábile ale spíše jen odvádělo pozornost od Verdiho hudby a byla také oslabena osudovost Monteroneho kletby. Ani Carsenovi se nepodařilo dostatečně věrohodně zobrazit únos Gildy, když dvořané odtáhnou maringotku, zatímco Rigoletto drží přistavený žebřík.

Obsazení ve strhujícím hudebním nastudování, pod nímž je podepsán Gianandrea Noseda, ukázalo, že plejáda špičkových pěvců s excelentními hereckými schopnostmi je výrazně širší, než kterou nám předvádí (či vnucuje?) Metropolitní opera. George Gagnidze jako robustní Rigoletto s hutně mužným temně výhružným barytonem, Irina Lungu jako křehká Gilda s lahodným třpytivým sopránem (i kaskadérskou odvahou), Arturo Chacón Cruz v roli Vévody, který si kromě suverénních vysokých „c“ může dovolit se na jevišti svléknout nejen do půl těla, stejně jako další podali špičkové výkony nejen po pěvecké, ale i herecké stránce.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Porporův Siface v českokrumlovském barokním divadle

Víkend patřil 6. ročníku festivalu barokních umění v Českém Krumlově s dominantou programu – operou seria Nicoly Porpory Siface, která byla uvedena ve zdejším unikátním barokním zámeckém divadle.

Novodobá premiéra Sifaka zazněla již 10. května v Českém muzeu hudby (více v Operním panorama (119) zde). Krumlovské divadlo se scénickou mašinérií však dodalo tomuto nastudování výrazně příhodnější kontext. Zejména proto, že umělecký vedoucí souboru Hof Musici Ondřej Macek s režisérkou Zuzanou Vrbovou k uvádění barokních oper přistupují tak, že se snaží – až příliš dogmaticky – vycházet z dokumentů, které se dochovaly o dobové interpretační praxi. Při tomto pojetí však nutně narážejí na to, že na rozdíl od nástrojů a způsobu hry na ně, pěvecké techniky a stylu nebo barokní gestiky a kostýmů dnes nelze „rekonstruovat“ to podstatné – diváka, který se ani na tvrdých lavicích divadla nedokáže vžít do mysli a vnímání publika první poloviny 18. století. Provedení Sifaka v dekorativních barokních kostýmech se schematickým kánonem barokní gestiky a sošných postojů jednotlivých postav trvalo přes čtyři hodiny a zaznělo bez jediného škrtu v plné délce tří a půl hodiny hudby tak, jak o tom vypovídá dochovaný hudební záznam z prvního nastudování v roce 1726 v Benátkách. Sólisté (kastrátské role zpívaly ženské hlasy) zaslouží uznání, že zvládli dlouhé mnohomluvné recitativy i rozsáhlé árie s dodržováním všech opakování jen velmi střídmě zdobených. Většina postav jich měla čtyři až pět. Škrty ve prospěch propracování výrazu a hlavně souhry orchestru by produkci, z níž se publikum během dvou přestávek postupně navzdory dvoutisícovému vstupnému vytrácelo, by jinak záslužnému připomínání této opery seria, která má dokonce vazbu na Prahu, určitě prospělo.

Nezbývá než zopakovat, že výkony Jany Bínové Koucké (Ismene), Jany Dvořákové (Viriate) nebo Veroniky Mráčkové Fučíkové (Siface) od onoho květnového uvedení zůstaly u slibného základu, na kterém by bylo možné stavět větší rozvinutí afektů nad rámec soustředění na krásné tóny. Jakkoli jsou role Orcana a Libania rozsahem přece jen menší, jejich obsazení Tomášem Kočanem a Pavlem Valentou přesahovalo současné možnosti těchto tenoristů. Bylo zřejmé, že Václav Luks se svým Collegium 1704, ale i Ensemble Inégal Adama Viktory nebo Collegium Marianum Jany Semerádové u nás nasadili laťku intepretace barokní hudby hodně vysoko, a to v přísném mezinárodním srovnání. Hof Musici Ondřeje Macka této úrovně zatím nedosahují.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Inspirace na dny příští

Barbara Hannigan, soprán – zahajovací koncert 18. ročníku festivalu Struny podzimu. Pražská komorní filharmonie, diriguje Barbara Hannigan. Na programu Rossini, Mozart, Ligeti, Šostakovič, Nono. Státní opera Praha, pondělí 23. září v 19.30 hodin.

Richard Wagner: Bludný Holanďan. Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Roman Polák, scéna Pavel Borák, kostýmy Peter Čanecký, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturgie Pavel Petráněk a Tomáš Pilař, choreografie Stanislava Vlčeková. Daland, norský námořník – Jiří Sulženko / Jevhen Šokalo, Senta, jeho dcera – Iveta Jiříková / Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch / Nikolaj Višňakov, Holanďan – Richard Haan / Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová / Marika Žáková, Dalandův lodivod – Petr Levíček / Zoltán Korda. Sbor a orchestr Janáčkovy opery. Premiéra Janáčkovo divadlo, pátek 27. září 2013 v 19.00 hodin.
*** 

Dvořákova Praha 2013
Adam Plachetka (basbaryton)
Gary Matthewman (klavír)
17. září 2013 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha

program:
Antonín Dvořák: Cigánské melodie, op. 55
I – Má píseň
II – Aj! Kterak trojhanec můj
III – A les je tichý
IV – Když mne stará matka
V – Struna naladěna
VI – Široké rukávy
VII – Dejte klec jestřábu
Sergej Rachmaninov: Preludium č. 4 D dur, op. 23
Richard Strauss:
– Heimliche Aufforderung Op.27 No.3
– Die Nacht  Op.10 No. 3
– Nachtgang Op.29 No.3
– Du meines Herzens Krönelein Op.21 No.2
– Traum durch die Dämmerung Op.29 No.1
– Zueignung Op.10 No.1
=přestávka=
Wolfgang Amadeus Mozart: Hai giá vinta la causa… Vedró mentr`io sospiro (Le nozze di Figaro)
Gioacchino Rossini: Là del ciel (La Cenerentola)
Gaetano Donizetti: 
– Bella siccome un angelo (Don Pasquale)
– Come Paride vezzoso (L`elisir d`amore)
Giuseppe Verdi: Uldino, Uldin… Mentre gonfiarsi… Oltre qual limite

www.dvorakovapraha.cz

***

Aleš Březina: 
Toufar
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Petr Zelenka
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Pohybová spolupráce: Klára Lidová
Sbormistr: Petr Louženský
Instrumentální soubor
Kühnův dětský sbor
(koprodukce s Mezinárodním Festivalem Divadelní Nitra, v rámci projektu Paralelní životy – 20. století očima tajné policie)
Světová premiéra 18. září 2013 Divadlo Kolowrat, scéna Národního divadla Praha

Alt – Soňa Červená
Kontratenor – Jan Mikušek
Mluvená role – Petr Louženský  (alt. Vladimír Javorský) 

www.narodni-divadlo.cz

***

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie: Robert Carsen
Scéna: Radu Boruzescu
Kostýmy: Miruna Boruzescu
Světlo: Robert Carsen a Peter van Praet
Choreografie: Philippe Giraudeau.
London Symphony Orchestra
Estonian Philharmonic Chamber Choir
(koprodukce Festival d’Art Lyrique Aix-en-Provence / L’Opéra national du Rhin Strasbourg / Théâtre Royal de la Monnaie – De Munt Bruxelles / Bolšoj těatr Moskva / Grand Théâtre de Genève) 
Premiéra 4. 7. 2013 Théâtre de l’Archevêché Aix-en-Provence
(záznam inscenace z festivalu Aix-en-Provence 12. 7. 2013 promítaný 19. 9. 2013 ve Francouzském kulturním institutu – Kino 35 Praha)

Rigoletto – George Gagnidze
Gilda – Irina Lungu
Il Duca di Mantova – Arturo Chacón Cruz
Sparafucile – Gábor Bretz
Maddalena – José Maria Lo Monaco
Giovanna – Michèle Lagrange
Il Conte di Monterone – Wojtek Smilek
Borsa – Julien Dran
Marullo – Jean-Luc Ballestra
Il Conte di Ceprano – Maurizio Lo Piccolo
La Contessa di Ceprano / Paggio – Valeria Tornatore

www.festival-aix.com

***

Festival barokních umění Český Krumlov 2013
Nicola Antonio Porpora: 
Siface
Režie a barokní gestika Zuzana Vrbová 
Od cembala řídí Ondřej Macek
Kostýmní výprava Teatro alla Moda o.so.
Barokní orchestr Hof-Musici
Premiéra 10. května  2013 Muzeum české hudby Praha
22. září 2013 zámecké barokní divadlo Český Krumlov

Siface – Veronika Mráčková Fučíková
Viriate – Jana Dvořáková
Ismene – Jana Bínová Koucká 
Erminio – Lucie Rozsnyó
Orcano – Tomáš Kočan
Libanio – Pavel Valenta
Sbor Michaela Syrová, Jana Staňková, Martin Pupík

www.festival.krumlov.cz
www.hofmusici.cz 

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Petra Hajská, Hana Smejkalová, Patrick Berger, archiv